ECLI:CZ:NS:2014:30.CDO.769.2014.1
sp. zn. 30 Cdo 769/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobce A. Ž. , ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Mírov, zastoupeného Mgr. Pavlem Pospíšilem, advokátem se sídlem v Mohelnici, Okružní 591/10, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 424/16, o zaplacení 500.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 16 C 61/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012, č. j. 16 C 61/2010-117, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č. j. 72 Co 255/2012 - 147, takto:
I. Řízení o dovolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 8. 2. 2012, č. j. 16 C 61/2010-117, se zastavuje .
II. Dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 11. 2012, č. j. 72 Co 255/2012 – 147, se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 72 Co 255/2012 - 147, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ze dne 8. 2. 2012, č. j. 16 C 61/2010 - 117, kterým byla zamítnuta žaloba na zaplacení částky 500.000,- Kč. Uvedené částky se žalobce domáhal jako odškodnění za nemajetkovou újmu, kterou utrpěl, když byly vůči němu během eskortování z věznice v Brně do věznice v Jiřicích ze strany orgánů Vězeňské služby ČR použity nezákonné donucovací prostředky.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které však Nejvyšší soud podle ustanovení §243b odst. 5 ve spojení s ustanovením §218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.
Dovolání proti potvrzujícímu výroku může být přípustné pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací soud, vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení (§242 odst. 3 o. s. ř.), by musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Odvolací soud v posuzovaném případě založil napadené rozhodnutí na dvou závěrech: že nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu Vězeňské služby ČR a že žalobce neprokázal vznik újmy. Závěr odvolacího soudu, že žalobci nevznikla újma, není dovoláním napaden. Podle ustanovení §242 odst. 3 o. s. ř. lze přitom rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumávat pouze z důvodů uplatněných v dovolání.
S ohledem na to, že dovolání nenapadá jeden ze závěrů, na kterém odvolací soud založil své rozhodnutí, a který sám o sobě postačuje pro rozhodnutí o nedůvodnosti uplatněného nároku, Nejvyšší soud se dalšími dovolacími námitkami žalobce pro nadbytečnost nezabýval, neboť na jejich vyřešení rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura, číslo vydání 2, ročník 1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2012, sp. zn. 23 Cdo 63/2012).
K žalobcem tvrzeným vadám řízení (neprovedení žalobcem navrhovaných důkazů, nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku) nelze při zkoumání přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně přihlížet (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.). Výjimkou jsou situace, kdy by se jednalo o otázky zásadně významné z hlediska výkladu procesního práva, což však není tento případ.
Jelikož žalobce podal dovolání proti všem výrokům odvolacího soudu, dovolací soud konstatuje, že dovolání do výroku, jímž odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení, není přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž tento mimořádný opravný prostředek není přípustný. Nejvyšší soud proto, jak je uvedeno výše, dovolání v tomto rozsahu odmítl.
V posuzované věci žalobce dovoláním napadá nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně též rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. §236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a §201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl pokračovat v řízení o podaném dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení podle §243c odst. 1 a §104 odst. 1 o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/ 2006).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř., když žalované, která by jinak měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 20. srpna 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu