ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.495.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 495/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D, a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce M. Ž., zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, proti žalovanému Hlavnímu městu Praha , se sídlem v Praze, Mariánské náměstí č. 2/2, IČO: 00064581, o ochranu osobnosti , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 37 C 156/2003, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2013, č.j. 1 Co 328/2012-297, takto:
Dovolání žalobce se odmítá .
Stručné odůvodnění
(§243f odst. 3 o.s.ř.):
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. března 2012, č.j. 37 C 156/2003-220, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 25. července 2012, č.j. 37 C 156/2003- 265, uložil žalovanému zaplatit žalobci jako náhradu nemajetkové újmy podle §13 odst. 2 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“) částku ve výši 750.000,- Kč, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. června 2013, č.j. 1 Co 328/2012-297, uvedené rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení §219a odst. 2 o.s.ř. zrušil a věc podle §221 odst. 1 písm. a) téhož zákona vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce včasné dovolání, neboť má za to, že napadené usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci s tím, že odvolací soud nerespektoval předchozí zrušovací rozhodnutí dovolacího soudu. Na podporu svého stanoviska odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 30 Cdo 154/2007. Navrhl proto, aby napadené rozhodnutí bylo zrušeno, a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
K dovolání se nesouhlasně vyjádřil žalovaný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a dále čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od. 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku. Po té se nejprve zabýval otázkou přípustnosti tohoto dovolání.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce v posuzované věci však nikterak neoznačuje a ani nenastoluje takovou z uvedených alternativ, které by charakterizovaly napadené rozhodnutí ve smyslu výše vymezených hledisek, které jsou jedině způsobilé založit pozitivní úvahu o přípustnosti dovolání proti němu. Nelze přitom pominout např. ani skutečnost, že Nejvyšší soud ve svém usnesení uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek přijal závěr, že má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř. ve znění účinném od 1. ledna 2013 proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „rozhodovací praxe“ se při řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje. Těmto zásadám však obsah podaného dovolání v daném případě nevyhovuje. Skutečností však je, že dovolání žalobce je v tomto ohledu zcela nekonkrétní. Dovolací soud se pak cítí povinován konstatovat, že judikatorní praxe upínající se k posuzování hledisek rozhodných pro určení výše nároku na náhradu nemajetkové újmy v penězích, je ve své podstatě konstantní. Pokud pak dovolatel zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu vydané pod sp. zn. 30 Cdo 154/2007, pak nelze mít za to, že by dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze s ním bylo v rozporu (nadto ani v tomto případě dovolatel své úvahy v zásadě neprecizuje a nekonkretizuje).
S ohledem na uvedené skutečnosti proto nelze dovodit, že by byly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání v této věci tak, jak je má na mysli již zmíněné ustanovení §237 o.s.ř.
Jestliže tedy v souzené věci nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání, Nejvyšší soud toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 19. června 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu