ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4214.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4214/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Miroslavou Jirmanovou, Ph.D., v exekuční věci navrhovatelky Z. C. , zastoupené JUDr. Milanem Zemanem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 20, za účasti C. G. K. , zastoupené JUDr. Pavlem Turoněm, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 66, prodejem nemovitosti, vedené soudním exekutorem Mgr. Ing. Jiřím Proškem, Exekutorský úřad Plzeň-město, pod sp. zn. 134 EX 00784/13, o dovolání C. G. K. proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2014, č. j. 14 Co 100/2014-29, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora ze dne 7. 11. 2013, č. j. 134 EX 00784/13-020, v napadeném výroku III, kterým soudní exekutor určil výslednou cenu nemovitostí a jejich příslušenství částkou 2 950 000,- Kč.
Usnesení odvolacího soudu napadla C. G. K. dovoláním. Namítá, že musí mít proti nesprávnému rozhodnutí krajského soudu možnost obrany. Odvolací soud se podle názoru dovolatelky v dané věci nepochybně odchýlil od běžné rozhodovací praxe, a kdyby tomu tak nebylo, domáhá se toho, aby předmětná právní otázka byla vyřešena jinak. Následně vytýká soudu jednak vady znaleckého posudku Ing. Milana Palečka o ocenění nemovitostí, a dále to, že jí soud neumožnil reagovat na stanovisko soudního znalce k jejímu odvolání a nenechal provést revizní znalecký posudek. Navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srov. část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné. Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne.
Nejvyšší soud již v rámci své předchozí rozhodovací činnosti uzavřel, že může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyšší soud přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Dovolací námitka, že „vyřešená právní otázka v této věci má být dovolacím soudem posouzena jinak“, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř. Spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sp. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, srov. také např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. června 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14).
Dovolatelka neuvedla, od které ustálené praxe dovolacího soudu se měl odvolací soud odchýlit, a to ani uvedením spisových značek v minulosti vydaných rozhodnutí dovolacího soudu, případně uvedením čísla (R), pod kterým tato rozhodnutí měla být publikována ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, či jiným konkrétním způsobem. Dovolání má tedy vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, přičemž tyto vady nebyly odstraněny v průběhu trvání lhůty k dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle §243c odst. 1 o. s. ř. (§243f odst. 3 o. s. ř.) odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu dle §87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 4. listopadu 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu