ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4042.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4042/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně H. H. , zastoupené JUDr. Aloisem Deutschem, advokátem se sídlem v Brně, Smetanova 17, proti žalovaným 1) R. S. , 2) B. K. (dříve S.), obou zastoupených JUDr. Pavlem Holubem, advokátem se sídlem v Brně, Kopečná 14 a 3) M. S. , zastoupenému JUDr. Petrem Crhou, advokátem se sídlem v Mostě, Obchodní č. 41, pobočka v Břeclavi, náměstí T.G. Masaryka č. 2957/9A, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 24 C 69/2011, o ochranu osobnosti , o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 22. května 2013, č. j. 1 Co 150/2013-388, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení třetího žalovaného částku 4.114,- Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Petra Crhy, advokáta se sídlem v Mostě, Obchodní č. 41, pobočka v Břeclavi, náměstí T.G. Masaryka č. 2957/9A.
III. Ve vztahu mezi žalobkyní a prvním žalovaným a druhou žalovanou nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 17. ledna 2013, č.j. 24 C 69/2011-345, výrokem I. zamítl z důvodů promlčení žalobu, aby žalovaní společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni náhradu nemajetkové újmy v penězích (§13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. – dále jen „obč. zák.“) a výroky II. až V. rozhodl o náhradě nákladů řízení, včetně náhrady státem placených nákladů řízení. Soud prvního stupně neshledal, že by v daném případě vznesená námitka promlčení byla v rozporu s dobrými mravy.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 22. května 2013, č. j. 1 Co 150/2013-388, uvedený rozsudek potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) ve výrocích I., II. a V., zatímco ve výrocích III. a IV. o náhradě nákladů řízení jej změnil a dále rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud dospěl k závěru, že soud prvního stupně učinil správná skutková zjištění, z nichž pak dovodil přiléhavé právní závěry. I odvolací soud tak měl uplatněný nárok za promlčený, přičemž vznesenou námitku promlčení nehodnotil jako v rozporu s dobrými mravy.
Rozhodnutí odvolacího soudu bylo doručeno zástupci žalobkyně dne 1. srpna 2013 a právní moci nabylo téhož dne.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dne 27. září 2013 včasné dovolání. Dovolatelka spatřuje přípustnost tohoto dovolání v souladu s ustanovením §237 o.s.ř. v tom, že podle jejího přesvědčení napadené rozhodnutí řešilo otázku námitky promlčení odchylně od ustálené praxe dovolacího soudu. Pokud by dovolací soud dospěl k závěru, že tomu tak není, pak s ohledem na specifické okolnosti uplatněného nároku, který byl v žalobě vymezen tak, že jde o náhradu za psychickou újmu, kterou žalobkyně utrpěla dva roky před podáním žaloby, pak má dovolatelka za to, že takováto otázka nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud řešena. Dovolací soud neřešil ve své praxi otázku právního posouzení vznesené námitky promlčení, která se časově váže k jinému období, než ke kterému vázala svůj nárok žalobkyně. Soudy obou stupňů tak žalobkyni upřely právo na soudní ochranu, když její žalobu v rozporu s obsahem žaloby vyložily tak, že žalobkyně uplatňuje újmu za tři roky ode dne, kdy došlo k vraždě, nikoliv za období dvou let, které podání žaloby předcházely. Dovolatelka má ve smyslu ustanovení §241a o.s.ř. za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Navrhla proto, aby rozhodnutí soudů obou stupňů byla zrušena, a aby byla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí.
K dovolání se písemně vyjádřil třetí žalovaný, který se s rozhodnutími soudů obou stupňů ztotožnil a navrhl jeho zamítnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv se dovolání žalobkyně fakticky dovolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Nelze přitom pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v žádném případě nikterak nevyhovuje, když „právní otázku“ formulovanou žalobkyní lze skutečně spíše hodnotit jako účelový postup směřující k reparaci faktu prodlení při uplatnění předmětného nároku.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.). Vzal současně v úvahu též ustanovení §3028 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením §243c odst. 3 věta prvá o.s.ř. ve spojení s §224 odst. 1, §151 a §146 odst. 3 o.s.ř., když v dovolacím řízení třetímu žalovanému vznikly účelně vynaložené náklady spojené s jeho zastoupením advokátem, v souvislosti s jedním úkonem právní služby (sepis vyjádření k dovolání). Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou byly stanoveny paušální sazby výše odměny za zastupování advokátem v občanském soudním řízení a kterou byla původně změněna vyhláška č. 177/1996 Sb., byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 26/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Odměna v částce 3.100,- Kč byla stanovena podle §6, §7 bod 5., §9 odst. 4 písm. a), §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění vyhl. č. 486/2012 Sb., kterou se mění vyhláška č. 177/1996 Sb. (srov. Čl. II vyhl. č. 486/2012 Sb.), neboť úkon byl učiněn po 1. lednu 2013. Třetímu žalovanému dále náleží náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tj. celkem 3.400,- Kč. Třetímu žalovanému rovněž náleží náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o.s.ř., tj. 714,- Kč. Celková výše nákladů dovolacího řízení tak činí 4.114,- Kč.
V případě vztahu mezi žalobkyní a prvními dvěma žalovanými se výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 14. května 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu