ECLI:CZ:NS:2014:30.ND.313.2014.1
sp. zn. 30 Nd 313/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Vrchy a soudců JUDr. Pavla Pavlíka a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., v právní věci žalobců a) Bohemians 1905, a. s. , se sídlem v Praze 10, Vršovická 1489/31, identifikační číslo osoby 272 32 140, zastoupeného JUDr. Pavlem Fráňou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 8 – Karlíně, Sokolovská 5/49, b) Družstva fanoušků Bohemians , spolku se sídlem v Praze 2, U Zvonařky 2536/1E, identifikační číslo osoby 272 37 435, proti žalovaným 1) BOHEMIANS PRAHA , spolku se sídlem v Praze 9, Lovosická 559, identifikační číslo osoby 631 10 377, zastoupenému JUDr. Jiřím, Stránským, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, 2) Fotbalovému klubu Bohemians Praha, a. s. , se sídlem v Praze 9, Lovosická 559, identifikační číslo osoby 272 44 903, zastoupenému Mgr. Tomášem Uherkem, advokátem se sídlem v Praze 9, Jandova 8, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalobce a) Fotbalové asociace České republiky , spolku, se sídlem v Praze 6, Diskařská 100, identifikační číslo osoby 004 06 741, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, o ochranu před nekalou soutěží, v řízení o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 47/2006, a u Vrchního soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. Ncp 3996/2013, o návrhu žalovaného 2) na vyloučení všech soudců Vrchního soudu v Praze, a návrhu na přikázání věci jinému soudu z důvodu vhodnosti takto:
I. Soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Leandra Zilvarová, JUDr. Jitka Horová, JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Romana Vostrejšová a JUDr. Milena Opatrná, nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013.
II. Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Karel Podolka je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013.
III. Věc vedená u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013 se nepřikazuje k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
Odůvodnění:
V záhlaví označené věci žalovaný 2) vznesl podáním (doručeným Vrchnímu soudu v Praze dne 17. března 2014) námitku podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze, a současně navrhl, aby z důvodu vhodnosti byla uvedená věc přikázána k projednání a rozhodnutí Vrchnímu soudu v Olomouci.
K námitce podjatosti žalovaný 2) uvedl, že v řízení o žalobě pro zmatečnost, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 47/2006, podali žalobci odvolání, o němž bylo rozhodnuto usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 5. září 2013, č. j. 4 Co 105/2013-518, kterým bylo zrušeno usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. prosince 2012, č. j. 2 Cm 47/2006-481, a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení. Odvolací soud přitom uložil soudu prvního stupně, aby předložil spis k rozhodnutí o vznesené námitce věcné nepříslušnosti Vrchnímu soudu v Praze. Soud prvního stupně tak učinil a řízení o vznesené námitce věcné nepříslušnosti Městského soudu v Praze je vedeno u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013. O této námitce by měl podle rozvrhu práce uvedeného soudu rozhodovat senát, jehož členem je mj. soudce JUDr. Karel Podolka, který je bývalý člen odvolací a revizní komise (dříve Českomoravského fotbalového svazu – dále též „ORK ČMFS“, nyní) Fotbalové asociace České republiky (dále též „ORK FA ČR“ nebo „komise“; v případě Fotbalové asociace České republiky dále již „FA ČR“). Tato komise přitom opakovaně rozhodovala o právech a povinnostech účastníků řízení, zejména pak o pokutách a disciplinárních trestech pro žalovaného 2). Jedná se zejména o rozhodnutí této komise z období června až září roku 2010.
Žalovaný 2) vznesenou námitku podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze dále odůvodnil tím, že předsedou Legislativní rady FA ČR (dále již „LR FA ČR“) je JUDr. Stanislav Bernard, který je místopředsedou Vrchního soudu v Praze pro úsek obchodního soudnictví, jenž je pověřen úkony při výkonu státní správy obchodního úseku Vrchního soudu v Praze; tedy organizuje a řídí činnost tohoto úseku, plní úkoly stanovené předsedou Vrchního soudu v Praze a zastupuje předsedu Vrchního soudu v Praze. Do úseku řízení jmenovaným spravovaných činností patří také i senáty 3 Cmo a 4 Co, které již ve věci žalovaného 2) v minulosti rozhodovaly a „jejichž rozhodnutí byla vždy pro žalovaného 2) nepříznivá, byť jinými soudy hodnocená jako naprosto se vymykající ustáleným judikatorním závěrům a soudní praxi...Aniž by žalovaný 2) chtěl zpochybňovat objektivnost, nestrannost a nezávislost rozhodnutí Vrchního soudu v uvedených senátech, je třeba zdůraznit, že s ohledem ke všem okolnostem zde existuje důvod pochybovat o nepodjatosti soudců Vrchního soudu v Praze v těchto věcech, stejně jako ve věci projednání námitky žalobce 2).“ Žalovaný 2) také uvedl, že členem disciplinární komise FA ČR je dosud i JUDr. Lubomír Klimáček, který je soudcem trestního úseku Vrchního soudu v Praze, mimo jiné je pověřen vedením senátu rozhodujícího „podle zákona o BIS a zákona o VOZ.“ Manželkou právního zástupce žalobce a) JUDr. Pavla Fráni, Ph.D. je JUDr. Jana Fráňová, členka LR FA ČR a kolegyně JUDr. Stanislava Bernarda v této radě. Činným v rámci FA ČR byl v minulosti a je zřejmě dodnes i dosavadní asistent místopředsedy Vrchního soudu v Praze a vedoucí zahraničního oddělení Vrchního soudu v Praze JUDr. Jiří Krupička, Ph.D. Kromě toho v předmětném řízení o žalobě pro zmatečnost je vedlejším účastníkem FA ČR na straně žalobce a) Fotbalová asociace České republiky, spolek, „přičemž několik soudců a jeden z vedoucích funkcionářů Vrchního soudu v Praze jsou či byli ve významných funkcích právě ve FA ČR.“
Podle žalovaného 2) z uvedeného je zřejmé, že před Vrchním soudem v Praze jsou opakovaně projednávány vzájemné spory členů FA ČR, ale i spory členů FA ČR s FA ČR, a že některé účastníky řízení zastupují právní zástupci personálně i osobně spojení s funkcionáři FA ČR, kteří pracují ve stejných orgánech FA ČR jako soudci Vrchního soudu v Praze a podobně. Účast soudců v orgánech občanských sdružení (poznámka Nejvyššího soudu: nyní spolcích) a konkrétně i účast shora jmenovaných soudců v orgánech FA ČR byla již předmětem stížností projednávaných na Ministerstvu spravedlnosti České republiky, přičemž toto ministerstvo v písemném stanovisku k účasti soudců v nepodnikatelských právnických osobách a k postavení soudců v orgánech těchto právnických osob uvedlo mimo jiné s odkazem na §80 odst. 2 písm. b) zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), ve znění pozdějších předpisů (podle něhož soudce nesmí působit jako rozhodce nebo zprostředkovatel řešení právního sporu, zastupovat účastníky soudního řízení nebo jako zmocněnec poškozeného nebo zúčastněné osoby v soudním nebo správním řízení, s výjimkou zákonného zastoupení a případů, v nichž půjde o zastupování dalšího účastníka řízení, v němž je účastníkem i sám soudce), že: „V rozporu s citovaným ustanovením zákona o soudech a soudcích je tak např. působení v různých disciplinárních, arbitrážních, revizních nebo odvolacích orgánech nepodnikatelských právnických osob.“ Podobné stanovisko zaujala i Soudcovská unie, podle které „Je v rozporu s etikou soudce být členem takového orgánu zájmové organizace, který rozhoduje o právech a povinnostech členů této zájmové organizace, přičemž dopady rozhodnutí tohoto orgánu mohou přesáhnout rámec zájmové organizace a mohou mít vliv na společenské představení člena organizace i v jeho osobním životě, případně se takové rozhodování svou povahou a účelem blíží rozhodování soudu.“
Z těchto důvodů žalovaný 2) dovozuje relevanci jím vznesené námitky podjatosti všech soudců Vrchního soudu v Praze, jakož i návrhu na delegaci vhodnou s tím, aby předmětnou věc projednal a rozhodl o ní Vrchní soud v Olomouci.
Vrchní soud v Praze předložil Nejvyššímu soudu České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) tuto námitku podjatosti s návrhem na delegaci vhodnou spolu se spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 2 Cm 47/2006, jakož i s písemným vyjádřením výše (ve výroku tohoto usnesení) uvedených soudkyň a soudců (dle rozvrhu práce cit. soudu) rozhodujícího senátu 2 Co, jakož i zastupujících senátů 1 Co a 3 Co.
Všichni uvedení soudci působící v těchto senátech, včetně soudce JUDr. Milana Bořka coby člena rozhodujícího senátu 2 Co Vrchního soudu v Praze, který byl ovšem dne 30. září 2014 prezidentem České republiky jmenován předsedou Krajského soudu v Brně a proto Nejvyšší soud o námitce podjatosti vůči tomuto soudci nerozhodoval, se shodně vyjádřili, že (ve stručnosti shrnuto z jejich jednotlivých vyjádření) nemají žádný poměr k projednávané věci, účastníkům řízení ani k jejich zástupcům, přičemž jim nejsou známy žádné skutečnosti, na základě kterých by bylo důvodné pochybovat o jejich nepodjatosti v této věci.
Vzhledem k tomu, že žalovaný 2) k písemně vznesené námitce podjatosti a návrhu na delegaci vhodnou připojil (z internetu pořízenou) kopii mj. rozhodnutí ORK FA ČR ze dne 6. září 2010, č. j. 15/10, kde je v záhlaví tohoto rozhodnutí jako člen komise uveden JUDr. Karel Podolka, vyzval Nejvyšší soud České republiky (dále již „Nejvyšší soud“) soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Karla Podolku, aby se vyjádřil k tvrzení žalovaného 2) ohledně jeho údajného výkonu funkce člena ORK FA ČR (tj. zda tuto funkci, a pokud ano, pak od kterého data a zda stále vykonává či po jaké období vykonával, a zda v uvedeném orgánu rozhodoval v záležitosti týkající se některého z účastníků v této věci), a aby se vyjádřil k označenému rozhodnutí ORF FA ČR, resp. uvedl, zda v takové věci skutečně rozhodoval a příp. k uvedenému sdělil další skutečnosti z hlediska uplatněné námitky podjatosti soudce ve vazbě na v podání tvrzené jeho angažmá v uvedeném orgánu ve vztahu k této věci, k účastníkům řízení či k jejich zástupcům.
Soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Karel Podolka se k uvedené výzvě Nejvyššího soudu dne 30. května 2014 písemně vyjádřil (ve stručnosti shrnuto) tak, že se nedomnívá, že by byl ve věci podjatý, přičemž stran příp. rozhodování v ORK ČMFS dne 6. října 2010 odkázal na spis ČMFS
Nejvyšší soud poté požádal FA ČR o zaslání stejnopisu shora již označeného rozhodnutí ORK ČMFS s výzvou, aby se FA ČR vyjádřila, zda v uvedené věci odvolacího orgánu tehdejšího ČMFS jako člen ORK ČMFS spolurozhodoval JUDr. Karel Podolka.
FA ČR v odpovědi ze dne 19. září 2014 zaslané v elektronické podobě Nejvyššímu soudu sdělila, že v příloze zasílá stejnopisy rozhodnutí ORK ČMFS ze dne 6. září 2014 ve věci sp. zn. 15/10, a současně sděluje, že z úvodního odstavce rozhodnutí vyplývá, že JUDr. Karel Podolka v předmětné věci jako člen ORK ČMFS spolurozhodoval.
Nejvyšší soud z rozhodnutí ORK ČMFS ze dne 6. září 2010, č. j. 15/10, zjistil, že uvedeného dne tato komise rozhodovala ve složení JUDr. Karel Podolka, Mgr. Ondřej Lněnička, JUDr. Bohuslav Heczko a JUDr. Jaroslav Němeček, ve věci odvolání „FK Bohemians Praha a. s., IČ: 27244903, se sídlem Praha 9, Letňany, Lovosická 559...proti rozhodnutí DK ČMFS č. j. 37/2010 (15/2010) ze dne 15. 4. 2010, kterým byl potrestán odebráním dvaceti soutěžních bodů, peněžitou pokutou ve výši 6.000.000,- Kč a byla mu uložena povinnost uhradit škodu vzniklou ČMFS ve výši 1.650.000,- Kč, škodu vzniklou klubu Bohemians 1905, a. s. ve výši 777.503,- Kč, a dále případně další vzniklou a řádně uplatněnou škodu v souvislosti se shora uvedeným skutkem...“
Komise v této věci rozhodla takto: „Rozhodnutí DK ČMF se mění a to tak, že ORK snižuje trest odebrání dvaceti soutěžních bodů družstvu FK Bohemians Praha a. s. na 15 bodů.
Dále ORK ruší trest pro FK Bohemians Praha a. s. uhradit škodu ČMFS, která zatím s určitostí nevznikla, nicméně pokud v budoucnu tato škoda bude vyčíslena, lze náhradu škody vymáhat v souladu s pravidly spolku a dle právních předpisů. Stejně tak nemusí FK Bohemians Praha a. s. hradit škody vůči Bohemians 1905 a. s. z důvodu její nedostatečné specifikace.
ORK ČMFK dále zamítla odvolání v té části, která se týká zaplacení pokuty 6.000.000,- Kč z důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání dle čl. 11 odst. 2 Statutu ORK ve spojení s čl. 25 odst. 8 písm. g) Disciplinárního řádu.
Odvolací poplatek se vrací odvolateli.“
Z dalšího, FA ČR předloženého, rozhodnutí ORK ČMFS ze dne 6. září 2010, (téhož) č. j. 15/10, Nejvyšší soud zjistil, že i v tomto případě členem komise byl JUDr. Karel Podolka, přičemž komise zde rozhodovala ve věci „odvolání pana K., dat. nar..., bytem ....proti rozhodnutí Disciplinární komise ČMFS č. j. 37/2010 (15/2010) ze dne 4. 5. 2010, kterým potrestala pana K. K. peněžitou pokutou ve výši 300.000,- Kč a zákazem výkonu všech funkcí spojených s utkáními ČMFS na 2 roky za to, že se dopustil disciplinárních provinění nesportovního a nekalého ovlivňování průběhu utkání, soutěže...“
Komise v této věci rozhodla takto: „1. ORK ČMFS zamítla odvolání pana K. K., pokud jde o zákaz výkonu všech funkcí spojených s utkáními ČMFS na dva roky.
2. ORK ČMFS zamítla odvolání pana K. K. v té části, která se týká zaplacení pokuty 300.000,- Kč z důvodu jejího nezaplacení jako podmínky projednání dle čl. 11 odst. 2 Statutu ORK ve spojení s čl. 25 odst. 8 písm. g) Disciplinárního řádu.“
Žalobce a) se nesouhlasně vyjádřil k vznesené námitce podjatosti a k návrhu na delegaci vhodnou přípisem doručeným Vrchnímu soudu dne 15. července 2013. Uvedl, že řešení otázky věcné příslušnosti Městského soudu v Praze nijak nesouvisí s kauzami v rámci FA ČR a odmítá, že by byl nebo jeho právní zástupce k soudci JUDr. Karlu Podolkovi v jakémkoliv osobním, profesním či jiném vztahu, a nevidí proto žádný důvod k pochybnostem o nepodjatosti uvedeného soudce při rozhodování předmětné věci. Žalobce a) se rovněž vyjádřil i k JUDr. Stanislavu Bernardovi s tím, že mu ani u této osoby nejsou známy žádné skutečnosti, z nichž by měla plynout pochybnost o nepodjatosti tohoto soudce. Dále „odmítá účelové prohlášení, že FA ČR favorizuje v kauze ‚Bohemek‘ žalobce a) a zároveň, že by byl jakkoli osobně či jiným způsobem ve vztahu se soudci Vrchního soudu v Praze, kteří působí v FA ČR.“ Nesouhlasí ani s dalším odůvodněním žalovaného 2) ohledně jím vznesené námitky podjatosti uvedených soudců, stejně jako s návrhem na delegaci vhodnou, k níž nejsou v tomto případě splněny podmínky.
Podle §14 odst. 1 o. s. ř. jsou soudci a přísedící vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je tu důvod pochybovat o jejich nepodjatosti (iudex suspectus). O tom, zda je soudce nebo přísedící vyloučen, rozhodne podle §16 odst. 1 o. s. ř. nadřízený soud v senátě. O vyloučení soudců Nejvyššího soudu rozhodne jiný senát téhož soudu.
Rozhodnutí o vyloučení soudce podle ustanovení §14 o. s. ř. představuje výjimku z ústavní zásady, podle níž nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod); soudce lze vyloučit z projednávání a rozhodnutí přidělené věci jen ze zákonných důvodů, které mu brání věc projednat a rozhodnout v souladu se zákonem nezaujatě a spravedlivě.
Předpokladem skutečného uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk správného a spravedlivého rozhodnutí orgánu moci soudní v demokratickém právním státě je, aby v řízení jednal a rozhodoval soudce nepodjatý, který není v žádném osobním vztahu k účastníkům a k jejich zástupcům a který není v žádném směru zainteresován na výsledku řízení. V souladu s tím zákon konstruuje jako důvody vyloučení soudce soudcův poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům.
Podle ustáleného výkladu podávaného soudní praxí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. dubna 2012, sen. zn. 29 NSČR 26/2012, uveřejněném pod číslem 85/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek; všechna zde označená rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu http://www.nsoud.cz ) soudcův poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu bezpochyby v případě, kdy by soudce sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Poměrem k věci se také rozumí situace, kdy soudce získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování), a v důsledku toho je jeho pohled na dokazováním zjištěné skutkové okolnosti případu deformován jeho dalšími poznatky zjištěnými mimoprocesním způsobem. Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak zjevně nepřátelský.
Vyloučení soudce zákon zakládá na existenci určitého důvodu, vymezeného takovými konkrétně označenými a zjištěnými skutečnostmi, v jejichž světle se jeví soudcova nepodjatost pochybnou. Vylučuje se tím subjektivní pohled na vyloučení soudce. K tomu, aby soudce byl vyloučen, nemohou postačovat pocity soudce nebo nadřízeného soudu o tom, zda lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti, nýbrž musí být zjištěn důvod, z něhož vyplývá, že lze pochybovat o soudcově nepodjatosti. Proto není relevantní, zda (námitkou dotčený) soudce v konkrétní věci „cítí se či necítí podjatý“ nebo zda „spatřuje či nespatřuje důvod pochybovat o své nepodjatosti.“ Není zde relevantní ani subjektivní hledisko účastníků řízení o podjatosti soudce, resp. takové hledisko (obsažené např. v účastníkem učiněné námitce podjatosti soudce) může být podnětem k jejímu zkoumání, nicméně rozhodování o této otázce se musí vždy dít výlučně na základě objektivního hlediska. Rovněž dosavadní judikatura Ústavního soudu k této otázce je taková, že podjatost nemůže být sice nikdy postavena zcela najisto, ovšem nelze vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, či ze subjektivních pocitů příslušného soudce, nýbrž i z právního rozboru objektivních skutečností, které k těmto pochybnostem vedou. Validním kritériem je proto tzv. jevová stránka věci. Za objektivní se tak nepovažuje to, jak se nestrannost soudce subjektivně jeví účastníkovi řízení, ale jaká je reálná existence objektivních okolností, které by mohly vést k pochybnostem, zda soudce disponuje určitým - nikoliv nezaujatým - vztahem k věci (srov. např. nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 105/01, sp. zn. I. ÚS 371/04, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. I. ÚS 371/04, a ze dne 7. listopadu 2012, sp. zn. II. ÚS 2663/12; všechna zde označená rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu http://nalususoud.cz , příp. věc Chmelíř proti České republice, Application no. 64935/01). Důvod, jenž zakládá pochybnosti o soudcově nepodjatosti, tedy musí být dán objektivně.
Přitom vznesenou námitkou podjatosti se lze zabývat pouze ve vztahu k (takto námitkou dotčeným) soudcům, kteří by podle stanoveného rozvrhu práce příslušného soudu mohli ve věci skutečně rozhodovat. Jinými slovy řečeno, jelikož obecně námitku podjatosti ve vztahu ke všem soudcům určitého soudu podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu uplatnit nelze (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. září 2011, sp. zn. 4 Nd 276/2011), posuzoval v této věci Nejvyšší soud relevanci uplatněné námitky podjatosti soudkyň a soudce JUDr. Karla Podolky u rozhodujícího senátu 2 Co, a dále (pouze) zastupujících senátů 1 Co a 3 Co (tj. soudců uvedených ve výrocích tohoto usnesení), to vše s výjimkou soudce JUDr. Milana Bořka, jenž byl sice původně členem rozhodujícího senátu 2 Co Vrchního soudu v Praze, avšak dne 30. září 2014 byl prezidentem České republiky jmenován předsedou Krajského soudu v Brně.
Vyjma soudce Vrchního soudu v Praze JUDr. Karla Podolky ovšem v posuzované věci ze spisového materiálu nevyplývají žádné skutečnosti, že by uvedené soudkyně, o jejichž vyloučení jde, měly poměr k projednávané věci či k účastníkům řízení, k jejich zástupcům ve smyslu §14 odst. 1 o. s. ř. a shora připomenutých judikatorních závěrů. Kromě již zmíněného soudce JUDr. Karla Podolky žalovaný 2) neuvedl ve vztahu k těmto soudkyním Vrchního soudu v Praze žádné skutečnosti, z nichž by vyplýval důvod pochybovat o jejich nepodjatosti. Konstrukce, kterou žalovaný 2) ve své námitce podjatosti předkládá stran personálního propojení citovaných osob ve vazbě na některé účastníky řízení, jsou spekulativní, bez hodnověrného základu, který by zakládal jakékoli úvahy o důvodech pochybovat o jejich nepodjatosti. Proto Nejvyšší soud výrokem I. tohoto usnesení rozhodl, že soudkyně Vrchního soudu v Praze JUDr. Leandra Zilvarová, JUDr. Jitka Horová, JUDr. Ludmila Říhová, Mgr. Dagmar Javůrková, JUDr. Romana Vostrejšová a JUDr. Milena Opatrná, nejsou vyloučeny z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013.
Zcela jiná situace ovšem panuje u soudce JUDr. Karla Podolky, který – jak zjistil Nejvyšší soud ze shora již referovaných rozhodnutí ORK ČMFS, resp. nyní FA ČR – v roce 2010 spolurozhodoval jako člen ORK ČMFS (nyní FA ČR vystupující v této věci jako vedlejší účastník na straně žalobce a/) v záležitosti žalovaného 2), kdy dle tehdejších stavovských předpisů ČMFS byly řešeny otázky související též s členstvím „FC Bohemians Praha, a. s. a Bohemians 1905, a. s.“ v rámci ČMFS, a je tedy zřejmé, že jmenovaný v těchto věcech mimoprocesním způsobem získal či (je důvodné předpokládat, že) získat mohl informace, jež souvisejí či souviset mohou s právní věcí, o níž by měl podle rozvrhu práce Vrchního soudu v Praze (spolu)rozhodovat.
Nejvyšší soud může tedy zcela jednoznačně uvést, že popsaný případ je příkladem objektivně daného důvodu zakládajícího pochybnosti o soudcově nepodjatosti (pro jeho poměr k věci), nezávisle na tom, jak danou situaci uvedený soudce subjektivně vnímá. Na uvedeném závěru nemůže nic změnit ani okolnost, že od popsaného angažmá jmenovaného soudce v orgánu tehdejší ČMFS zjevně rozhodčího charakteru uplynuly čtyři roky. Je tomu tak z toho důvodu, že JUDr. Karel Podolka spolurozhodoval – byť s odkazem na interní předpisy schválené tehdejším ČMFS – o právech a (v daném případě též o peněžitých) povinnostech jmenované fyzické a právnické osoby, a to nepochybně s obsáhlou znalostí informací týkajících zmíněných účastníků řízení, které by jinak – nebýt jeho angažmá v uvedeném orgánu tehdejší ČMFS – nezískal a které mohou být relevantní pro rozhodnutí ve věci, o níž by podle rozvrhu práce měl (spolu)rozhodovat, což jej v konečném důsledku diskvalifikuje z projednávání a rozhodnutí uvedené senátní věci.
Nejvyšší soud proto s ohledem na shora uvedené výrokem II. rozhodl, že JUDr. Karel Podolka, soudce Vrchního soudu v Praze, je vyloučen z projednávání a rozhodování věci vedené u Vrchního soudu v Praze pod sp. zn. Ncp 3996/2013.
K další argumentaci žalovaného 2), obsažené v jeho námitce podjatosti, lze snad uvést, že v této věci Nejvyšší soud nerozhodoval (ani rozhodovat nemohl) o kárném provinění uvedených soudkyň a soudce, nýbrž rozhodoval o vznesené námitce podjatosti uvedených soudců Vrchního soudu v Praze, kdy důvod, jenž takovou pochybnost o nepodjatosti soudce zakládá, nelze ztotožňovat s institutem kárného provinění či s názorem, jak ten který státní orgán či nepodnikatelský subjekt (např. spolek) vnímá právem (ještě) akceptovatelný rozsah mimoprofesních aktivit soudce (např. při výkonu jeho funkcí v různých orgánech spolků, nadacích atd.).
Z hlediska naplnění důvodu zakládajícího pochybnosti o soudcově nepodjatosti možno k výše uvedenému dodat, že má-li soudce (spolu)rozhodovat ve věci, která z pohledu posuzování té které relevantní (byť i v soudním sporu předběžné) otázky souvisí s jeho mimoprofesní činností, v rámci které se takový soudce (spolu)účastnil či (opakovaně) spoluúčastní při rozhodování o právech a povinnostech fyzických či právnických osob s odkazem např. na přijaté interní předpisy (ne)podnikatelským subjektem, anebo při které zaujímá rozhodnutí (byť i „manažerského typu“) týkající se vnitřní či vnější sféry činnosti takového právního subjektu, jeho členů nebo třetích osob ve vztahu k tomuto subjektu, pak v takovém případě bude zpravidla naplněn důvod jeho vyloučení z projednávání a rozhodnutí předmětné věci, k jejímuž vyřízení byl podle platného rozvrhu práce soudu povolán. Je přitom věcí soudců samotných (jejich střízlivého rozumu, uvážlivosti a etického cítění), aby se nijak nezapojovali do mimoprofesních činností (tím spíše předpokládajících jakékoliv rozhodování týkajícího se práv a povinností jiných subjektů), jež mohou zakládat důvod pochybovat o jejich nepodjatosti ve skutkově obdobných sporech, k jejichž projednávání a rozhodnutí jsou rozvrhem práce příslušného soudu povoláni, ale také i státu, zda, a pokud ano, pak jakým účinným způsobem bude monitorovat dodržování uvedených pravidel a případně při zjištění nedostatků jaká konkrétní opatření učiní ke zjednání nápravy. Jinými slovy a zkráceně řečeno, obecně by soudce neměl v rámci svých mimoprofesních aktivit vykonávat např. takové funkce v orgánech nepodnikatelských právnických osob, při jejichž činnosti lze očekávat, že bude jakýmkoliv způsobem participovat při řešení právních sporů nebo jakýmkoliv způsobem se podílet na poskytování právních rad či na tvorbě rozhodnutí těchto právnických osob, jejich arbitrážních či jiných orgánů.
