ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.394.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 394/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce M. K., zastoupeného JUDr. Tomášem Štípkem, advokátem se sídlem v Ostravě, Stodolní 741/15, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 71.752,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 76/2012, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2013, č. j. 55 Co 239/2013 - 150, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.178,80 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Tomáše Štípka, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobce se domáhal částky 71.752,- Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, způsobené mu nezákonným trestním stíháním, jež skončilo zproštěním obžaloby.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná v celém jeho rozsahu dovoláním, jež však Nejvyšší soud shledal nepřípustným a jako takové je odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 – viz čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).
V otázce posouzení, zda si žalobce zavinil trestní stíhání ve vztahu k aplikaci ustanovení §12 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), dále jen „OdpŠk“, je napadený rozsudek v souladu s judikaturou dovolacího soudu. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 19. 6. 2003, sp. zn. 25 Cdo 941/2003 a v rozsudku ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1388/2004 (rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz), přijal a odůvodnil závěr, podle kterého zavinění obviněného (ať už ve formě úmyslné či nedbalostní) na zahájení trestního stíhání proti němu v obecné rovině znamená, že obviněný svým zaviněným úkonem přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že jeho jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání proti němu. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je třeba hledat nikoliv v jeho jednání, kterým měl podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jeho chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu, především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinil, že trestní stíhání muselo být zahájeno (nebo v něm muselo být nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda obviněný se dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným či dalším jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo, např. uváděním nepravdivých skutečností, odůvodňujících postup podle §160 odst. 1 tr. ř., či předstíráním, že vůči němu jsou důvody k trestnímu stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly. Podmínka, že poškozený si sám zavinil zahájení trestního stíhání, není tedy naplněna samotnou okolností, že se dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 25 Cdo 539/2002). Rozsudek odvolacího soudu uvedenému závěru odpovídá a dovolací námitka dovozující opak proto přípustnost podle §237 o. s. ř. nezakládá.
Dovolací soud dodává, že závěry obsažené v jeho rozsudku ze dne 17. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 605/2012, nelze v posuzované věci aplikovat. Tento rozsudek se zabývá situací, kdy došlo k zániku trestnosti v důsledku uplynutí promlčecí doby, přičemž vina obžalovaných i všechny znaky trestného činu byly prokázány, zatímco v této věci byl žalobce zproštěn obžaloby podle ustanovení §226 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl stíhán.
Jestliže obstál hlavní důvod, pro nějž odvolací soud nároku žalobce nevyhověl, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech žalované nijak projevit. Tato skutečnost činí dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod č. 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalovanou, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalobci v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Zástupce žalobce učinil v dovolacím řízení jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání - §11 odst. 2 písm. e/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/), ve znění účinném od 1. 1. 2014. Zástupci žalobce náleží odměna podle §7 bodu 5. advokátního tarifu ve výši 3.980,- Kč, paušální částka náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 advokátního tarifu), a náhrada za 21% daň z přidané hodnoty ve výši 898,80 Kč (§137 odst. 1, 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 17. června 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu