ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4209.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4209/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD., v právní věci žalobců a) Hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, identifikační číslo osoby 0064581, a b) Městské části Prahy 6, se sídlem v Praze 6, Československé armády 601/23, identifikační číslo osoby 000637003, obou zastoupených JUDr. Miroslavem Zámiškou, advokátem se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 23, proti žalovaným 1) T. I. B. , 2) A. H. , oběma zastoupenými Mgr. Martinou Zikmundovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, a 3) DEFENSIO s. r. o., se sídlem v Praze 5 – Smíchově, U Demartinky 2561/1a, identifikační číslo osoby 28884477, zastoupené JUDr. Alenou Štumpfovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Markétská 1, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 17 C 186/2010, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 11 Co 162/2011, 417/2012-155, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 11 Co 162/2011, 417/2012-155, ve výroku I., pokud jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 27. prosince 2010, č. j. 17C 186/2010-65, ve výroku I., jakož i v akcesorických výrocích II. III., o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalobců proti výroku IV. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. dubna 2013, č. j. 11 Co 162/2011, 417/2012-155, pokud jím byl zrušen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 9. prosince 2011, č. j. 17C 186/2010-117, se odmítá.
Odůvodnění:
Obvodní soud v Praze 6 (dále již „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 27. prosince 2010, č. j. 17C 186/2010-65, určil, že žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky budovy, objektu bydlení, na pozemku parcela č. 1049/9 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcela č. 1049/9 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parcela č. 1049/10 – zahrada, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 1408, pro katastrální území D., obec P., přičemž spoluvlastnický podíl žalovaného 1) činí ideální 4/9 a spoluvlastnický podíl žalované 2) činí ideální 2/9 [dále již „předmětné nemovitosti“] (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.) Doplňujícím rozsudkem ze dne 9. prosince 2011, č.j. 17C 186/2010-117, soud prvního stupně zamítl žalobu vůči 3. žalované (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce a) je spoluvlastníkem ideálního podílu ve výši 1/3 předmětných nemovitostí, přičemž jejich správa je svěřena žalobci b), a ke dni 29. března 2010 byly spoluvlastníky ideálních podílů na předmětných nemovitostech ve výši 4/9 žalovaný 1) a ve výši 2/9 žalovaná 2). Dne 25. března 2010 byla žalobci b) doručena nabídka na využití předkupního práva při převodu spoluvlastnického podílu žalovaných 1) a 2) [dále též „Nabídka“] s tím, že kupní cena byla stanovena ve výši 6,000.000,- Kč za oba spoluvlastnické podíly. Platební podmínky byly určeny tak, že kupní cena byla splatná ve prospěch prodávajících předem před uzavřením kupní smlouvy na účet společnosti NASTREMOCO LIMITED, se sídlem v Kyperské republice, vedený u kyperské banky M arfin popular bank (public) Co LTD (Laiki Group). Kupní cena měla být poté převedena na účet určený prodávajícími do 5 dnů po podání návrhu na vklad vlastnického práva pro kupujícího do katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že z hlediska žalobce b) by bylo jeho postavení za stanovených platebních podmínek nejisté – zvláště, když hospodaří s veřejnými prostředky a je v tomto směru omezen zákonem – požadoval, aby podmínky splatnosti kupní ceny byly stanoveny tak, že kupní cena bude složena do notářské úschovy notářky JUDr. Blanky Čechové a uvolněna na účet uvedený žalovanými 1) a 2) po předložení výpisu z katastru nemovitostí, kde bude jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí uveden žalobce a). Vzhledem k tomu, že tento požadavek žalovaní 1) a 2) odmítli a trvali na stanovených platebních podmínkách, byla kupní cena ve výši 6,000.000,- Kč složena dne 21. května 2010 u jmenované notářky do úschovy s tím, že bude převedena na účet společnosti NASTREMOCO LIMITED do 5 pracovních dnů poté, co bude notářce předložen originál výpisu z katastru nemovitostí, kde bude zapsán jako výlučný vlastník žalobce a). Žalovaní 1) a 2) přesto převedli předmětné nemovitosti na žalovanou 3) na základě kupní smlouvy ze dne 31. 5. 2010, a to formálně za stejných podmínek, které byly uvedeny v nabídce žalobcům. Žalovaná 3) je nyní zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastník předmětných nemovitostí v rozsahu 2/3. Jednatelem a jediným společníkem žalované 3) společnosti DEFENSIO s. r. o. je O. D., který je rovněž jednatelem společnosti NASTREMOCO CZECH s. r. o. Jediným společníkem této společnosti je společnost NASTREMOCO LIMITED se sídlem v Kyperské republice. Dopisem ze dne 7. června 2010 žalobkyně b) uplatnila u žalovaných 1), 2) a 3) neplatnost kupní smlouvy ze dne 31. května 2010 s tím, že došlo k porušení jejího předkupního práva, když k převodu předmětných nemovitostí na žalovanou 3) došlo za výhodnějších podmínek, zejména proto, že existuje personální propojení mezi žalovanou 3) a společností NASTREMOCO LIMITED. Žalovaná 3) toto personální propojení popřela.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v daném případě došlo k porušení předkupního práva oprávněných spoluvlastníků – žalobců a) a b). Jednak diktování „nestandardních“ podmínek straně oprávněné z předkupního práva posoudil jako důvod neplatnosti nabídky dle ustanovení §39 zákona č. 40/1964 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále též „obč. zák.“) pro rozpor s dobrými mravy v části, týkající se podmínek způsobu zaplacení kupní ceny. Jednak vzhledem k uvedenému personálnímu propojení žalovaná 3) podstupovala menší riziko než žalobci a kupní smlouva ze dne 31. května 2010 mezi žalovanými 1) a 2) a žalovaným 3) tak byla uzavřena za výhodnějších podmínek, než byly nabídnuty žalobcům.
K odvolání všech žalovaných a žalobce Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví citovaným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 27. prosince 2010, č. j. 17 C 186/2010-65, tak, že zamítl žalobu na určení, že žalovaní 1) a 2) jsou spoluvlastníky předmětných nemovitostí, přičemž spoluvlastnický podíl žalovaného 1) činí ideální 4/9 a spoluvlastnický podíl žalované 2) činí ideální 2/9 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok II. III.). Výrokem IV. zrušil doplňující rozsudek soudu prvního stupně ze dne 9. prosince 2011, č. j. 17C 186/2010-117.
Z hlediska skutkového odvolací soud uvedl, že „nebylo sporu o tom, že žalovaní 1) a 2) doručili dne 25. 3. 2010 žalobci b) nabídku na využití předkupního práva při převodu spoluvlastnických podílů na předmětných nemovitostech s tím, že kupní cena byla stanovena ve výši 6,000.000,- Kč,- za oba spoluvlastnické podíly, měla být splatná před uzavřením kupní smlouvy na účet společnosti NASTREMOCO LIMITED u kyperské banky M arfin popular bank (public) Co LTD (Laiki Group) a že kupní cena měla být převedena na účet určený prodávajícími nebo jejich zmocněným zástupcem z účtu uvedené společnosti do pěti dnů po podání návrhu na vklad vlastnického práva kupujícího do katastru nemovitostí s tím, že kupní cenu bylo třeba stanoveným způsobem zaplatit do 25. 5. 2010 podle §605 občanského zákoníku (tedy do dvou měsíců po nabídce), neboť jiná doba dohodnuta nebyla. Zároveň je nesporné to, že prodávající nepřistoupili na požadavek žalobce b), aby kupní cena byla složena u notářky JUDr., Blanky Čechové a že žalobce b) dne 21. 5. 2010 kupní cenu u uvedené notářky složil s tím, že bude převedena na účet společnosti NASTREMOCO LIMITED do 5 pracovních dnů poté, co bude notářce nebo jejímu trvalému zástupci předložen originál výpisu z katastru nemovitostí, kde bude zapsán jako výlučný vlastník žalobce a). Jelikož žalovaní 1) a 2) navržený způsob zaplacení kupní ceny neakceptovali a trvali na původních podmínkách, uzavřeli kupní smlouvu o převodu svých spoluvlastnických podílů za totožných podmínek, které byly uvedeny v nabídce, s třetím žalovaným, který je nyní zapsán jako vlastník nemovitostí v rozsahu 2/3. Prokázáno bylo i to, že žalobce b) se vůči všem žalovaným dovolal relativní neplatnosti právního úkonu (kupní smlouvy), a to podle §40a občanského zákoníku“.
Odvolací soud dopěl k následujícím právním závěrům. Vycházeje z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010, nesouhlasil se soudem prvního stupně, že by podmínky splatnosti kupní ceny v nabídce žalovaných 1) a 2) byly pro žalobce b) fakticky nesplnitelné, popřípadě „nestandardní“, protože ten byl omezen zákonem v hospodaření s veřejnými prostředky (§35 zák. 131/2000 Sb.). Žádný právní předpis zároveň účastníky kupní smlouvy neomezuje co do ujednání o splatnosti kupní ceny a požadavek prodávajících na zaplacení kupní ceny předem tak nelze označit za nesplnitelný, popřípadě „nestandardní“. Žalovaní by totiž mohli naproti tomu argumentovat tím, že pro ně je zaplacení kupní ceny do notářské (popřípadě jiné) úschovy rovněž rizikové, neboť poté, co by kupující byl jako vlastník zapsán v katastru nemovitostí, by jim kupní cena nemusela být vyplacena, přičemž k takovým situacím (jak je obecně známo) již v minulosti došlo a oni by neměli kupní cenu, ani spoluvlastnický podíl na nemovitostech. Za porušení předkupního práva by snad bylo možné považovat pouze situaci, kdy podmínky zaplacení kupní ceny byly realizovatelné pouze pro třetí osobu (zde třetího žalovanou). Navíc, pokud by oprávněný z předkupního práva podmínky splatnosti kupní ceny splnil a povinní by poté odmítali uzavřít s ním kupní smlouvu, bylo by možné domáhat se nahrazení projevu vůle s uzavřením takové kupní smlouvy a takový rozsudek by byl podkladem pro zápis vlastnického práva do katastru nemovitostí. V těchto souvislostech proto nemůže obstát ani argumentace o tom, že třetí žalovaný podstupoval menší riziko v souvislosti se zaplacením kupní ceny, neboť je personálně propojen se společností, na jejíž účet měla být kupní cena zaplacena.
Pokud odvolací soud zrušil doplňující rozsudek, uvedl, že měl smysl pro přesný zápis do katastru nemovitostí v případě úspěchu žaloby, po jejím zamítnutí se stal nadbytečný.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci (dále již „dovolatelé“) prostřednictvím svého advokáta včasné dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení §237 o. s. ř., když napadený rozsudek ve výroku I. závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena, případně se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolací důvod spatřují v ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Nesprávné právní posouzení dovolatelé namítají z toho důvodu, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku porušení předkupního práva žalobce b) podle ustanovení §140 obč. zák., ve spojení s ustanovením §602 a násl. obč. zák., ze strany žalovaných 1) a 2), s jejichž výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelé nesouhlasí, neboť k převodu vlastnického práva žalovaného 1) a žalované 2) ke spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech na žalovanou3) došlo za podmínek výhodnějších, než byly podmínky uvedené v nabídce učiněné žalobcům.
Dovolatelé v rozsáhlém dovolání především podrobně argumentují ve prospěch svého právního závěru obsahově v zásadě shodně jako soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí. S odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3387/2010 a sp. zn. 31 Cdo 1926/2009, především zdůrazňují potřebu vykládat rozdílnost podmínek splatnosti mezi stranami sporu z materiálního hlediska. V tomto smyslu uvádějí, že existence výhodnějších podmínek pro žalovanou 3) spočívá mimo jiné ve výhodnějších platebních podmínkách. Žalobce b) měl podle Nabídky převést peněžní prostředky ve výši 6,000.000,- Kč na účet jemu naprosto neznámé společnosti se sídlem v Kyperské republice před podpisem kupní smlouvy. Navíc z Nabídky samotné nevyplývalo, z jakého právního důvodu by měl žalobce b) uvedené peněžní prostředky na účet společnosti NASTREMOCO LIMITED převést, tzn., zda tato společnost provádí pro prodávající správu finančních prostředků, zda se má jednat o úschovní účet apod. Naproti tomu žalovaná 3) byla vzhledem k personální propojenosti se společností NASTREMOCO LIMITED velmi dobře obeznámena s touto společností a v případě převodu finančních prostředků na její účet nepodstupovala žádné riziko. Žádný jiný (ani soukromoprávní) subjekt než žalovaná 3) by totiž nemohl při zvážení míry rizika přistoupit na podmínky uvedené v Nabídce. Tento postup, kdy jsou podmínky nabídky využití překupního práva stanoveny záměrně tak, aby nemohly být pro oprávněného z předkupního práva přijatelné, je však dle přesvědčení dovolatelů obcházením zákona a navíc se příčí i dobrým mravům. Ze strany žalovaných 1) a 2) tak došlo k porušení předkupního práva založeného ustanovením §140 obč. zák. ve spojení s ustanovením §602 a násl. obč. zák.
Dovolatelé dále odůvodňují dovolání proti zrušujícímu výroku IV. napadeného rozhodnutí s tím, že požadavek na upřesnění žalobního petitu podle instrukce odvolacího soudu akceptují a z tohoto důvodu navrhují změnu doplňujícího rozsudku prvního stupně tak, aby odpovídal prvnímu rozsudku soudu prvního stupně ze dne 27. 12. 2010.
Dovolatelé navrhli změnu napadeného rozsudku odvolacího soudu tak, že 1) ve výroku I. se rozsudek Obvodního soudu v Praze 6 ze dne 27. prosince 2010, č. j. 17 C 186/2010-65, potvrzuje a 2) ve výroku IV. se doplňující rozsudek Obvodního soudu v Praze 6 ze dne 9. prosince 2011, č. j. 17 C 186/2010-117, se mění tak, že žalovaný 3) není spoluvlastníkem předmětných nemovitostí – budovy, objektu bydlení, na pozemku parcela č. 1049/9 – zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parcela č. 1049/9 – zastavěná plocha a nádvoří a pozemku parcela č. 1049/10 – zahrada, to vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, katastrálního pracoviště Praha, na listu vlastnictví č. 1408, pro katastrální území D., obec P.
Dovolací soud poté, co přihlédl k čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb., a k čl. II bodů 2 a 3 zák. č. 293/2013 Sb., kterými se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dovolání proti napadenému rozhodnutí projednal a rozhodl o něm ve znění občanského soudního řádu účinném do 31. prosince 2013.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) konstatuje, že dovolání proti výroku I. shora cit. rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobou oprávněnou (účastníkem řízení), v zákonné lhůtě (§240 odst. 1 o.s.ř.), je ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné a je opodstatněné.
V souladu s přechodnými ustanoveními §3028 až 3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku vycházel dovolací soud při právním posouzení v této věci ze zák. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013, přičemž byl vázán rozsahem dovolání a dovolateli vymezeným dovolacím důvodem.
Dovolatelé uplatnili z hlediska zákonných podmínek přípustnosti (§237 o. s. ř.) dovolací důvod, nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ust. §241a odst. 1 o. s. ř. s tím, že odvolací soud nesprávně posoudil právní otázku splnění předkupního práva žalobce b) ze strany žalovaných 1) a 2) podle ustanovení §140 obč. zák., ve spojení s ustanovením §602 a násl. obč. zák., s jejichž výkladem učiněným odvolacím soudem a s důsledky z toho vyplývajícími dovolatelé nesouhlasí, neboť k převodu vlastnického práva žalovaného 1) a žalované 2) ke spoluvlastnickým podílům na předmětných nemovitostech na žalovaného 3) došlo za podmínek výhodnějších, než byly podmínky uvedené v nabídce učiněné žalobcům. Napadené rozhodnutí pak závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §140 obč. zák. převádí-li se spoluvlastnický podíl, mají spoluvlastníci předkupní právo, ledaže jde o převod osobě blízké (§116, 117). Nedohodnou-li se spoluvlastníci o výkonu předkupního práva, mají právo vykoupit podíl poměrně podle velikosti podílů.
Předkupní právo spoluvlastníka vyplývá přímo ze zákona; jde o zákonné předkupní právo, přičemž jde o právo věcné. Předkupní právo může být založeno také smlouvou. Předkupní právo smluvní je upraveno v ustanovení §602 a násl. obč. zák. a tato právní úprava se použije podpůrně (§853 obč. zák.) i všude tam, kde zákonem stanovené předkupní právo neobsahuje úpravu zvláštní (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 831/2000, publikovaný pod C 578, Svazek 7 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaného nakladatelstvím C. H. Beck).
Podle ustanovení §603 odst. 2 obč. zák. předkupní právo lze dohodnout i jako věcné právo, které působí i vůči nástupcům kupujícího. Smlouva se musí uzavřít písemně a předkupní právo se nabývá vkladem do katastru nemovitostí. Nekoupil-li prodávající věc nabídnutou kupujícím, zůstává mu zachováno předkupní právo i vůči jeho právnímu nástupci.
Podle ustanovení §605 obč. zák. není-li dohodnuta doba, dokdy má být prodej proveden, musí oprávněná osoba vyplatit movitost do osmi dnů, nemovitost do dvou měsíců. Uplyne-li doba marně, předkupní právo zanikne. Nabídka se vykoná ohlášením všech podmínek; jde-li o nemovitost, musí být nabídka písemná.
Podle ustanovení §606 kdo je oprávněn koupit věc, musí zaplatit cenu nabídnutou někým jiným, není-li dohodnuto jinak. Nemůže-li věc koupit nebo nemůže splnit podmínky nabídnuté vedle ceny a nelze-li je vyrovnat ani odhadní cenou, předkupní právo zanikne.
Nabídka je jednostranný právní úkon zavázaného spoluvlastníka adresovaný spoluvlastníku oprávněnému. Protože jde o návrh na uzavření smlouvy, musí splňovat obecné náležitosti, vyplývající pro právní úkony z §37 obč. zák. (projev vůle svobodný, vážný, určitý a srozumitelný), a rovněž podle §43a odst. l obč. zák. vyjadřovat vůli navrhovatele, aby byl návrhem vázán v případě jeho přijetí. Konečně podle §605 věta třetí obč. zák. musí obsahovat oznámení všech podmínek, za kterých navrhovatel nabízí svůj podíl ke koupi: to znamená vedle podstatných náležitosti kupní smlouvy, jako předmět koupě a cena věci, i další podmínky či požadavky, za nichž má dojít k prodeji, a musí být dodržena písemná forma.
Přijetí nabídky je jednostranným právním úkonem oprávněného spoluvlastníka adresovaný spoluvlastníku zavázanému, který ke své platnosti vyžaduje obecné náležitosti stanovené §37. Podle §43c odst. 1 obč. zák., který upravuje přijetí návrhu, včasné prohlášení učiněné osobou, které byl návrh učiněn, nebo jiné její včasné jednání, z něhož lze dovodit její souhlas, je přijetím návrhu. V §605 věta prvá obč. zák. je však vymezena doba, ve které může oprávněný spoluvlastník své právo přednostní koupě vykonat a zároveň způsob, jakým musí reagovat na nabídku k výkupu, chce-li úspěšně uplatnit své předkupní právo a věc koupit, tj. musí nabídnutou věc vyplatit. Z toho vyplývá, že k přijetí nabídky k výkupu spoluvlastnického podílu dochází vyplacením tohoto podílu oprávněnou osobou v zákonné dvouměsíční lhůtě, pouhé prohlášení o přijetí nabídky bez vyplacení podílu v této lhůtě nelze za účinné přijetí nabídky považovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. června 2007, sp. zn. 22 Cdo 1996/2005, uveřejněný v časopise Právní rozhledy pod číslem 2/2008 str. 72). Ústavní soud v nálezu ze dne 10. května 2006, sp. zn. I. ÚS 156/2005 (jež je veřejnosti k dispozici na webových stránkách Ústavního soudu www.nalus.usoud.cz) k tomu, uvádí že „nabídka učiněná v rámci předkupního práva nepředstavuje klasický návrh na uzavření smlouvy vycházející ze zásady občanskoprávní smluvní volnosti, v němž navrhovatel může vymezit svým projevem vůle lhůtu pro přijetí návrhu. Nabídka povinného, do kdy má být prodej dovršen, musí respektovat i ustanovení §605 obč. zák. (pokud by nebyla dohodnuta doba jiná - což je typicky využitelné pro smluvní předkupní právo, nikoliv pro zákonné předkupní právo podle §140 obč. zák.). Pokud spoluvlastník nevyčká uplynutí zákonné dvouměsíční lhůty a nabízený spoluvlastnický podíl převede, porušuje předkupní právo ostatních podílových spoluvlastníků.“
Nesoulad mezi nabídkou výkupu spoluvlastnického podílu na nemovité věci a uzavřenou převodní smlouvou s jinou osobou se musí týkat – aby bylo možno dospět (v tomto směru) k závěru o porušení zákonného předkupního práva – buďto (základních) náležitostí právního úkonu, anebo případně, či současně i sjednaných vedlejších ujednání, resp. podmínek, jež (ať již samostatně nebo ve svém souhrnu) mohly mít vliv na (konečné) rozhodnutí oprávněné osoby, zda nabídku bude akceptovat či nikoliv. Znamená to tedy, že k závěru o porušení zákonného předkupního práva nelze dospět pouhým (mechanickým) zjištěním, že obsah nabídky učiněný povinným spoluvlastníkem vůči oprávněnému spoluvlastníku není (zcela) identický s obsahem převodní smlouvy uzavřené mezi převádějícím spoluvlastníkem a jinou osobou (nabyvatelem), nýbrž až při závěru, že mezi uvedenými právnímu úkony je vskutku nesoulad v materiálním slova smyslu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 3387/2010; všechna zde uvedená rozhodnutí dovolacího soudu jsou veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz “).
K přezkumu předestřené otázky se sice vyslovil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 25. srpna 2003, sp. zn. 33 Odo 178/2003, s tím, že „pro posouzení porušení předkupního práva není v této věci konkrétní splatnost zaplacení kupní ceny za nabízené nemovitosti, ale pouze skutečnost, že nabídka doručená žalobci neobsahovala splatnost kupních cen, proto i kupní smlouvy města N. se žalovanými měly být uzavřeny bez této splatnosti. Nestalo-li se tak, pak předkupní právo bylo porušeno.“ , avšak tento judikovaný právní názor byl posléze korigován rozhodnutím velkého senátu (občanskoprávního a obchodního kolegia) Nejvyššího soudu. Velký senát Nejvyššího soudu totiž v rozsudku ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1926/2009 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 128/2011), judikoval, že „Předkupní právo spoluvlastníka není »bez dalšího« porušeno, jestliže nabídka doručená spoluvlastníku neobsahovala údaj o splatnosti kupních cen a poté prodávající uzavřel kupní smlouvy, jež obsahovaly individuální splatnost kupních cen. Byla-li splatnost ve smlouvě o převodu podílu, uzavřené později s třetí osobou, stanovena jinak než v §605 obč. zák., příp. v nabídce na odkoupení podílu učiněné oprávněnému spoluvlastníku (za předpokladu, že nabídka obsahovala lhůtu splatnosti delší než dvouměsíční podle §605 obč. zák.), lze učinit závěr o tom, že bylo porušeno předkupní právo spoluvlastníka, jen za předpokladu, že podmínky splatnosti se podstatně lišily, a to natolik, že rozdíl mezi nimi mohl objektivně ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva.“
Velký senát Nejvyššího soudu v tomto rozsudku dále uzavřel, že „i pokud se jednotlivé smluvní podmínky (cena, splatnost aj.) v nabídce učiněné spoluvlastníkovi a podmínky, za kterých je podíl následně prodán třetí osobě, podstatně liší, nelze z toho bez dalšího dovozovat porušení předkupního práva. Jednotlivé smluvní podmínky totiž nemohou být srovnávány izolovaně, ale naopak je nutné je hodnotit v kontextu všech ostatních smluvních podmínek (delší doba splatnosti může být vykompenzována např. poskytnutým zajištěním nebo vyšší cenou apod.). Jedině v případě, že takto komplexně hodnocené smluvní podmínky, za kterých byl spoluvlastnický podíl nabídnut spoluvlastníku, jsou méně výhodné (natolik, aby to objektivně mohlo ovlivnit úvahu oprávněného spoluvlastníka o přijetí nabídky) než podmínky, za kterých byl podíl následně prodán třetí osobě, dojde k zásahu do předkupního práva oprávněného spoluvlastníka“.
Z uvedených závěrů ustálené judikatury – jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozsudku – odvolací soud v projednávané věci nevycházel. Odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem z hlediska uplatněného dovolacího důvodu totiž není založeno na komplexním poměření podmínek uvedených v nabídce s podmínkami sjednanými v kupní smlouvě tak, že lze dospět k závěru, že rozdíly mezi nimi nemohly – objektivně vzato – ovlivnit úvahu žalobců o přijetí nabídky na realizaci předkupního práva.
Nad rámec toho, co již bylo uvedeno, považuje dovolací soud za nezbytné zdůraznit, že je nepřípadné zpochybňování věrohodnosti a právní jistoty notářské úschovy odvolacím soudem, která má vedle ostatních úschov (např. advokátské) specifické postavení. Agenda notářských úschov upravená v ustanoveních §81 až §89 zák. č 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti, notářský řád (dále již „NŘ“), patří k notářské činnosti vymezené v ustanovení §2 NŘ, ve které jde o výkon státních pravomocí svěřených notáři. Přijímání úschov podle ustanovení §81 NŘ je zvláštní činností notářů prováděnou na základě zákona (§2 NŘ) zákonným postupem (§81 až 89 NŘ). Je zařazena k činnosti podle ustanovení §2 NŘ, neboť i zde se projevuje atribut veřejné víry, která je výrazem obecného přesvědčení, že výsledky činnosti notářů zaručují zákonnost řešení daného právního stavu. Stát využívá specifického postavení notáře i pro tuto kategorii právních vztahů (notářských úschov) a prostřednictvím notářů zajišťuje výkon právní služby v této oblasti, kde se předpokládá zvýšená potřeba právní jistoty a důvěryhodnosti. Notářství plní v této oblasti významné úkoly tzv. procesní prevence, jíž se minimalizuje vznik právních sporů řešených soudy. Z pověření notářů výkonem některých státních pravomocí vyplývá stěžejní zásada výkonu notářské činnosti – zásada nestrannosti a nezávislosti. Nesprávný úřední postup notáře v konkrétní věci s následkem škody pak zakládá odpovědnost státu s povinností náhrady vzniklé škody (viz Petr Bílek, Ljubomír Drápal, Miloslav Jindřich, Karel Wawerka, Notářský řád a řízení o dědictví, 4. vydání. Praha: 2010, str. 347, 5 až 7).
Pokud dovolatelé napadli dovoláním výslovně též výrok IV. v záhlaví citovaném rozsudku odvolacího soudu, dovolání postrádá vymezení dovolacího důvodu a obsahově představuje uplatnění změny návrhu ve věci samé dle ustanovení §95 o. s. ř., které je pro dovolací řízení výslovně vyloučené (§243 b o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání žalobců podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. v uvedeném rozsahu odmítl.
Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu nesprávný. Jelikož dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci nemůže rozhodnout přímo dovolací soud dle ustanovení §243d písm. b) o. s. ř., Nejvyšší soud napadený rozsudek podle ustanovení §243e odst. 1 o. s. ř. zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243g odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně 26. února 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu