ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.411.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 411/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka ve věci žalobkyně Black s.r.o. , IČ: 25008307, se sídlem v Praze 8, Pod Plynojemem 2244/13a, zastoupené JUDr. Martinem Šenkýřem, advokátem advokátní kanceláře ŠENKÝŘ PÁNIK, advokátní kancelář s.r.o., se sídlem v Praze 6, Na viničních horách 1834/24, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 35.927.271,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 8/2011, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2012, č. j. 30 Co 439/2012 – 121, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. 10. 2012, č. j. 30 Co 439/2012 – 121, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 12. 7. 2012, č. j. 10 C 8/2011 – 104, jímž soud prvního stupně odmítl podání žalobkyně ze dne 27. 1. 2011, doplněné podáním ze dne 1. 3. 2011 a ze dne 26. 6. 2012. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že podání žalobkyně, i přes jeho doplnění k opakované výzvě soudu podle §43 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., (dále jen „o. s. ř.“), obsahuje vady, které brání dalšímu postupu a projednání věci. Za zásadní vadu považoval to, že z žaloby nelze dovodit, zda je uplatněný nárok požadavkem na náhradu vzniklé škody nebo náhradu nemajetkové újmy. Tvrzení o vzniklé škodě nebo nemajetkové újmě jsou podle odvolacího soudu skutkovým vylíčením věci, nikoliv jejím právním posouzením. Požadavek žalobkyně, aby jí uplatněná částka byla posouzena jako nemajetková újma, a teprve nebude-li prokázána, pak jako náhrada vzniklé škody, není možno považovat za jasné a nepochybné vylíčení skutkových okolností. Za další vadu odvolací soud považoval zmatečné a nejednoznačné vymezení nesprávného úředního postupu. Podle něj není jasné, v čem má spočívat nesprávný úřední postup v kterém řízení (kromě nepřiměřené délky řízení pod sp. zn. 15 C 125/2006 a nedostatečného dohledu soudu při nakládání správce konkurzní podstaty s majetkem). Dále není podle odvolacího soudu dostatečně vymezena příčinná souvislost, protože žalobkyně netvrdí konkrétní skutečnost (konkrétní nezákonné rozhodnutí či konkrétní nesprávný úřední postup) jako příčinu vzniku škody nebo nemajetkové újmy.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalobkyně v celém rozsahu dovoláním. V něm zastává názor, že vylíčení tvrzených skutečností bylo dostatečné. Podle žalobkyně je na posouzení soudu, zda uplatňovaný nárok vyhodnotí jako nárok na náhradu škody nebo nemajetkové újmy (přičemž se uplatňovaného nároku primárně domáhá jako náhrady nemajetkové újmy, což plyne již z jejích předchozích podání). I vymezení nesprávného úředního postupu považuje žalobkyně za dostatečné, zejména odkazuje na svoje podání ze dne 1. 3. 2011, v jehož bodě 7/ je dostatečně popsána i příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou újmou. Dále poukazuje na skutečnost, že ani žalovaná neshledala tvrzení žalobkyně nedostatečnými či nejasnými a její žádosti částečně vyhověla. Navíc nelze podle žalobkyně zaměňovat vyžadování náležitostí návrhu podle §79 odst. 1 o. s. ř. s povinností tvrdit všechny pro rozhodnutí věci významné skutečnosti podle §101 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Proto žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že se rozhodnutí soudu prvního stupně zrušuje, případně aby zrušil obě rozhodnutí a věc vrátil soudnu prvního stupně k dalšímu řízení.
Podle čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. 1. 2013) se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 26. 10. 2012, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb.
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, za splnění požadavku povinného zastoupení dovolatele podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Dovolání žalobce proti usnesení odvolacího soudu je – bez dalšího – přípustné podle ustanovení §239 odst. 3, části věty před středníkem o. s. ř.; podmínku, aby šlo o potvrzující usnesení odvolacího soudu, ohledně kterého dovolací soud dospěje k závěru, že má po právní stránce zásadní význam (formulovanou ve větě druhé označeného ustanovení poukazem na obdobné použití §237 odst. 1 a 3 o. s. ř.), má Nejvyšší soud za obsoletní z příčin popsaných např. v díle Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009 str. 1903-1904 (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3582/2010, uveřejněné pod č. 97/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; zde odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti dostupná na jeho internetových stránkách www.nsoud.cz).
Dovolání je však zjevně bezdůvodné, když usnesení odvolacího soudu zcela odpovídá ustálené judikatuře soudu dovolacího (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 370/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 11, ročník 2002, pod č. 209, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2003 sp. zn. 25 Cdo 973/2002, publikované v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 2003, pod č. 135).
Vada žaloby spočívá v neurčitém vylíčení rozhodných skutečností, když žalobkyně dovozuje svou újmu a odpovědnost žalované za ni z vadnosti katastrálního řízení (čl. 2), nepřiměřené délky soudního řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 Cm 107/2000 (čl. 42), následně vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 125/2006 (čl. 3), nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005 (čl. 98), vadného postupu konkurzního soudu v řízení vedeném u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 73/97 a nepřiměřené délky tohoto řízení (čl. 4 a 42) a tuto újmu spatřuje v nemožnosti nakládat se zakoupenou nemovitostí k účelům, k nimž měla být provozována, nemožnosti instalace zakoupených zařízení do nemovitosti, snížení důvěryhodnosti žalobkyně a jejích jednatelů, faktickém ochromení fungování žalobkyně a nuceném vynaložení částky 35.984.271,- Kč na údržbu a opravy nemovitosti, včetně jejího provozu (čl. 3 a 100). Svou újmu požaduje odškodnit výše uvedenou částkou, a to vždy ve výši jedné třetiny ve vztahu k újmě utrpěné v řízení vedeném u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 15 C 125/2006, u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 18 K 73/97 a u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 43 Cm 42/2005.
Z uvedeného je zřejmé, že žalobkyně uplatnila pět nároků se samostatným skutkovým základem, čemuž však neodpovídá požadavek na zaplacení tří částek, výslovně vázaných jen ke třem z těchto nároků. Již tato skutečnost musela vést po řádném postupu podle §43 odst. 1 o. s. ř. k odmítnutí žaloby, neboť není zřejmé, čeho se žalobkyně ve vztahu k jednotlivým nárokům domáhá. Nadto je třeba souhlasit s odvolacím soudem v tom, že žaloba a její doplnění obsahují logický rozpor ve vylíčení toho, v čem měla újma žalobkyně spočívat, když na straně jedné žalobkyně uvádí skutečnosti svědčící pro závěr, že šlo o újmu nemajetkovou (nemožnost nakládat se zakoupenou nemovitostí, snížení důvěryhodnosti žalobkyně a jejích jednatelů), aby zároveň tutéž újmu (stejně finančně vyjádřenou) spatřovala v marně vynaložených investicích do nemovitosti.
Nejvyšší soud z těchto důvodů dovolání žalobkyně podle §243b odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Proti výroku, jímž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé ve smyslu §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolání v tomto rozsahu směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. února 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu