ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4045.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4045/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Lenky Dopitové, v exekuční věci oprávněné CORSAIR (Luxembourg) N 11 S.A., se sídlem 2, Boulevard Konrad Adenauer, L-1115, Luxembourg, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 447, proti povinným 1) V. L., a 2) Č. M., zastoupeným Mgr. Jiřím Kokešem, advokátem se sídlem v Příbrami III. Na Flusárně 168, pro částku 1.468.307,20 Kč s příslušenstvím vedené u Okresního soudu v Příbrami, pod sp. zn. 21 Nc 5889/2006, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 18. června 2013, č.j. 30 Co 4144/2008-379, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Usnesením z 29. května 2008, č.j. 21 Nc 5889/2006-87, okresní soud exekuci nařízenou k vymožení částky 1.468.307,20 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 952 000,- Kč od 26. 3. 1996 do zaplacení pro promlčení částečně zastavil. Pouze v odůvodnění pak uvedl, že i nadále bude soud provádět exekuci k vymožení náhrady nákladů nalézacího řízení, jakož i nákladů exekuce a nákladů oprávněného, neboť ohledně náhrady nákladů nalézacího řízení přiznané oprávněné ve výši 58.736,- Kč počala promlčecí doba běžet až dnem 21. srpna 1998 (jelikož exekuční titul nabyl právní moci 18. srpna 1998 a plnit měli povinní do tří dnů od právní moci), zatímco návrh na nařízení exekuce byl podán 12. října 2006, tedy v desetileté promlčecí době.
Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání povinných usnesení soudu prvního stupně „potvrdil v tom správném znění , že exekuce se částečně zastavuje ohledně částky 1.468.307,20 Kč s 25% úrokem z prodlení z částky 952.000,- Kč od 26. 3. 1996 do zaplacení“. V odůvodnění pak vysvětlil, že ono „potvrzení v tom správném znění“ znamená upřesnění, „v jakém rozsahu se exekuce zastavuje, že tedy nikoli pro náklady nalézacího řízení, kde desetiletá promlčecí doba běží až od právní moci exekučního titulu (když v řízení nebylo tvrzeno, že by povinní tuto částku, ať již v rámci exekuce nebo mimo ni, zaplatili)“.
V dovolání (směřujícím do té části napadeného rozhodnutí, jíž „odvolací soud exekuci nezastavil, tedy pro náklady nalézacího řízení“ ), jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř. s odůvodněním, že otázka, „zda mají náklady nalézacího řízení sledovat osud jistiny“, je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, povinní namítají nesprávné právní posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), jež spatřují v závěru odvolacího soudu, že – poněvadž desetiletá promlčecí doba k vymožení náhrady nákladů nalézacího řízení počítá běžet až od právní moci exekučního titulu – důvod k zastavení exekuce v její části nařízené k vymožení této náhrady dán není.
Nejvyšší soud, jenž dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V daném případě je dovolání nepřípustné proto, že nelze podat úspěšné dovolání proti rozhodnutí, které nebylo vydáno. Obecně platí, že pojmově není možno uvažovat ani o odvolání (a tedy i dovolání) proti výroku (jeho části), který nebyl vydán (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 2288/2005, případně 20 Cdo 3818/2013, nebo z literatury např. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., §1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1126 s.). Podání účastníka, které obsahuje námitky proti chybějícímu rozhodnutí (případně výroku či jeho části), je zpravidla namístě posoudit jako návrh na vydání doplňujícího rozhodnutí. V souzené věci by však beztak doplňující usnesení vydáno být nemohlo, neboť návrh na jeho vydání do patnácti dnů od doručení usnesení odvolacího soudu účastníkům řízení podán nebyl (§166 odst. 1 ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 o. s. ř.).
Z uvedeného důvodu Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné podle §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Pro úplnost však považuje za vhodné doplnit, že rozdílná praxe Nejvyššího soudu byla sjednocena usnesením z 15. června 2011, sp. zn. 31 Cdo 488/2009, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 146/2011, v němž velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu uzavřel, že promlčela-li se podle §408 obchodního zákoníku pohledávka (jistina) přisouzená oprávněnému pravomocným platebním rozkazem, pak se jako příslušenství této pohledávky (§121 odst. 3 obč. zák.) promlčel i nárok na náhradu nákladů řízení přiznaný oprávněnému tímto exekučním titulem. Bez zřetele k tomu, zdůrazňuje se v uvedeném judikátu, že tento nárok vzniká (konstituuje se) až pravomocným rozhodnutím soudu, totiž však stále jde o příslušenství pohledávky (příslušenství jistiny), takže po promlčení (jistiny) pohledávky již nelze vymoci ani toto její příslušenství.
Z uvedeného plyne, že přes pochybení soudů obou stupňů, spočívajícím v tom, že nerozhodly – výrokem – o části předmětu řízení, je povinným k dispozici další návrh na zastavení exekuce, týkající se tentokrát příslušenství vymáhané pohledávky.
O případné náhradě nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto podle hlavy VI. exekučního řádu v novém rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 16. června 2014
JUDr. Vladimír Mikušek předseda senátu