ECLI:CZ:NS:2014:30.ND.301.2013.1
sp. zn. 30 Nd 301/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Simona a soudců JUDr. Lenky Dopitové a JUDr. Františka Ištvánka ve věci žalobce K. G. , zastoupeného JUDr. Adamem Batunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 6, proti žalované TLS Communication GmbH, se sídlem v Hildenu, Marie Curie Strasse 20, Spolková republika Německo, o návrhu na určení místní příslušnosti, takto:
Návrh žalobce K. G. na vydání evropského platebního rozkazu na úhradu částky 4.340,- EUR s příslušenstvím proti žalované TLS Communication GmbH projedná a rozhodne Obvodní soud pro Prahu 9.
Odůvodnění:
Podáním ze dne 11. 10. 2013 učinil žalobce návrh, aby Nejvyšší soud podle §11 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“), určil, který soud České republiky projedná a rozhodne o jeho návrhu na vydání evropského platebního rozkazu proti žalované TLS Communication GmbH, kterým se domáhá zaplacení ceny provedené mezinárodní dopravy ve výši 4.340,- EUR s příslušenstvím.
V odůvodnění návrhu na určení místní příslušnosti a v přiloženém návrhu na vydání evropského platebního rozkazu žalobce uvedl, že zajišťoval pro žalovanou přepravu zboží z Prahy do Hildenu a z Mühlhausenu do Prahy. Přeprava byla podle tvrzení žalobce uskutečňována na základě jednotlivých objednávek žalované a dokladem o jejím provedení mají být jednotlivé mezinárodní nákladní listy. Podle žalobce je pravomoc soudů České republiky založena podle čl. 5 bodu 1 písm. a), b) nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, (dále jen „nařízení Brusel I“), ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit.
Podle ustanovení §11 odst. 3 o. s. ř. jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.
Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR), sjednané dne 19. 5. 1956, která byla vyhlášena vyhláškou ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., (dále jen „Úmluva“), se tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran.
Podle čl. 31 odst. 1 Úmluvy spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů toho státu, na jehož území
a) má žalovaný trvalé bydliště, hlavní sídlo podniku nebo pobočku anebo jednatelství, jejichž prostřednictvím byla smlouva uzavřena, nebo
b) leží místo, kde byla zásilka převzata k přepravě nebo místo určené k jejímu vydání.
U jiných soudů nemůže žalobce spor vést.
Nejvyšší soud České republiky za uvedených okolností uzavřel, že v žalobcem předložené věci je dána pravomoc soudů České republiky, neboť na jejím území se v případě některých zásilek (přepravovaných z Prahy do Hildenu) nachází místo, kde byly zásilky převzaty k přepravě, v případě zbylých zásilek (z Mühlhausenu do Prahy) místo určené k jejich vydání, přičemž Česká republika i Spolková republika Německo jsou smluvními státy Úmluvy.
Pro úplnost je třeba dodat, že čl. 31 Úmluvy má aplikační přednost před pravidly mezinárodní příslušnosti zakotvenými v nařízení Brusel I, a to podle jeho čl. 71 odst. 1, který stanoví, že tímto nařízením nejsou dotčeny smlouvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Mezi uvedené zvláštní smlouvy patří rovněž Úmluva.
Místní příslušnost konkrétních soudů v rámci České republiky Úmluva neurčuje a nelze ji zjistit ani za pomoci příslušných ustanovení občanského soudního řádu (srov. §84 až §89a o. s. ř.). Aplikace čl. 5 nařízení Brusel I, kterým je upravena nejen mezinárodní příslušnost soudů některého členského státu, ale které svěřuje příslušnost soudu určitého místa, je vyloučena (srov. čl. 71 odst. 1 nařízení Brusel I).
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud postupoval podle §11 odst. 3 o. s. ř. a určil, že věc předloženou žalobcem projedná a rozhodne Obvodní soud v Praze 9, v jehož obvodě se dle předložených mezinárodních nákladních listů nachází sídlo odesílatele zásilek do Spolkové republiky Německo a příjemce zásilek ze Spolkové republiky Německo ( srov. zákon č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů /zákon o soudech a soudcích/, příloha 4, bod 9).
K věcné příslušnosti Nejvyšší soud poznamenává, že je-li v jedné žalobě uplatněno několik nároků na zaplacení peněžitého plnění se samostatným skutkovým základem, jako tomu je v žalobcem předložené věci, pak soud zkoumá podmínku věcné příslušnosti u každého takového nároku zvlášť a celková výše součtu jednotlivých žalobou požadovaných peněžitých plnění nemá z hlediska aplikace ustanovení §9 odst. 3 písm. r) bodu 6 o. s. ř. význam (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 11. 2010, sp. zn. Ncp 2505/2010, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 66/2011). Věcně příslušnými k řešení žalobcem předložené věci jsou proto okresní soudy.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2014
JUDr. Pavel Simon
předseda senátu