ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4173.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4173/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a JUDr. Pavla Simona, ve věci žalobce J. V. , zastoupeného JUDr. Ladislavem Kreslem, advokátem se sídlem v Českém Krumlově, sídliště Plešivec 371, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu nemajetkové újmy, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 267/2012, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. 8. 2013, č. j. 70 Co 373/2013 - 47, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze v záhlaví specifikovaným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut návrh žalobce na přiznání osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce.
Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že by se ze strany žalobce jednalo o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, nebo že by zastoupení žalobce v posuzovaném řízení nebylo třeba s odůvodněním, že k posouzení věci postačují účastníky uplatněná tvrzení a listinné důkazy. Odvolací soud však uzavřel, že ustanovení zástupce neodůvodňují poměry účastníka řízení. Institut osvobození od soudních poplatků je institutem zcela výjimečným, který má umožnit přístup k soudu osobám, které jsou objektivně a bez své viny v takové situaci, že by pro ně úhrada soudního poplatku byla prakticky nemožnou, a tím by je tato povinnost vyřadila z přístupu k právu. Je povinností účastníka, který o takovou výjimku žádá, aby to, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků věrohodným a konkrétním způsobem tvrdil a také prokázal. Žalobce v žádosti doložil, že pobírá důchod ve výši 13.440,- Kč, a že je spoluvlastníkem bytu 2+1. Odvolací soud dále zjistil, že žalobce je důchodcem vyššího věku, jehož lze pokládat za vyloučeného z možnosti přivýdělku prací, pobírá však nadprůměrně vysoký důchod (průměrný důchod v ČR v roce 2013 činí 10.123,- Kč), a především je spoluvlastníkem domu a pozemku v Č. K., tedy nemovitosti nikoli nepodstatné finanční hodnoty, což žalobce soudu zamlčel. Je třeba zohlednit i skutečnost, že žalobce nemá žádné závazky. Dle odvolacího soudu tak žalobce nesplňuje podmínky nemajetnosti a finančního nedostatku, aby mu mohlo být přiznáno osvobození od soudních poplatků a tudíž i ustanoven zástupce.
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že otázka posuzovaná odvolacím soudem má být posouzena jinak. Dovolatel namítl, že co do svých majetkových poměrů před odvolacím soudem nic nezatajil, neboť spoluvlastnictví domu je odvozeno od velikosti jeho bytové jednotky, a jedná se o podíl na společných částech domu a pozemku pod ním. Majetek žalobce tedy nemá o nic větší hodnotu, než hodnotu jednoho bytu, který potřebuje pro vlastní bydlení. Nemusí sice platit nájemné, ale zato musí platit do společného fondu oprav. Stejně tak žalobci nepřináší více možností to, že se byt nachází v Č. K., který je zapsán na seznamu světového kulturního dědictví UNESCO. Jeho důchod je nad průměrem, neboť zahrnuje i vdovský důchod po zemřelé manželce. To, že je odkázán hospodařit sám, obnáší také vyšší náklady. Jestliže se musí soudit v Praze a soud by mu ustanovil pražského advokáta, tak ten bude také podstatně dražší než advokáti v Jižních Čechách, což by měl vzít soud do úvahy. Dle dovolatele je tak plně dán důvod pro vyhovění jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení právního zástupce. Navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že se žalobci přiznává osvobození od soudních poplatků, a že mu má soud prvního stupně ustanovit zástupce z řad advokátů.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, a dovolání odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 a 2 o. s. ř., neboť nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání formulované v §237 o. s. ř.
Dovolatel sice není zastoupen advokátem a sám rovněž nemá právnické vzdělání (srovnej §241 odst. 1 o. s. ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však vylučuje, aby v posuzované věci bylo možno nedostatek podmínky povinného zastoupení považovat za překážku, jež by bránila vydání rozhodnutí, jímž se dovolací řízení končí. Za situace, kdy předmětem dovolacího přezkumu je rozhodnutí, jímž nebylo vyhověno žádosti účastníka o ustanovení zástupce z řad advokátů (§30 o. s. ř.), by trvání na podmínce povinného zastoupení vedlo k vlastnímu popření cíle, jenž účastník podáním žádosti sledoval a k popření vlastního smyslu dovolacího řízení, v němž má být závěr o tom, že účastník právo na ustanovení zástupce nemá, zkoumán (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp. zn. 2 Cdon 609/97).
Podle ustanovení §237 o. s. ř.: „Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.“
Dovolatel co do přípustnosti dovolání uvedl, že „otázka posuzovaná odvolacím soudem určitým způsobem, má být posouzena jinak“. Takového vymezení přípustnosti dovolání naznačuje nepochopení jednotlivých předpokladů přípustnosti dovolání, neboť předpoklad přípustnosti dovolání spočívající v tom, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a to postupem podle §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích.
Dovolací důvod podle obsahového vymezení dovolání spatřuje dovolatel v nesprávné aplikaci §138 odst. 1 a 3 o. s. ř. a §30 o. s. ř., lze tudíž dovodit, že přípustnost dovolání má založit skutečnost, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Z ustanovení §237 o. s. ř. se podává, že se musí jednat o takovou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí rozhodnutí odvolacího soudu, jinými slovy řečeno, musí se jednat o právní otázku, která má význam pro věcné rozhodnutí odvolacího soudu. Přípustnost dovolání naopak nemůže založit otázka, která slouží k pouhému poskytnutí právní informace, avšak rozhodnutí odvolacího soudu na ní nezávisí, nebo otázka, jejíž - byť i odlišné -vyřešení by nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci.
Podle §138 odst. 1 věty první o. s. ř., může předseda senátu na návrh přiznat účastníkovi zcela nebo zčásti osvobození od soudních poplatků, odůvodňují-li to poměry účastníka a nejde-li o svévolné ne zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Poměry účastníka je třeba vykládat v tom smyslu, že soud přihlédne zejména k celkovým majetkovým poměrům žadatele, dále k výši soudního poplatku, k nákladům, které si pravděpodobně vyžádá dokazování, k povaze uplatněného nároku, a k dalším podobným okolnostem, u fyzických osob se berou v úvahu také jejich sociální poměry, zdravotní stav, apod. Přitom soud vychází ze skutečností, které účastník řízení v žádosti o přiznání osvobození od soudních poplatků tvrdil a také prokázal. Osvobození od soudních poplatků odůvodňují poměry žadatele zpravidla tehdy, nemohl-li by platit náklady bez ohrožení výživy vlastní a výživy osob, k nimž má podle zákona vyživovací povinnost. Celkové zhodnocení všech okolností, které vypovídají o poměrech účastníka, se musí promítnout do závěru, zda účastník je s ohledem na své poměry schopen zaplatit soudní poplatky a nést další výdaje spojené s řízením, včetně nákladů spojených se zastoupením (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. července 2013, sp. zn. 29 Cdo 1301/2013, uveřejněné pod číslem 99/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2013, sp. zn. 30 Cdo 1359/2013).
Odvolací soud svým rozhodnutím nevybočil ze zásad ustálené judikatury, když hodnotil skutečnosti, které žalobce v žádosti uvedl, tj. jeho věk, výši jeho důchodu, a skutečnost, že nemá žádné závazky, naopak zjevně nesprávně si vyložil informace získané z nahlížení do katastru nemovitostí, neboť z uvedeného vyplývá, že žalobce má pouze podíl na společných částech domu a pozemku pod ním odvozený od velikosti bytové jednotky 2+1, a není tedy spoluvlastníkem celého domu. Odvolací soud se již dále nezabýval tím, jaká je povaha uplatněného nároku, zda se v posuzovaném řízení platí soudní poplatky, jaké náklady si pravděpodobně vyžádá dokazování, apod. Uvedený nedostatek však nemůže založit přípustnost dovolání, neboť ani podrobnější zkoumání okolností rozhodných pro přiznání osvobození od soudního poplatku, a tudíž i pro ustanovení zástupce, by nemohlo přivodit pro dovolatele příznivější rozhodnutí ve věci.
V posuzované věci se jedná o řízení, jehož předmětem je nemajetková újma způsobená nepřiměřenou délkou řízení, tedy řízení, které je věcně osvobozeno od soudních poplatků podle §11 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů. Žádný soudní poplatek tedy žalobce platit nebude. V posuzovaném řízení rovněž nelze předpokládat, že by si dokazování vyžádalo další náklady ze strany žalobce, neboť dokazování zpravidla probíhá jen za pomoci listinných důkazů, respektive provedením spisu soudu, o jehož délku řízení se jedná. V úvahu tak přichází toliko náklady na zástupce účastníka řízení, které by samy o sobě neměly být nepřiměřeně vysoké, neboť podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013, se odměna advokáta v řízení, jeho předmětem je zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným výkonem veřejné moci posoudí podle §9 odst. 4 písm. a) ve spojení s §7 bodem 5 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, což představuje částku 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby, k čemuž je ještě třeba připočíst náhradu hotových výdajů a náhradu za promeškaný čas. Kromě obecné místní příslušnosti soudu (§84 o. s. ř.), pak přichází do úvahy i místní příslušnost daná na výběr žalobci podle ustanovení §87 písm. b) o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu