ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.545.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 545/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, PhD. a JUDr. Pavla Vrchy v právní věci žalobce Ing. P. P., zastoupeného JUDr. Milanem Hulíkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Bolzanova č. 1 proti žalované České republice - Ministerstvu vnitra ČR , se sídlem v Praze 7, Nad Štolou č. 3, o ochranu osobnosti, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 32 C 213/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č.j. 1 Co 135/2013-86, takto:
Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 25. června 2013, č.j. 1 Co 135/2013-86, a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 32 C 213/2010-58, se zrušují a věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. listopadu 2012, č.j. 32 C 213/2010-58, zamítl žalobu na ochranu osobnosti ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 občanského zákoníku č. 40/1964 Sb. (dále jen „obč. zák.“), aby bylo určeno, že žalobce byl neoprávněně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) zákona č. 451/1991 Sb. (dále jen "lustrační zákon"), a současně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 25. června 2013, č.j. 1 Co 135/2013-86, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud především konstatoval, že neoprávněnou evidenci v materiálech bývalé StB je třeba považovat za neoprávněný zásah do osobnostních práv dotčené osoby, protože se dotýká její cti a důstojnosti, tedy práv chráněných §11 obč. zák. Přitom za neoprávněnou (nedůvodnou) evidenci je třeba považovat takovou, která by byla v rozporu s tehdy platnými právními předpisy předchůdce žalované, které pak odvolací soud konkrétně citoval. Po té uzavřel, že v dané věci předpoklady oprávněnosti evidence žalobce v matriálech bývalé Státní bezpečnosti splněny byly. Konstatoval, že v řízení před soudem prvního stupně byl prokázán kontakt žalobce s pracovníky zpravodajské služby. Žalobce tento kontakt potvrdil a potvrdil i pravost prohlášení mlčenlivosti ze dne 24. května 1989, který vlastnoručně podepsal, (stejně jako) jednání s orgány zpravodajské služby a (též) prvek utajení. Odvolací soud konečně zhodnotil některé z důkazů, provedených soudem prvního stupně. Rozsudek Vrchního soudu v Praze byl doručen zástupci žalobce dne 9. srpna 2013 přičemž právní moci nabyl téhož dne.
Proti uvedenému rozsudku odvolacího soudu podal žalobce telefaxem dne 9. října 2013 včasné dovolání, které poté ve smyslu ustanovení §42 odst. 3 o.s.ř. ve spojení s §57 odst. 2 věta druhá téhož zákona doplnil originálem, podaným k poštovní přepravě téhož dne, tj. dne 9. října 2013. Dovolatel je přesvědčen, že dovolání ve věci je přípustné podle ustanovení §237 o.s.ř., neboť odvolací soud se napadeným rozhodnutím odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu, přičemž odkázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, č.j. 30 Cdo 1721/2008-75, a ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Cdo 43/2001-125). Své výtky vůči napadenému rozhodnutí dovolatel shrnuje konstatováním, že Vrchní soud v Praze pouze obecně vyložil příslušná ustanovení o evidenci spolupracovníků (tehdejších) spolupracovníků (StB), avšak z hlediska judikatury Nejvyššího soudu se vůbec nezabýval (otázkou) důvodnosti této evidence. Poukázal též na to, že oprávněnost evidence byla zpochybněna omezeními, které si žalobce vymínil, přičemž z obsahu svazku je patrné, že žalobce považoval kontakt s orgány StB jen za jakousi pracovní povinnost.
Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) přihlédl k čl. II bodu 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dále k čl. II bodu 2. zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, a vyšel tak ze znění tohoto procesního předpisu účinného od 1. ledna 2013 do 31. prosince téhož roku.
Protože bylo dovolání podáno včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o.s.ř., dovolací soud se proto nejprve zabýval otázkou jeho přípustností.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o.s.ř.).
Podle ustanovení §241a o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (odst. 1). V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o.s.ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o.s.ř.) a čeho se dovolatel domáhá, tj. dovolací návrh (odst. 2). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení (odst. 3). V dovolání nelze poukazovat na podání, která dovolatel učinil za řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení (odst. 4). V dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy (odst. 6).
Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání (§242 odst. 3 věta první o.s.ř.).
Aby dovolání v projednávané věci mohlo být kvalifikováno jako přípustné, muselo by být ve smyslu ustanovení §237 o.s.ř. ve vztahu k dovoláním napadenému rozhodnutí odvolacího soudu shledáno, že nastala jedna z těchto okolností, tj., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva,
- při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo
- která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo
- je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo
- má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Jak již bylo zmíněno, dovolání žalobce v posuzované věci za takovouto otázku označuje alternativu spočívající v tom, že při svém rozhodování se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž označil konkrétní rozhodnutí dovolacího soudu a současně i naznačil, v čem odklon odvolacího soudu od této rozhodovací praxe má spočívat (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Vyloženým zásadám proto obsah podaného dovolání v daném případě vyhovuje. V posuzované věci je tak splněn předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o.s.ř. Dovolací soud tak napadené rozhodnutí ve věci samé přezkoumal ve smyslu ustanovení §242 o.s.ř.
Z ustanovení §242 o.s.ř. vyplývá, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu podaným dovoláním. Dovolací soud
je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Současně, je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout
i k vadám uvedeným v ustanovení §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, když nebyly uplatněny v dovolání. Ty, jak bude uvedeno posléze, poznamenaly i dané rozhodnutí.
Především je ovšem nutno souhlasit s úvahou odvolacího soudu, že skutečnost neoprávněné evidence (fyzické osoby) v materiálech Státní bezpečnosti představuje neoprávněný zásah do osobnostních práv takové osoby chráněných ustanovením §11 obč. zák. Ztotožnit je třeba se i s tím, že základní otázkou, jež byla ve sporu řešena, proto bylo, zda evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti byla oprávněná či nikoliv. Přitom za neoprávněnou evidenci je nutno považovat tu, která byla v rozporu s tehdy platnými předpisy právního předchůdce žalovaného. Z dalších úvah soudu druhého stupně však již není zřejmé, zda skutečně také takto věc důsledně posoudil.
Jak se uvádí v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2008, č.j. 30 Cdo 1721/2008-75, v případě, že se žalobce v řízení o ochranu osobnosti domáhá určení, že byl neoprávněně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona, je nutno především vycházet ze skutečnosti, že toto ustanovení spojuje právní následky s faktem, že občan byl či nebyl
v období od 25.2.1948 do 17.11.1989 evidován v materiálech Státní bezpečnosti jako rezident, agent, držitel propůjčeného bytu, držitel konspiračního bytu, informátor nebo ideový spolupracovník Státní bezpečnosti. S ohledem na vymezení předmětu žaloby a jeho vztahu k uvedenému ustanovení lustračního zákona je proto nezbytné náležitě uvážit, zda žalobce byl skutečně důvodně evidován v materiálech bývalé Státní bezpečnosti jako osoba zařazená v některé z vyjmenovaných kategorií spolupracovníků. Proto význam z hlediska posouzení předmětné žaloby má nikoliv zjištění oprávněnosti jakékoliv evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, ale pouze ověření jeho případné oprávněné evidence v zařazení do některé z již zmíněných kategorií (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. ledna 2001, č.j. 25 Cdo 43/2001 - 125).
Obdobně jako ve výše zmíněném rozhodnutí dovolacího soudu, pak i v nyní posuzované věci odpověď na otázku, zda byl žalobce skutečně důvodně či nedůvodně evidován jako osoba uvedená v ustanovení §2 odst. 1 písm. b) lustračního zákona však podle názoru dovolacího soudu napadené rozhodnutí nepodává, a to právě za situace, když i v tomto případě (jak se může naznačovat z rozhodnutí soudu prvního stupně) žalobce vznesl vůči orgánům StB, které jej měly pro spolupráci získávat, konkrétní výhrady. Nelze proto ani v tomto případě vyloučit možnost vymezení vztahu žalobce k bývalé Státní bezpečnosti odchylně od tehdejší „standardní“ praxe. Ani v tomto rozhodnutí odvolací soud fakticky nevysvětluje (a na případných ustanoveních předpisů právního předchůdce žalovaného nedokumentuje – byť je uvádí) důvod, proč by měla být evidence žalobce v materiálech bývalé Státní bezpečnosti, a to právě v některé z uvedených kategorií vyjmenovaných lustračním zákonem, důvodná.
Nadto však odvolací soud přehlédl vady rozsudku soudu prvního stupně, jehož odůvodnění není plně souladné s požadavky na odůvodnění rozsudku, které vyplývají z ustanovení §157 o.s.ř. (zejména pak z jeho druhého odstavce). Lze totiž mít za to, že odůvodnění tohoto rozhodnutí pouze nepřípustně reprodukuje provedené důkazy, aniž by stručně a jasně vyložilo, které skutečnosti má prokázány a které nikoliv, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil. Odvolací soud proto neměl předpoklady své rozhodnutí zbudovat na závěrech učiněných soudem prvního stupně.
Nezbývá proto, než konstatovat, že dané rozhodnutí odvolacího soudu není možno za popsaného stavu pokládat za správné. Proto Nejvyšší soud České republiky z uvedeného důvodu, a aniž nařídil jednání (243a odst. 1 o.s.ř.), dovoláním žalobce napadený rozsudek zrušil. Protože důvody, pro které se tak stalo, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, bylo zrušeno i toto rozhodnutí a věc byla vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení (§243e odst. 1 a 2 o.s.ř.).
Odvolací soud (soud prvního stupně) je vázán právním názorem dovolacího soudu (§243g odst. 1 věta první o.s.ř. ve spojení s §226 odst. 1 téhož zákona). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243g odst. 1 věta druhá o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. června 2014
JUDr. Pavel Pavlík
předseda senátu