ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.611.2013.1
sp. zn. 30 Cdo 611/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D. a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Pavla Vrchy, v právní věci žalobkyně K. Š. , právně zastoupené JUDr. Evou Vaškovou, advokátkou, se sídlem Hradec Králové, Škroupova 957, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , trvale sídlem Praha 1, Letenská 525/15, právně zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem, se sídlem Praha 1, Vodičkova 736/17, ve věci vedené před Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 60 C 93/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. července 2012, č.j. 29 Co 323/2011 – 172, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) zamítl rozsudkem ze dne 26. dubna 2011, č.j. 60 C 93/2008 – 125, žalobu, aby žalovaná zaplatila 1,878.961,- Kč s příslušenstvím dále rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalobou doručenou soudu dne 24. 11. 2008 se žalobkyně a J. Š. domáhali náhrady škody ve výši 1,878.961,- Kč, způsobené jim rozhodnutím soudů o povinnosti vydat ideální polovinu jejich nemovitostí třetím osobám podle zák. č. 87/1991 Sb. Jelikož k jednání orgánů státu, které vedlo k tomuto rozhodnutí, došlo před 1. 7. 1969, tedy před účinností zák. č. 58/1969 Sb., tak soudy celou věc posuzovaly podle obecných ustanovení občanského zákoníku. Soud prvního stupně shledal, že podle ustanovení §106 obč. zák. je nárok promlčený, neboť žalobci se dne 11. 8. 2006, tj. ke dni právní moci rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové dozvěděli, že jim byla způsobena škoda a následně uplatnili nárok u žalované až dne 9. 10. 2008.
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 12. července 2012, č.j. 29 Co 323/2011 – 172, zrušil a zastavil řízení v rozsahu, v jímž bylo rozhodnuto o částce 1,295.250,- Kč a dále ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o částce 583.711,- Kč s příslušenstvím rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dále soud rozhodnul o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že po vydání napadeného rozsudku zemřel žalobce J. Š. a v řízení bylo dále pokračování s žalobkyní, která usnesením Okresního soudu v Náchodě sp. zn. 17 D 1087/2011 ze dne 3. 4. 2012 nabyla z dědictví po J. Š. jeho polovinu pohledávky ve výši 1.878.961,- Kč vůči České republice. Podáním ze dne 4. 4. 2012 žalobkyně snížila žalobu o částku 1,295.250,- Kč, kterou jí žalovaná uhradila dne 30. 12. 2011 na základě dohody uzavřené v řízení o stížnosti žalobců vedené u Evropského soudu pro lidská práva pod č. 28454/08, kterou se žalovaná zavázala uhradit žalobcům částku 50.000 € v českých korunách podle kurzu platného v den zaplacení žalobci se zavázali v rozsahu poskytnutého plnění vzít žalobu zpět. Nicméně co do částky 583.711,- Kč s příslušenstvím žalobkyně na žalobě setrvala. V rámci zbývající částky 583.711,- Kč odvolací soud potvrdil názor soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí lhůta počala žalobcům běžet následující den poté, kdy nabyly právní moci rozsudky soudů obou stupňů, jimiž jim bylo uloženo uzavřít s oprávněnými osobami dohodu o vydání ideální poloviny jejich nemovitostí, protože žalobci v tomto okamžiku věděli, že jim vznikla škoda zmenšením majetku a kdo za ni odpovídá.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání (dále jen „dovolatelka“) k Nejvyššímu soudu (dále jen „dovolacímu soudu“), a to proti výroku, jímž bylo potvrzeno zamítnutí žaloby v částce 583.711,- Kč. Dovolatelka se domnívá, že právní mocí rozsudku ukládajícího povinnost uzavřít dohodu o vydání věci ještě nedošlo ke zmenšení majetku žalobců. Tento rozsudkem nekonstituuje, že žalobci přestali být vlastníky ideální poloviny předmětných nemovitostí, pouze ukládá povinnost uzavřít dohodu. Dohoda byla uzavřena dne 27. 6. 2007 a na jejím základě bylo vloženo vlastnické právo restituentů s právními účinky vkladu ke dni 19. 10. 2007. Podle názoru žalobkyně tedy až tehdy vznikla škoda, kdy byl majetek žalobců zmenšen, a až tímto dnem počala běžet promlčecí lhůta. Jelikož žaloba na náhradu škody byla doručena soudu dne 24. 11. 2008, pak byla podána méně než dva roky od vzniku škody a nemůže být její nárok promlčený. Navíc má dovolatelka za to, že se v tomto případě nejedná o náhradu podle §420 obč. zák., ale jde o porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod, a navrhla proto, aby napadená část rozsudků odvolacího soudu a soudu prvního stupně byla zrušena a věc v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání žalobců nevyjádřila.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (viz čl. II., bod 7 zák. č. 404/2012 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání proti potvrzujícímu výroku rozhodnutí ve věci samé může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., přičemž o situaci předvídanou v ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. nejde, jelikož zde sice odvolací soud nejprve zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, ale soud prvního stupně nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. Dovolání tak může být přípustné, pouze pokud dovolací soud - jsa přitom vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.) - dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. se podává, že dovolací přezkum je zde předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, pročež způsobilým dovolacím důvodem je ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Jen z pohledu tohoto důvodu je pak možné (z povahy věci) posuzovat, zda dovoláním napadené rozhodnutí je zásadně významné. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. dovolací soud v případě dovolání přípustného podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud neshledal dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustným, když odvolací soud posoudil věc řádně a následně došel ke správným právním závěrům.
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 27. června 2006, č.j. 20 Co 72/2006 – 635, uložil dovolatelce a jejímu zesnulému manželovi uzavřít dohodu o vydání ideální poloviny v rozsudku specifikovaném domu a pozemků podle zák. č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích. Tato dohoda byla uzavřena dne 27. 6. 2007.
Z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. března 2010, sp. zn. 21 Cdo 530/2009, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod číslem 147, ročník 2010, vyplývá, že „rozsudek, kterým bylo uloženo povinné osobě, aby uzavřela s oprávněnou osobou dohodu o vydání nemovitosti podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, je „rozhodnutím státního orgánu“, podle něhož je katastrální úřad ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí“ .
Dovolací soud tedy nemůže přisvědčit dovolatelce, že až uzavřením dohody, na jejímž základě bylo vloženo vlastnické právo restituentů s právními účinky vkladu ke dni 19. 10. 2007 došlo ke vzniku škody, jelikož již na základě rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. června 2006, č.j. 20 Co 72/2006 – 635, byl katastrální úřad povinen zapsat záznamem vlastnické právo oprávněné osoby k vydávaným nemovitostem do katastru nemovitostí. Z toho vyplývá, že odvolací soud správně počal počítat promlčení nároku dovolatelky od nabytí právní moci rozsudku Krajského soudu Hradci Králové (tj. dne 11. 8. 2006), kdy promlčení správně posoudil podle ustanovení §106 obč. zák., podle kterého se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a kdo za ni odpovídá. A jelikož byl nárok uplatněn u žalované až dne 9. 10. 2008 a žaloba byla doručena na soud prvního stupně až dne 24. 11. 2013, tak odvolací soud správně potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, že nárok žalobkyně je promlčen.
Ani druhá námitka dovolatelky nepředstavuje otázku zásadního právního významu, když dovolatelka již od počátku namítala, že došlo pochybení na straně žalované, když porušila Směrnici č. 10 Ministerstva financí č.j. 314/17.756/64 a na základě tohoto jednání jí vznikla škoda. Proto bylo třeba aplikovat ustanovení obč. zák. (s ohledem na skutečnost, že speciální zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem na danou věc nedopadá) a nikoli článek 11 Listiny základních práv a svobod, který obecně upravuje ochranu vlastnického práva.
Vzhledem k tomu, že dovolatelka nepředkládá dovolacímu soudu otázku zásadního právního významu, tak dovolací soud musel dovolání žalobce coby nepřípustné odmítnout (§243b odst. 5 a §218 písm. c/ o. s. ř.).
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení vycházel dovolací soud z toho, že dovolání žalobkyně bylo odmítnuto, a proto nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 30. dubna 2014
JUDr. Lubomír Ptáček, Ph.D.
předseda senátu