ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4006.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4006/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Lenky Dopitové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) B. S. , zastoupené Zdeňkou Tolnayovou, advokátkou se sídlem v Mladé Boleslavi, náměstí Republiky 946, b) nezletilého D. S. , zastoupeného opatrovníkem Magistrátem města Mladá Boleslav, se sídlem v Mladé Boleslavi, Komenského 61, proti povinnému H. S. , zastoupenému Mgr. Markétou Pekařovou, advokátkou se sídlem v Kosmonosech, Tyršova 434, pro dlužné výživné srážkami ze mzdy, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 50 E 394/2012, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 10. 7. 2013 , sp. zn. 29 Co 365/2013-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud usnesením ze dne 13. 3. 2013, č. j. 50 E 394/2012-102, zamítl návrh otce na zastavení výkonu rozhodnutí (výrok I), povinnému uložil povinnost nahradit náklady zastavovacího řízení oprávněné B. S. ve výši 7 139,- Kč (výrok II) a dále rozhodl, že ve vztahu mezi oprávněným D. S. a povinným nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení (výrok III).
Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že soud prvního stupně podrobně prošetřil skutkový stav, a jeho závěr o tom, že se povinnému nepodařilo prokázat, že na výživném nemá žádný dluh, popř. že dluh je nižší, je správný. Stejně jako soud prvního stupně považoval za věrohodnou výpověď svědkyně D. L., dle níž otec, tj. povinný, platil výživné výjimečně a měl v roce 2009 na výživném velký dluh. Protože vůči povinnému jsou vedeny exekuce pro vymožení jiných dluhů, podání návrhu na výkon rozhodnutí bylo jedinou možností, jak docílit přednostní plnění výživného.
Povinný v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, a že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod vymezil tak, „…že odvolací soud i soud prvního stupně překročily meze zásady volného hodnocení důkazů, hodnotily provedené důkazy v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Uvedl, že v důsledku nesprávné aplikace zásady volného hodnocení důkazů soud dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co z provedených důkazů mělo být zjištěno, hodnocení je v rozporu s pravidly logického myšlení, soudy obou stupňů vyvodily skutkové závěry, které nemají oporu v provedeném dokazování. Soudy obou stupňů provedené důkazy hodnotily v rozporu s normami uvedenými v občanském soudním řádu i v rozporu se zákonem o státní sociální podpoře, proto dovolatel nepovažuje rozhodnutí obou stupňů za řádně odůvodněná. Uvedl dále, že soud prvního stupně vůbec nevysvětlil „jakoukoli logickou úvahu, z jakého důvodu vzal za prokázané tvrzení matky z roku 2012, že výživné v období od června 2005 do října 2005 bylo uhrazeno v červnu částkou 1000,- Kč, v červenci částkou 500,- Kč, když k tomuto období byl proveden důkaz pouze návrhem matky ze dne 26. 10. 2005, v němž matka uvedla, že otec hradí výživné pravidelně. Tento listinný důkaz nemůže být vyvrácen svědeckou výpovědí svědkyně L., která uvedla, že podle ní měl otec velký dluh na výživném. Nevypořádal se ani se skutečností, že matka v období let 2005 až 2009 opakovaně podávala návrh na zvýšení výživného, ačkoliv ve skutečnosti žádné výživné nechtěla, neboť měla otce přimět k adopci dětí“. Soudy obou stupňů podle dovolatele „zlehčují obsah listinných důkazů podepsaných matkou, návrhy na provedení listinných důkazů zamítají a přikládají význam ústnímu tvrzení matky po sedmi letech od předmětných událostí“. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení soudů nižších stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Ačkoliv povinný ohlašuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř., z obsahu samotného dovolání (z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že toliko nesouhlasí se skutkovými zjištěními, na nichž odvolací soud (a soud prvního stupně, s jehož skutkovými závěry se odvolací soud ztotožnil) založil svůj závěr o tom, že povinný nemá na výživném žádný dluh, přičemž současně kritizuje postup, jakým odvolací soud (resp. soud prvního stupně) k těmto skutkovým zjištěním dospěl.
Protože námitky povinného uplatněné v dovolání nepředstavují uplatnění dovolacího důvodu podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud postupoval podle §243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. února 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu