ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.4671.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 4671/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně B. K., proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 57,669.752,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 18 C 98/2010, o dovolání žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. února 2014, č.j. 62 Co 482/2013-200, takto:
Dovolání žalobkyně se odmítá.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze usnesením ze dne 19. února 2014, č.j. 62 Co 482/2013-200, potvrdil podle §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 1. října 2013, č.j. 18 C 98/2010-188, jímž byla zamítnuta žádost žalobkyně o ustanovení zástupce.
Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dne 30. dubna 2014 vlastnoručně sepsané dovolání. Uvádí v něm, že soudy nesprávně posoudily její majetkovou a zdravotní situaci. Ideální polovina nemovitosti, kterou vlastní je zajištěna exekutorským zástavním právem. Domnívá se, že její požadavek není zcela přemrštěný, neboť větší část žalované částky je složen z dluhů, které by žalobkyni nevznikly, kdyby nebyla státem neoprávněně poškozena. Má za to, že s ohledem na své vzdělání a na svůj zdravotní stav (k němu nebyla soudem vyzvána, aby doložila jakékoliv potvrzení) není schopna řádně hájit svá práva a sama se zastupovat.
Navrhuje proto, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu (i soudu prvního stupně) zrušil z důvodu nesprávného právního posouzení věci a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Poté vyzval soud prvního stupně žalobkyni usnesením ze dne 11. července 2014, č.j. 18 C 98/2010-215, (potvrzeným k námitkám žalobkyně usnesením téhož soudu ze dne 12. září 214, č.j. 18 C 98/2010, v právní moci dne 17. 9. 2014), aby si pro podání dovolání zvolila zástupcem advokáta a jeho prostřednictvím ve lhůtě 20 dnů ode dne doručení usnesení podala řádné dovolání. Nedostatek povinného zastoupení však do dnešního dne neodstranila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2014. Konstatoval, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení §240 odst. 1 o.s.ř. a dospěl k závěru, že v daném případě dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.
Žalobkyně sice nesplňuje předpoklad zastoupení advokátem v dovolacím řízení, přičemž není doloženo a ani tvrzeno, že by měla právnické vzdělání (§241 o.s.ř.), povaha rozhodnutí, proti němuž dovolání směřuje, však splnění této podmínky vylučuje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. dubna 1997, sp.zn. 2 Cdon 609/97, publikované v časopisu Soudní judikatura, 1997, č. 8O).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobkyně v posuzované věci nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám tedy obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. K samotné žádosti žalobkyně o přidělení právního zástupce nutno podotknout, že od podání žaloby tj. od 6. dubna 2010, jí bylo ustanoveno několik právních zástupců (usneseními ze dne 30. 6. 2010, ze dne 7. 9. 2010, ze dne 31. 10. 2011 a ze dne 29. 3. 2012). Tito však byli na žádost samotné žalobkyně nebo na vlastní žádost zproštěni funkce zástupce k ochraně zájmů žalobkyně.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu