ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.10.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 10/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudů JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 70 09 96 18, zastoupené Mgr. Jiřím Gregůrkem, advokátem se sídlem v Berouně, Husovo nám. 82/10, proti žalovanému B. W. , zastoupenému Mgr. Václavem Slavíčkem, advokátem se sídlem v Kladně, Ctiborova 3091, o zaplacení částky 522.710,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 106 EC 165/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. srpna 2013, č. j. 25 Co 209/2013-187, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Rakovníku rozsudkem ze dne 23. ledna 2013, č. j. 106 EC 165/2011-139, zamítl žalobu o zaplacení částky 522.710,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem označeným v záhlaví změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni částku 522.710,- Kč s úrokem z prodlení specifikovaným ve výroku (výrok pod bodem I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky pod body II. a III.).
Proti rozsudku odvolacího soudu - výslovně v celém rozsahu - podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“), maje za to, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky zásadního právního významu, která dosud v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena. S podrobnou a obsáhlou argumentací považuje za nevyřešenou otázku zásadního právního významu, zda odvolací soud při určení osoby pasivně legitimované ve věci aplikoval řádně smysl ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., když ve svém právním názoru označil za závazný pravomocný elektronický platební rozkaz vydaný v jiném řízení mezi týmiž účastníky, v němž byla předmětem část stejné postižní pohledávky žalobkyně odvíjející se od totožné škodné události, který sice má účinky pravomocného rozsudku, avšak nemá jeho povahu, neboť chybí odůvodnění rozhodnutí, a tak ho postavil nad rozsudek (soudu prvního stupně) založený na řádném skutkovém zjištění okolností věci (tedy i prokázání pasivní legitimace žalovaného).
Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Dovolání v této věci není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Odkazuje-li dovolatel v otázce přípustnosti dovolání sice na ustanovení §237 o. s. ř., ale současně i na to, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky zásadního právního významu, patrně přehlédl, že dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu se - vzhledem k datu jeho vydání - projedná a rozhodne podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (srov. bod 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a bod 2. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání není v projednávané věci naplněn, neboť vytčená otázka, zda odvolací soud řádně aplikoval ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř., bylo-li v jiném řízení mezi týmiž účastníky rozhodnuto o věcné pasivní legitimaci žalovaného pravomocným elektronickým platebním rozkazem, byla již dovolacím soudem řešena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 48/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek uveřejněný pod číslem 69/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. 33 Odo 1031/2005, usnesení ze dne 29. srpna 2012, sp. zn. 32 Cdo 4345/2010, usnesení ze dne 28. července 2010, sp. zn. 20 Cdo 2095/2010, a další, jež jsou veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz ). Nejvyšší soud v těchto rozhodnutích formuloval a odůvodnil právní závěr, podle něhož soud nemůže vycházet z jiného závěru o existenci či neexistenci nároku mezi týmiž účastníky, o němž již bylo pravomocně rozhodnuto, a tuto otázku nemůže sám v jiném řízení znovu posuzovat ani jako otázku předběžnou. Tento závěr se uplatní i v situaci, kdy o existenci či neexistenci nároku bylo rozhodnuto pravomocným platebním rozkazem, či elektronickým platebním rozkazem, neboť podle ustanovení §174 odst. 1 o. s. ř. platební rozkaz, proti němuž nebyl podán odpor, má účinky pravomocného rozsudku. Přitom zabránit účinkům platebního rozkazu lze podáním odporu, který nemusí být ani odůvodněn. Důvod, pro který žalovaný nepodal odpor proti platebnímu rozkazu, není rozhodující. Od těchto závěrů nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani v projednávané věci a jiný předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. neshledal.
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (srov. §243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání v části směřující proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu měnícího výroku ve věci samé odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
Směřovalo-li dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení před soudy obou stupňů, dovolání v této části trpí vadou, neboť dovolatel v něm oproti požadavkům vymezeným pro obsah dovolání v ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. §237 o. s. ř.) a nesprávnost rozhodnutí. Tento nedostatek nelze již odstranit, neboť lhůta, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první a druhou o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 25. listopadu 2013 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první o. s. ř.). Jde přitom o vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání v části, v níž dovolatel nesouhlasí s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení. Nejvyšší soud proto dovolání i v této části podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. července 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu