ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.472.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 472/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobce A. Ž. , nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti , se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení částky 350.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 70/2011, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 72 Co 491/2012-48, takto:
Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. prosince 2012, č. j. 72 Co 491/2012-48, jakož i usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 25. července 2012, č. j. 23 C 70/2011-40, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Úvodem Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“ nebo „dovolací soud“) předesílá, že vzhledem k době vydání dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád (dále již „o. s. ř.“) ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolací soud konstatuje, že včasné dovolání proti v záhlaví označenému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) řádně zastoupenou advokátem, jímž bylo dovolání též sepsáno (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.
Podle ustanovení §239 odst. 3 o. s. ř. dovolání je též přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí návrhu (žaloby); to neplatí, jestliže byl odmítnut návrh na předběžné opatření (§75a a 75b) nebo návrh na zajištění předmětu důkazního prostředku ve věcech týkajících se práv z duševního vlastnictví (§78d). Ustanovení §237 odst. 1 a 3 platí obdobně.
Dovolání je přípustné i důvodné.
V posuzované věci Městský soud v Praze (dále již „odvolací soud“) v záhlaví označeným usnesením dle §219 o. s. ř. potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále již „soud prvního stupně“) ze dne 25. července 2012, č. j. 72 Co 491/2012-48, jímž soud prvního stupně odmítl žalobu „ze dne 29. 3. 2011, kterou se žalobce na žalovaném domáhá zaplacení částky 350.000,- Kč.“ Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně konstatoval, že „z obsahu žaloby, jež byla soudu I. stupně doručena dne 31. 3. 2011, vyplývá, že se žalobce domáhá na žalované náhrady nemajetkové újmy vyčíslené na částku 350.000,- K. Vznik této újmy pak žalobce odvozuje od nezákonného jednání státní zástupkyně JUDr. Jaromíry Biolkové, kterého se měla dopustit v roce 2010 při své návštěvě věznice Mírov, kterým se jmenovaná měla snažit ‚zastřít‘ svou trestnou činnost spáchanou v roce 2002 nebo 2001, a to v rámci trestního řízení vedeného proti žalobci, jenž je proto od 1. 1. nelegálně ‚vězněn‘. Žalobce přitom v rámci popisu uvedeného nezákonného jednání (obsaženého v části II žaloby) uvedl celou řadu skutečností, které však nejsou propojeny logickou souvislostí, jež by z jejich vylíčení byla srozumitelně patrná, a které by tak ve svém souhrnu podávaly zřetelnou odpověď na otázku, jaký konkrétní nezákonný úřední postup je JUDr. Biolkové v žalobě vytýkán.“
Nejvyšší soud na rozdíl od odvolacího soudu, s přihlédnutím k ustanovením §42 odst. 4 a §79 odst. 1 o. s. ř., je toho názoru, že žalobce v podané žalobě základní skutkový rámec, nezbytný k projednání žaloby, vymezil, spojuje-li tvrzené protiprávní jednání zmíněné úřední osoby s nesprávným úředním postupem, a jestliže na podkladě takto (byť laicky a místy nesourodě) zformulovaného skutku vyvozuje požadavek na předmětné peněžité plnění; okolnost, že žalobce v žalobě popisuje další (skutkové) okolnosti, jež dle názoru odvolacího soudu „nejsou propojeny logickou souvislostí, jež by z jejich vylíčení byla srozumitelná“ , podle přesvědčení dovolacího soudu nečiní takovou žalobu neprojednatelnou, jakkoliv může být zjevně nedůvodná.
V popsané procesní situaci dovolacímu soudu proto nezbylo nic jiného, než přistoupit k vydání tohoto kasačního rozhodnutí, neboť podmínky pro odmítnutí žaloby v tomto případě splněny nebyly, i když je (z obecného nazírání na danou materii) zřejmé, že pokud orgán státu zjišťuje či posuzuje předpoklady pro rozhodnutí, shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím (k tomu srov. např. Vojtek, P. Odpovědnost státu za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2007, s. 9).
Z vyložených důvodů proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud také toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§243d odst. 1 část první věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. února 2014
JUDr. Pavel Vrcha
předseda senátu