Výše uvedené závěry lze přiměřeně vztáhnout i na činnost soudce v poradních orgánech různých subjektů. V této souvislosti je pak vhodné připomenout, že Ústavní soud např. v nálezu, resp. usnesení ze dne 18. června 2002, sp. zn. Pl. ÚS 7/02 (uveřejněném pod číslem 17/2002 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a pod č. 349/2002 Sb.), dospěl (v souvislosti s řešením střetu mezi mocí výkonnou a soudní, resp. s vymezením principu dělby moci, nezávislosti moci soudní i soudcovské nezávislosti) také k závěru, že „imanentním rysem soudcovské funkce je kontinuálnost jejího výkonu. Proto členství v poradních orgánech ministerstva, vlády i obou komor Parlamentu, stejně jako plnění úkolů těchto odlišných složek státní moci, je v rozporu s principem dělby moci, nehledě k tomu, že osobní a mimosoudní vazby, k nimž při takové činnosti dochází, nevyhnutelně zvyšují pravděpodobnost možného střetu zájmů a činí tak nestrannost v podobě nepodjatosti soudců zpochybnitelnou.“
Dále se Nejvyšší zabýval návrhem žalovaného 2) na delegaci vhodnou.
Podle §12 o. s. ř. nemůže-li příslušný soud o věci jednat, protože jeho soudci jsou vyloučeni (§14, §15 odst. 2 a §16a), musí být věc přikázána jinému soudu téhož stupně (odstavec 1). Věc může být jinému soudu téhož stupně přikázána také z důvodu vhodnosti (odstavec 2). O přikázání věci rozhoduje soud, který je nejblíže společně nadřízen příslušnému soudu a soudu, jemuž má být věc přikázána. Účastníci mají právo se vyjádřit k tomu, kterému soudu má být věc přikázána, a v případě odstavce 2 též k důvodu, pro který by věc měla být přikázána (odstavec 3).
Přikázání věci jinému soudu je výjimkou z ústavně zaručené zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci a že příslušnost soudu a soudce stanoví zákon (článek 38 Listiny základních práv a svobod). Důvody pro odnětí věci příslušnému soudu a její přikázání jinému soudu musí být natolik významné, aby dostatečně odůvodňovaly průlom do výše citovaného ústavního principu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. listopadu 2001, sp. zn. I. ÚS 144/2000, uveřejněný pod číslem 172/2001 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, jakož i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2011, sen. zn. 29 NSČR 33/2010, uveřejněné pod číslem 3/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V situaci, kdy návrh na přikázání věci vycházel z předpokladu, že většina soudců Vrchního soudu v Praze bude vyloučena z projednávání a rozhodování označené věci, je závěr, že důvody pro vyloučení těchto soudců dány nejsou, současně pokladem pro závěr, že nejsou dány ani důvody pro přikázání věci jinému soudu.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. října 2014
JUDr. Pavel V r c h a
předseda senátu