ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.470.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 470/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně MUDr. B. S. , zastoupené JUDr. Monikou Novotnou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Platnéřská 2, proti žalovaným 1) T-Mobile Czech Republic a.s., se sídlem v Praze 4, Tomíčkova 2144/1, IČ 64949681, zastoupené JUDr. Lucií Dolanskou Bányaiovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8 a 2) Českým radiokomunikacím a.s. , se sídlem v Praze 6, Skokanská 2117/1, IČ 24738875, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 31 C 121/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. srpna 2013, č.j. 1 Co 245/2013-77, takto:
I. Dovolání žalobkyně se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí zaplatit na náhradu nákladů dovolacího řízení první žalované částku 4.114,- Kč k rukám její zástupkyně JUDr. Lucie Dolanské Bányaiové, Ph.D., advokátky se sídlem v Praze 2, Lazarská 13/8.
III. Druhá žalovaná nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. března 2013, č.j. 31 C 121/2012-45, výrokem I. zamítl žalobu, aby obě žalované společně a nerozdílně zaplatily žalobkyni náhradu nemajetkové újmy ve výši 250.000,- Kč, a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. srpna 2013, č.j. 1 Co 245/2013-77, výrokem I. rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení §219 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) potvrdil a výrokem II. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel přitom ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že žalobkyně byla druhou žalovanou označena orgánům činným v trestním řízení jako uživatel IP adresy, z níž mělo být přistupováno do emailové schránky, ze které byla šířena dětská pornografie. V důsledku toho pak byl vydán příkaz k prohlídce objektu ordinace žalobkyně, kam se dostavili policisté, ale prohlídka fakticky provedena nebyla, když po vysvětlení žalobkyně došlo ke shodě, že musí jít o omyl providera. Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně neshledal zásah do osobnostních práv žalobkyně v takové intenzitě, aby byly splněny předpoklady pro přiznání náhrady nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o.s.ř., neboť se domnívá, že soudy obou stupňů skutkově celý případ bagatelizovaly a jejich rozhodnutí je v rozporu s konstantní judikaturou Ústavního i Nejvyššího soudu.
K dovolání se vyjádřily obě žalované v tom smyslu, že rozhodnutí odvolacího soudu považují za správné a dovolání žalobkyně navíc nesplňuje formální náležitosti. Proto navrhli, aby toto dovolání bylo odmítnuto, případně zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Ačkoliv se dovolání žalobkyně fakticky dovolává ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o.s.ř. toho, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, jeho obsah ve své podstatě neoznačuje a ani nenastoluje žádnou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit přípustnost dovolání proti němu. Lze konstatovat, že rozhodnutí odvolacího soudu není v protikladu k judikatuře dovolacího soudu vážící se k aplikaci ustanovení §11 násl. obč. zák. Nelze přitom současně pominout skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Této zásadě však obsah podaného dovolání nevyhovuje, když se ve značné míře zaměřuje na skutkové okolnosti případu a na vlastní hodnocení míry předmětného zásahu. Napadené rozhodnutí přitom však posouzení míry zásahu obsahuje. Dovolatelka pak neuvádí konkrétní případný odklon od rozhodovací praxe dovolacího soudu.
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Dovolací soud přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení úspěšné první žalované ve výši 4.114,- Kč, zatímco neúspěšná žalobkyně nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo. Druhé žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly ( §243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně 11. června 2014
JUDr. Pavel P a v l í k
předseda senátu