ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.5110.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 5110/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci péče o nezletilého M. M. , a nezletilého M. M. , oba zastoupeni Městským úřadem v Domažlicích jako kolizním opatrovníkem, syny M. M., zastoupené Mgr. Václavou Burianovou, advokátkou se sídlem v Plzni, Nerudova 1404/5, a M. M. , zastoupeného Doc. JUDr. et Mgr. Janem Brázdou, Ph.D., advokátem se sídlem v Plzni, Malá 43/6, o změně výchovy a výživy, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 13 P 214/2013, o dovolání otce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. září 2014, č.j. 10 Co 215/2014-446, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Domažlicích (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 21. května 2014, č.j. 13 P 214/2013-383, rozhodl o zamítnutí návrhu otce, aby nezletilí M. a M. M. byli svěřeni do péče otce M. M. a aby matce M. M. byla stanovena vyživovací povinnost. Soud prvního stupně dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Krajský soud v Plzni (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. září 2014, č.j. 10 Co 215/2014-446, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Oba soudy dospěly shodně k závěru, že nedošlo k takové změně poměrů, která by odůvodňovala změnu úpravy výchovy a výživy nezletilých. Za takovou změnu poměrů totiž nelze považovat ani několik excesů nezletilých, kteří neuposlechli pokynů matky, ani fakt, že se matka s dětmi přestěhovala do místa vzdáleného 30 km od původního bydliště. Odvolací soud uvedl, že i přes znalost nálezů Ústavního soudu pak nepovažuje za vhodné, aby byli nezletilí svěřeni do střídavé výchovy, neboť k rozhodnutí o střídavé péči nemůže docházet v zájmu pouhého uspokojení ega rodičů, zejména není-li to v zájmu dalšího vývoje dítěte.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jímž odvolací soud potvrdil zamítnutí návrhu otce na změnu výchovy a výživy rozsudkem soudu prvního stupně, podal otec (dále jen „dovolatel“) včasné dovolání k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolací soud“), neboť má za to, že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Ve svém dovolání uvádí, že odvolací soud dostatečně nezohlednil všechny jím tvrzené právní skutečnosti. Dovolatel se domnívá, že matka se k dětem nechová s řádnou péčí a že rozhodnutí obou soudů nerespektují stanoviska a přání nezletilých. Odkazuje zejména na předchozí nálezy Ústavního soudu, který opakovaně konstatoval, že je třeba přihlédnout k názoru dětí, jsou-li ve věku, kdy jej dokážou formulovat, tak jako nezletilí M. a M. Dovolatel má za to, že v daném případě je zřejmé, že nebyla respektována judikatura Ústavního soudu a proto navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 8. září 2014, Nejvyšší soud jako soud dovolací dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.) ve spojení se zákonem č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále jen „z. ř. s.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. v účinném znění lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §30 odst. 1 z. ř. s. není dovolání přípustné proti rozhodnutí podle hlavy páté části druhé tohoto zákona, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské odpovědnosti, pozastavení nebo omezení jejího výkonu, o určení nebo popření rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení.
Dovolací soud dospěl k názoru, že dovolání v této věci není přípustné, neboť jde o řízení o výživě a výchově nezletilých, tedy řízení ve věci péče soudu o nezletilé upravené v hlavě páté části druhé tohoto zákona ve smyslu ustanovení §30 z. ř. s., a nejde o žádnou z taxativně vyjmenovaných výjimek.
V souzené věci tak nebyly shledány předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud proto toto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věta první a odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu