ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.595.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 595/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobce TRÁVNÍKY, bytové družstvo, IČ: 00048852, se sídlem v Otrokovicích, Příčná 1541, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 76.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 10 C 178/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 10. 2012, č. j. 18 Co 309/2012 - 82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 16. 4. 2012, č. j. 10 C 178/2011-51, zamítl žalobu na zaplacení částky 76.000,- Kč s příslušenstvím, které se žalobce domáhal z titulu odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení vedených u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 25 Ro 1558/2005 a 16 Nc 633/2007 a následně u soudního exekutora JUDr. Josefa Černého pod sp. zn. 11 EX 363/07 (dále také jen „posuzovaná řízení“).
Odvolací soud napadeným rozhodnutím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Návrh na vydání platebního rozkazu byl žalobcem podán dne 26. 8. 2005, platební rozkaz nabyl právní moci dne 31. 3. 2006 po obtížích s doručováním do vlastních rukou žalované. Návrh na nařízení exekuce byl žalobcem podán dne 7. 5. 2007, usnesení o nařízení exekuce bylo vydáno dne 29. 5. 2007, právní moci nabylo dne 15. 8. 2007. Soudní exekutor JUDr. Josef Černý vyhotovil dne 17. 7. 2007 výzvu k zaplacení a exekuční příkaz ke srážkám ze mzdy povinné, který byl následně realizován. Dne 29.11.2010 vyrozuměl soudní exekutor nového zaměstnavatele povinné, že má pokračovat ve srážkách. Žalobce svůj nárok předběžně uplatnil u žalované, v době mimosoudního projednávání žádosti bylo v exekučním řízení vymoženo cca 40% plnění. Exekuce v dané věci ke dni podání žaloby stále probíhala.
Odvolací soud se ztotožnil s právním názorem soudu prvního stupně, že délka posuzovaných řízení nebyla nepřiměřená, nejsou proto splněny podmínky pro přiznání nároku na přiměřené zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen „OdpŠk“). Soud poukázal na odlišnost exekučního řízení od řízení nalézacího jak co do průběhu řízení, tak co do sledovaného cíle. Při exekuci srážkami ze mzdy si lze snadno představit, že může probíhat dlouhou řadu let, aniž by v jejím rámci došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Průběh a výsledek exekuce se odvíjí od majetkové situace povinné, kterou nelze přičítat k tíži státu.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce v celém jeho rozsahu dovoláním, jež však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s ustanovením §218 písm. c) občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31.12.2012 (viz čl. II. bod 7 zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
V otázce posouzení přiměřenosti délky předmětných řízení napadený rozsudek nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, pokud odvolací soud uzavřel, že předmětné exekuční řízení nelze posoudit jako nepřiměřeně dlouhé jen proto, že trvá dobu, kterou žalobce hodnotí jako delší (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 58/2011, /dále jen „Stanovisko“/, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, který závěry uvedené ve Stanovisku dále rozvádí pro účely posouzení vykonávacího řízení).
Rovněž pokud soudy nekladly k tíži státu prodloužení řízení v důsledku postupného vymáhání pohledávky od méně majetné povinné, postupovaly v souladu s ustálenou rozhodovací praxí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1455/2009, a v něm odkazovaný rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 27. 5. 2003 ve věci Sanglier proti Francii, stížnost č. 50342/99, odst. 39, veřejnosti dostupný ve francouzském jazyce na webovém portálu Evropského soudu pro lidská práva v databázi Hudoc).
V otázce, zda stát odpovídá za domnělou újmu žalobce v důsledku právní úpravy, podle které lze v exekučním řízení z platu povinné strhávat ve prospěch oprávněného pouze omezenou částku, nepředstavuje napadený rozsudek odvolacího soudu jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., než jakého bylo dosaženo v judikatuře Nejvyššího soudu, jestliže odvolací soud dovodil, že obsah právní úpravy nepředstavuje úřední postup, a tím méně případný nesprávný úřední postup ve smyslu §13 odst. 1 OdpŠk (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 2012/2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 132/2012).
Námitky žalobce týkající se postupu v exekučním řízení v případě nemajetnosti povinného neodpovídají skutkovým zjištěním, neboť v posuzovaném případě nebyla povinná nemajetná a měla příjem - plat, ze kterého jí byly v exekučním řízení pravidelně strhávány zákonem stanovené částky. Jde proto o námitky proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které v dovolání přípustném podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nelze uplatnit (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Námitka, že výsledek posuzovaného řízení nelze brát v úvahu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť odvolací soud tuto otázku posoudil v souladu s judikaturou soudu dovolacího, když zkoumal, zda se v případě exekučního řízení jednalo o účelné vedení řízení směřující k reálnému vymožení práva oprávněného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010).
Ani otázku hodnocení významu předmětu řízení pro poškozeného nelze považovat za otázku zásadního právního významu zakládající přípustnost dovolání. Rozsudek odvolacího soudu nepředstavuje jiné řešení ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. a zcela odpovídá judikatuře Nejvyššího soudu (srov. Stanovisko), když odvolací soud vzal v úvahu výši vymáhané částky a skutečnost, že tato byla v exekučním řízení již částečně vymožena.
Námitka žalobce, že nepřiznání přiměřeného zadostiučinění ve formě peněžité částky je podle judikatury dovolacího soudu možné jen tehdy, pokud je význam napadeného řízení pro poškozeného nepatrný, není na místě v situaci, kdy podle právního posouzení odvolacího soudu vůbec nedošlo k porušení práva žalobce na spravedlivý proces, resp. řízení nebylo shledáno nepřiměřeně dlouhým. Tím je diskvalifikována z možnosti založit zásadní právní význam napadeného rozsudku ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod č. 27/2001 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
K žalobcem tvrzeným vadám řízení (nevypořádání se s argumentací žalobce v odvolání) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Výjimkou jsou situace, kdy by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalované v dovolacím řízení náklady nevznikly a žalobce nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu nákladů právo.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 3. dubna 2014
JUDr. František Ištvánek
předseda senátu