ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4437.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4437/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobců a) MUDr. R. M., D.D.S., Ph.D. , a b) MUDr. J. K. , obou zastoupených JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359, proti žalovanému MUDr. V. Č. , zastoupenému Mgr. Jiřím Slavíkem, advokátem se sídlem v Praze 5, Zborovského 49, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 16 C 144/2011, o dovolání žalobců proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. července 2013, č.j. 1 Co 158/2013-123, takto:
I. Dovolání žalobců se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 12. června 2012, č.j. 13 C 144/2011-94, výrokem I. uložil žalovanému podle §13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. doručit žalobcům a) a b) písemnou omluvu s uvedením plného jména a vlastnoručního podpisu žalovaného ve znění: „ Pane MUDr. R. M., D.D.S. Ph.D. a pane MUDr. J. K., omluvám se Vám za to, že jsem Vás ve svém článku časopisu Lékařské komory stomatologů č. 5/2011 uveřejněným na straně 89 označil za samolibé a sebestředné. Výrokem II. zamítl žalobu v části, aby omluva obsahovala označení žalobců za vulgární, arogantní, drzé a pokrytecké, kteréžto tvrzení je nepravdivé a žalovaný se jím dotkl osobní cti a dobré pověsti žalobců. Výrokem III. uložil žalovanému zajistit na vlastní náklady uveřejnění textu dopisu ve výroku I. v časopise Lékařské komory stomatologů. Výrokem IV. zamítl žalobu, aby žalovaný zaplatil každému ze žalobců 100.000,- Kč na náhradu nemajetkové újmy a výrokem V. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v časopisu Lékařské komory stomatologů č. 5/2011 vyšel článek „Revoluce nebo Kontrarevoluce“, ve kterém žalovaný hodnotil osobnosti žalobců ve vztahu k jejich členství v představenstvu České stomatologické komory (dále jen „ČSK“), a vyjadřoval se o jejich cílech při práci v představenstvu i o jejich charakterových vlastnostech. Označil v něm volbu žalobců za členy představenstva ČSK za chybnou, obvinil je mimo jiné ze snahy o koordinovanou destrukci ze všeho, co ČSK vytvořila, z neznalosti, samolibosti, sebestřednosti, vulgarity, drzosti a pokrytectví. Soud prvního stupně uvedl, že kritika je součástí svobody projevu, která musí mít i v demokratické společnosti své meze, a pokud žalovaný označil žalobce za samolibé a sebestředné, neopřel toto označení o konkrétní skutečnosti (projevy, chování), z nichž by je bylo možné dovodit. Uvedené hodnocení žalovaným tak shledal neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobců. Naopak výrazy vulgární, arogantní, drzé a pokrytecké necharakterizovaly vlastnosti žalobců, ale šlo o hodnocení celé skupiny členů ČSK. Proto v této části neshledal zásah do osobnostních práv žalobců.
K odvolání účastníků Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 16. července 2013, č.j. 1 Co 158/2013-123, výrokem I. zastavil řízení o odvolání žalobců. Výrokem II. změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III. tak, že zamítl žalobu, aby žalovaný doručil každému žalobci písemnou omluvu vlastnoručně plným jménem podepsanou a tuto uveřejnil v časopise Lékařské komory ve znění: „ Pane MUDr. R. M., D.D.S., Ph.D. a pane MUDr. J. K., omlouvám se Vám za to, že jsem Vás ve svém článku časopisu Lékařské komory stomatologů č. 5/2011 uveřejněným na straně 89 označil za samolibé a sebestředné“ a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů.
Odvolací soud se již zabýval jen odvoláním žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, tedy, zda označení žalobců za samolibé a sebestředné je neoprávněným zásahem do osobnostních práv žalobců. Soud uvedl, že při užití těchto výrazů jde o charakteristiku osobních vlastností fyzické osoby, které, pokud jsou spojeny s dalšími povahově kladnými vlastnostmi a profesní zdatností, nemusí být vnímány jen negativně. Takovéto hodnocení vyjadřuje vždy vysokou míru subjektivního pohledu, přestože se opírá i o konkrétní skutečnosti. Pokud se žalobci ujali dobrovolně funkcí v představenstvu, museli být srozuměni s tím, že jejich jednání může být předmětem kritiky, a to i velmi negativní. Odvolací soud se přitom ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že kritiku, která vyjadřuje subjektivní názor, je třeba považovat za oprávněnou pouze tehdy, je-li věcná a nevybočuje-li z mezí nezbytných k dosažení sledovaného a zároveň uznávaného účelu. V dané věci byla kritika žalovaného učiněna v souvislosti s výkonem funkce žalobců v profesní organizaci, a to prostřednictvím článku uveřejněného v časopise a před konáním sněmu, z níž vyplynulo, z čeho žalovaný dovozuje uvedené vlastnosti žalobců, jimiž se cítí dotčeni, kdy podklad pro tento závěr spatřuje žalovaný v přístupu žalobců k řešení problémů ČSK, který on ze svého subjektivního pohledu nepovažuje za správný. Uzavřel, že závěr soudu prvního stupně, že žalovaný neopřel své hodnocení o konkrétní skutečnosti, není správný. Navíc žalobci z titulu své tehdejší funkce měli snadnější možnost na stránkách časopisu profesní organizace, popř. na bezprostředně následujícím sněmu, na předmětný článek reagovat, příp. vyvrátit hodnocení, s nímž nesouhlasili.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen zástupkyni žalobců dne 2. září 2013 a téhož dne nabyl právní moci.
Proti tomuto rozsudku podali žalobci dne 29. října 2013 včasné dovolání. Přípustnost dovolání dovozují z ustanovení §237 o.s.ř. Dovolatelé jsou přesvědčeni, že odvolací soud se zmýlil při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, v důsledku čehož došlo k naplnění dovolacího důvodu podle §214a o.s.ř. Odvolací soud vyšel při právním hodnocení ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, uvedl však, že pronesené výroky „samolibost a sebestřednost“ musí být hodnoceny v kontextu, ve kterém se vyskytují, a že nemusí být považovány vždy za záporné vlastnosti. Naopak ve spojení s ostatními povahově kladnými vlastnostmi a profesní zdatností nemusí být vnímány jen negativně. Dovolatelé se v této souvislosti domnívají, že je třeba tím spíš zkoumat kontext, do kterého klade tyto vlastnosti sama kritizující osoba, tedy zda cílem osoby není hanobení a zneuctění kritizované osoby (viz rozsudek NS ze dne 29. 11. 2007, sp. zn. 30, Cdo 1174/2007, a nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 154/97). Odvolací soud současně pominul i skutečnost, že kritika byla zveřejněna v časopise distribuovaném odborné veřejnosti, vzdělávacím ústavům, dentálním hygieničkám a zájemcům z řad veřejnosti, vycházejícím ve značném nákladu. Vytýkají tedy odvolacímu soudu, že kolizi mezi právem na svobodu projevu na straně žalovaného a právem na ochranu cti a dobré pověsti (čl. 10 Listiny základních práv a svobod) žalobců, vyřešil bez dalšího ve prospěch práva žalovaného na svobodu projevu, aniž by dostatečně zhodnotil intenzitu jím učiněné kritiky. Navrhují proto, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K podanému dovolání nebylo zasláno vyjádření.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv je dovolání žalobců relativně obsáhlé a dovolávající se fakticky ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své podstatě nenastoluje některou z uvedených alternativ charakterizujících napadené rozhodnutí, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se podává, že odvolací soud se logicky a v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu pečlivě vypořádal s projednávanou otázkou tvrzeného neoprávněného zásahu do osobnostní sféry žalobců. Nelze přitom mít za to, že by se byl dostal do rozporu s dovolateli zmiňovanými důvody, které jsou obsaženy v dovolateli zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. února 2013, sp. zn. 30 Cdo 2455/2010, když výsledné posouzení projednávané věci bylo odvislé od odvolacím soudem konkrétně zjištěného skutkového stavu.
Lze jen dodat, že případné další výtky dovolatelů upínající se k otázce skutkových zjištění, pak neodpovídají předpokladu obsaženému v ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. Nelze proto dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 16. dubna 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu