ECLI:CZ:NS:2014:30.ND.267.2014.1
sp. zn. 30 Nd 267/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců Mgr. Víta Bičáka a JUDr. Františka Ištvánka v právní věci žalobkyně EFCON Consulting, s.r.o. , zastoupené Mgr. Markem Lošanem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, proti žalované M. Š., o zaplacení 127.437,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/7 ECm 4/2012, o návrhu žalované na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti podle §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, takto:
Věc vedená u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 17/7 ECm 4/2012 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí jinému soudu.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 18. 3. 2014 navrhla žalovaná přikázání věci z důvodu vhodnosti „soudu v Praze“ ze zdravotních důvodů. Dne 28. 3. 2014 doložila jako důkaz ke svým tvrzením lékařskou zprávu všeobecné praktické lékařky, dne 15. 5. 2014 doložila další lékařskou zprávu všeobecné praktické lékařky.
Žalobkyně podáním ze dne 25. 4. 2014 vyjádřila s přikázáním věci nesouhlas s odůvodněním, že zdravotní potíže žalované nelze považovat za dostačující k naplnění požadavku vhodnosti, neboť žalovaná dostatečně neprokázala, že její zdravotní stav neumožňuje účast na jednání u Krajského soudu v Brně. Dále také namítala, že žalovaná nenavrhuje přikázání věci jejímu obecnému soudu (Krajský soud v Ústí nad Labem), bez uvedení důvodů označuje Městský soud v Praze nebo Krajský soud v Praze, a navíc nelze jednoznačně určit, kterému z těchto soudů navrhuje věc přikázat. Žalobkyně má za to, že podání žaloby ke Krajskému soudu v Brně je využitím jejího práva vyplývajícího ze smlouvy o obchodním zastoupení ze dne 4. 12. 2005 uzavřené mezi žalobkyní a žalovanou, ve které se účastníci dohodli, že soudem místně příslušným pro řešení sporů bude soud v sídle žalobkyně.
Podle ustanovení §12 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) může být věc přikázána z důvodu vhodnosti jinému soudu téhož stupně.
Důvody vhodnosti podle tohoto ustanovení mohou být různé v závislosti na předmětu řízení, postavení účastníků i jiných okolnostech. Jde zejména o skutečnosti, z nichž lze dovodit, že jiným než příslušným soudem bude věc projednána rychleji a hospodárněji. K přikázání věci jinému než příslušnému soudu by však mělo docházet jen výjimečně ze závažných důvodů, neboť je uplatňováno jako výjimka z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (čl. 38 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1998 Sb.). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do citovaného ústavního principu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2008, sp. zn. 29 Nd 227/2008).
Podle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2000, sp. zn. 7 Nd 301/2000, důvodem pro delegaci vhodnou nebyla shledána samotná skutečnost, že bydliště žalobce je výrazně vzdáleno od procesního soudu. Stejný závěr pak zaujal Nejvyšší soud např. i v usnesení ze dne 8. 11. 2000, sp. zn. 5 Nd 372/2000, nebo v usnesení ze dne 14. 6. 2000, sp. zn. 7 Nd 214/2000. Tento judikatorní závěr je opřen o logickou úvahu, že okolnosti spojené se vzdáleností bydliště účastníka a sídla procesního soudu (a s tím případně vzniklé náklady účastníka) jsou spíše běžného charakteru a samy o sobě nemohou přesvědčivě odůvodnit přikázání věci jinému soudu. Přistoupí-li však k místu bydliště účastníka řízení ještě okolnost jiná, může být návrh na delegaci shledán důvodným. Např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2000, sp. zn. 5 Nd 244/2000, byl shledán důvodným návrh na delegaci odůvodněný místem bydliště účastníka řízení ve spojení se souhlasným stanoviskem obou účastníků k delegaci. Obdobný závěr pak byl vysloven např. v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2000, sp. zn. 7 Nd 415/2000, kde k bydlišti a souhlasu účastníků přistoupila i existence důkazů nacházejících se v obvodu delegovaného soudu.
V projednávané věci však žádná taková jiná okolnost k navrhované delegaci vhodné nepřistupuje, naopak druhý z účastníků s delegací nesouhlasí. Žalovaná v posuzovaném případě tvrdí, že jí cestu k soudu neumožňují zdravotní obtíže, nicméně jí předložené důkazy k tomuto tvrzení nejsou přesvědčivé. Žalovaná předložila postupně dvě lékařské zprávy od jedné všeobecné praktické lékařky, obě zprávy jsou však velice stručné (obě obsahují pouze jednu krátkou větu, že žalovaná není ze zdravotních důvodů schopna cestovat na delší vzdálenosti, resp. v případě druhé zprávy, že žalovaná je schopna cestovat pouze na vzdálenosti do cca 30 km). Z lékařských zpráv není zřejmé, jakými konkrétními obtížemi žalovaná trpí a z jakého důvodu jí tyto obtíže neumožňují absolvovat cestu delší než 30 km. Nejvyšší soud tedy nemá tvrzení žalobkyně o tom, že jí zdravotní stav neumožňuje cestovat k soudnímu jednání do Brna, za prokázané. Na okraj Nejvyšší soud poznamenává, že nejbližší krajské soudy jsou od obce, ve které má žalovaná bydliště, vzdálené cca 58 km (Krajský soud v Ústí nad Labem), případně cca 60 km (Městský soud v Praze a Krajský soud v Praze). I pokud by tedy tvrzení žalobkyně, že není schopna absolvovat cestu delší než 30 km, bylo pravdivé, přikázání věci některému z uvedených soudů by žalované nepřineslo žádné výhody, neboť by se k jednání rovněž nebyla schopna osobně dostavit.
Vzhledem k výše uvedenému neshledal Nejvyšší soud důvod pro přikázání věci k projednání a rozhodnutí Městskému soudu v Praze nebo Krajskému soudu v Praze, návrhu na přikázání věci z důvodu vhodnosti nevyhověl a věc podle ustanovení §12 odst. 2 o. s. ř. jinému soudu nepřikázal.
Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že nepřehlédl změnu v osobě žalobkyně, když Společnost EFCON Consulting, s.r.o., zanikla bez likvidace sloučením se společností OVB Allfinanz, a.s., IČ: 48040410, se sídlem v Praze 4, Baarova 1026/2, jako společností nástupnickou. Nejvyšší soud však nemohl na danou situaci reagovat rozhodnutím podle §107 o. s. ř., když není procesním soudem ve věci samé a pro dané rozhodnutí proto není dána jeho funkční příslušnost.
Bude na soudu prvního stupně, aby sám rozhodnutí o procesním nástupnictví podle §107 o. s. ř. vydal a toto usnesení Nejvyššího soudu po právní moci rozhodnutí o procesním nástupnictví již právnímu nástupci původní žalobkyně doručil.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. prosince 2014
JUDr. Pavel Sinon
předseda senátu