ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4444.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 4444/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph. D. a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Pavla Pavlíka v exekuční věci oprávněné Synthesia, a. s. , se sídlem v Semtíně 103, 530 02 Pardubice, identifikační číslo osoby 60108916, proti povinnému JUDr. P. K. , pro 3 240 000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 78 Nc 1961/2009, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2013, č. j. 20 Co 921/2012-100, takto:
Dovolání se odmítá.
Odůvodnění:
Krajský soud napadeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 25. 7. 2012, č. j. 78 Nc 1961/2009-73, kterým Městský soud v Brně zamítl návrh povinného na zastavení exekuce podle §268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Odvolací soud uvedl, že otázkou, zda je oprávněná ve věci aktivně legitimována i přesto, že uzavřela dne 1. 1. 2006 se společností Fatra a. s. smlouvu o vkladu části podniku, se již zabýval v rámci odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, kde dospěl k závěru, že důvodná není. Ze smlouvy vyplývá, že předmětem vkladu byla část podniku oprávněné (tehdy ALIACHEM, a. s.), touto částí podniku byl odštěpný závod Fatra, se sídlem Napajedlech, T. Bati. Řízení, v němž byl vydán exekuční titul, se týkalo jiného odštěpného závodu, a to TECHNOPLASTU, se sídlem v Chropyni, Komenského 75. Proto ani vymáhaná pohledávka nemohla být převedena na společnost Fatra a. s. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že promlčení kauzálního závazku nemá vliv na platební povinnost ze zajišťovací směnky, ani se nedotýká běhu promlčecí lhůty směnečného závazku (rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1181/2009), přičemž podotkl, že tento závěr nebyl v odvolání ani napaden.
Povinný v dovolání, v němž uplatňuje jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem (§241a odst. 1 o. s. ř.), namítá, „že v řízení nebyla vyřešena otázka hmotného ani procesního práva, čímž se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe“. Vytýká, že se soudy řádně nevypořádaly s jeho návrhem na zastavení a důvody v něm uplatněnými, a že jen shodně odkazují na odůvodnění rozhodnutí o odvolání povinného proti usnesení o nařízení exekuce. Podle jeho názoru „soudy nesprávně vyhodnotily skutkový stav věci a rozhodly o věci na základě neúplného skutkového zjištění, neboť ve věci neprovedly všechny navržené důkazy a neučinily dostatečné šetření, když ani jeden ze soudů nenařídil k projednání věci jednání“. V rámci popisu toho, co předcházelo vydání dovoláním napadeného usnesení, uvedl, že vymáhaná pohledávka se stala na základě Smlouvy o vkladu části podniku z 1. 1. 2006 součástí nepeněžitého vkladu do základního kapitálu společnosti Fatra, a. s., náleží již tedy společnosti Fatra a. s. a vkladatel - ALIACHEM, a. s. (nynější Synthesia, a. s.) obdržel proti tomuto nepeněžitému vkladu plnění ve formě akcií a již není ve věci aktivně legitimován. Nedostatek jeho aktivní legitimace dovozuje dále z toho, že pohledávku vymáhala a má ji ve svém účetnictví i Fatra a. s., a že oprávněný předložil exekuční titul ověřený 29. 9. 2009 úřadem v místě sídla Fatra a. s. Na podporu svého závěru poukazoval již v odvolání na rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 31. 1. 2003, rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 25. 2. 2003 a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2007, a v nich obsažený závěr, že je-li do základního kapitálu obchodní společnosti vkládán podnik, je nutné na něj hledět jako na celek, přestože je vkládána pouze jeho část. Není možné separovat jednotlivé části věci hromadné. Povinný dále poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, podle nějž pohledávky, které při prodeji podniku či jeho části přecházejí na kupujícího, ve smlouvě identifikovány být nemusí, což platí i pro vklad podniku nebo jeho části do základního kapitálu. Tvrdí, že odvolací soud při posuzování otázky přechodu práv při vkladu části podniku a navazující aktivní věcné legitimace oprávněné nepostupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a s hmotným právem (nevyloučil aplikaci judikatury k identifikaci pohledávky ve smlouvě o postoupení a neužil přiměřeně ustanovení o smlouvě o prodeji podniku §59 odst. 5 obch. zák. resp. závěr, že pohledávky ve smlouvě identifikovány být nemusí - viz 35 Odo 653/2004). Uvedl dále, že již v odvolání namítal, že je třeba exekuci zastavit také pro překážku věci rozsouzené, neboť plnění z týchž exekučních titulů se domáhala i Fatra, a. s. Její návrh byl zamítnut s tím, že přes výzvu nepředložila soudem požadované dokumenty, a proto nyní již ani jiný subjekt (Synthesia a. s.) nemůže stejnou pohledávku uplatňovat. Rovněž v odvolání namítal, že pohledávka je promlčena podle §408 odst. 1 obch. zák., neboť nejpozději dne 8. 10. 2007 došlo k promlčení hlavního závazkového vztahu, za který bylo touto zajišťovací směnkou ručeno. Podle jeho názoru soudy nevyřešily správně otázku, kdo je nositelem hmotného práva, „když o pohledávce účtuje jednak Fatra, a.s., která ji má zaúčtovanou na účtu č. 311/10000 a současně si plnění ze směnečného platebního rozkazu nárokuje Synthesia, a.s., která má v držení ověřenou kopii listiny _ směnečný platební rozkaz č.j. 3 Sm 62/98 ze dne 2. 4. 1998“. Navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb. a část první, čl. II, bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.
Dovolání není přípustné; odvolací soud se totiž od dovolatelem označené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil, neboť jeho rozhodnutí na závěrech vyslovených v dovolatelem označených rozhodnutích (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2011, sp. zn. 23 Cdo 3019/2009, rozsudek ze dne 5. října 2005, sp. zn. 35 Odo 653/2004, a rozsudek ze dne 8. dubna 2004, sp. zn. 32 Odo 557/2003) nespočívá.
Označenými rozhodnutími Nejvyššího soudu dovolatel brojil proti závěru, že oprávněná je ve věci aktivně věcně legitimována, a prosazoval názor, že vymáhaná pohledávka jí nenáleží, neboť přešla smlouvou o vkladu části podniku ze dne 1. 1. 2006 na společnost Fatra a. s. Odvolací soud však k námitce nedostatku aktivní věcné legitimace především uvedl, že identickou námitku povinný vznesl již v odvolání proti usnesení o nařízení exekuce, přičemž odvolací soud se jí tehdy věcně zabýval (viz usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. 7. 2011, č. j. 20 Cdo 682/2010-48) a dospěl k závěru, že není důvodná. Protože tato otázka již byla pravomocně vyřešena v rámci rozhodování o nařízení exekuce, nelze ji nyní znovu řešit, aniž by byly uvedeny nové skutečnosti.
Protože dovolání není přípustné, Nejvyšší soud je odmítl (§243c odst. 1 věty první o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. července 2014
JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.
předsedkyně senátu