ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.5078.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5078/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilou L. T. , zastoupené městskou částí Praha 3 jako kolizním opatrovníkem, dceru Ing. I. T. , zastoupené Mgr. Zuzanou Dygrýnovou, advokátkou zaměstnanou u Mgr. Pavla Bobka, advokáta se sídlem v Praze 6, Muchova 9/223, a Mgr. J. T. , zastoupeného JUDr. Ladislavou Indrovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o návrhu otce na snížení výživného a návrhu matky na zvýšení výživného, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 P 10/2012, o dovolání matky proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. června 2014, č.j. 22 Co 14/2014-591, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 26. září 2013, č.j. 16 P 10/2012-429, rozhodl o zamítnutí návrhu otce na snížení výživného a o zamítnutí návrhu matky na zvýšení výživného pro nezletilou L. T. Soud prvního stupně uzavřel, že návrh otce ani návrh matky nejsou důvodné, neboť nedošlo k podstatné změně poměrů účastníků, které by odůvodňovaly postup podle ustanovení §99 odst. 1 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. června 2014, č.j. 22 Co 14/2014-591, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se plně ztotožnil se soudem prvního stupně, když uvedl, že nebyly shledány ani důvody pro snížení výživného ani skutečnosti odůvodňující jeho zvýšení, neboť odůvodněné potřeby nezletilé i možností a schopnosti jejích rodičů v zásadě odpovídají stavu zjištěnému v době posledního rozhodnutí o výživném pro nezletilou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala matka (dále jen „dovolatelka“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“). Ve svém dovolání uvádí, že jej podává z pouhé opatrnosti, přestože byla odvolacím soudem poučena o jeho nepřípustnosti, pro případ, že by dovolací soud vyhodnotil dovolání jako přípustné. Současně s dovoláním podává také ústavní stížnost. Dovolatelka se domnívá, že nesprávné právní posouzení věci by mohlo být založeno na faktu, že odvolací soud při svém rozhodování vycházel z písařské chyby, neboť ve svém odůvodnění uvádí, že poslední rozhodnutí o výživném pro nezletilou (rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 31. srpna 2011, č.j. 72 Co 332/2011-225) nabylo právní moci dne 10. listopadu 2012, když ve skutečnosti nabylo právní moci již 10. listopadu 2011. Dovolatelka uvádí, že mnohé změny v poměrech, které odůvodňují změnu výše výživného, nastaly právě v období od 10. listopadu 2011 do 10. listopadu 2012. Pokud tedy soud vycházel ze špatného data nabytí účinnosti rozsudku, pak tím mohlo být způsobeno nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka dále uvádí, že soud nedostatečně zjistil skutkový stav, když neprovedl potřebné důkazy a nevypořádal se se skutečnou vypovídací hodnotou otcem předloženým důkazů. Svým postupem se soudy dopustily faktického porušení vyhledávací zásady a tím i porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces. Dovolatelka uvádí, že výživné pro dítě ve věku 6-9 let (tedy ve věku nezletilé) by mělo být stanoveno ve výši 13-17 % z příjmu rodiče, přičemž soudy stanovily výživné o polovinu nižší. Dovolatelka proto navrhla, aby dovolací soud obě rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 25. června 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. v účinném znění lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jelikož dovolatelka ve svém dovolání napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, dovolací soud nejprve konstatuje, že dovolání napadající rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení, neobsahuje zákonné náležitosti (§241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení proto nelze pro vady dovolání v uvedeném rozsahu pokračovat.
Podle ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání v této věci není přípustné, neboť jde o řízení o výživném, tedy řízení ve věci rodinněprávní upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona ve smyslu ustanovení §30 z. ř. s., a nejde o žádnou z taxativně vyjmenovaných výjimek. Není přitom rozhodné, že předmětný rozsudek byl vydán podle o. s. ř. ve znění účinném do 31. 12. 2013 a nikoliv podle z. ř. s. Ustanovení §30 z. ř. s. je totiž třeba vykládat tak, že vylučuje dovolání ve všech věcech jmenovaných v hlavě páté části druhé z. ř. s. nehledě na to, podle jakého procesního předpisu bylo napadené rozhodnutí vydáno. K takovému výkladu dospěl dovolací soud zejména s ohledem na fakt, že ustanovení §30 z. ř. s. a ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 společně nahrazují původní ustanovení §238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31. 12. 2013, kdy záměrem zákonodárce nebylo přípustnost dovolání v rodinněprávních věcech ani zúžit, ani rozšířit, ale pouze v nové úpravě zohlednit změnu hmotněprávní (zákon č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku) i procesněprávní (z. ř. s.) úpravy rodinněprávních institutů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2014, sp. zn. 30 Cdo 4542/2014).
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Lubomír P t á č e k, Ph.D.
předseda senátu