ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1228.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1228/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Stavební spořitelny České spořitelny, a.s. , se sídlem v Praze 3, Vinohradská 180/1632, PSČ 130 11, identifikační číslo osoby 60 19 76 09, zastoupené Mgr. Ĺubomírem Vdovcem, advokátem se sídlem v Brně, Hlinky 135/68, proti žalovaným 1) J. V. , 2) Ing. J. V. , a 3) H. V. , oběma zastoupeným JUDr. Ilonou Chladovou, advokátkou se sídlem v Brně, Rybníček 322/4, o zaplacení částky 177.046,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 215 C 3/2010, o dovolání žalovaných 2) a 3) proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 25. února 2013, č. j. 27 Co 301/2012-141, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní 2) a 3) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 1.089,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Žalovaní 2) a 3) podali dovolání proti usnesení označenému v záhlaví, jímž Krajský soud v Brně potvrdil rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 14. března 2012, č. j. 215 C 3/2010-106, ve výroku pod body I. a II. co do lhůty k plnění ve vztahu mezi žalobkyní a žalovanými 2) a 3) [první výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (druhý výrok). Podle názoru dovolatelů má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka „použití institutu rozsudku pro uznání“ posouzena jinak. Rozsudek pro uznání neměl být v dané věci „použit“. Ačkoli dovolatelé výslovně v řízení před soudem prvního stupně uvedli, že dluh jako ručitelé uznávají, nelze toto vyjádření považovat za uznání dluhu, neboť dovolatelé jsou v postavení ručitelů, nikoli dlužníka. Odvolacímu soudu též vytýkají nesprávné rozhodnutí o nákladech řízení, jsou přesvědčeni, že vzhledem k jejich majetkové situaci mělo být aplikováno ustanovení §150 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Proto navrhují usnesení odvolacího soudu zrušit.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. splněny nejsou, neboť na řešení otázky „použití institutu rozsudku pro uznání“ jakožto otázky dovolacím soudem vyřešené, která má být posouzena jinak, napadené rozhodnutí nespočívá, tato otázka nebyla pro rozhodnutí odvolacího soudu určující (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. března 2004, sp. zn. 29 Odo 1020/2003, jež je veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách). Dovolatelé pomíjejí, že podle dikce ustanovení §237 o. s. ř. je jedním z předpokladů přípustnosti dovolání skutečnost, že na vyřešení právní otázky hmotného nebo procesního práva napadené rozhodnutí závisí, tedy že odvolacím soudem vyřešená právní otázka je pro jeho rozhodnutí určující.
Z odůvodnění napadeného rozhodnutí se však podává, že odvolací soud se „použitím institutu rozsudku pro uznání“ nezabýval, neboť se zřetelem k obsahu odvolání žalovaných 2) a 3) posuzoval jen správnost rozhodnutí soudu prvního stupně o lhůtě k plnění uložené povinnosti.
Vzhledem k tomu není splněn dovolateli tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. směřujícího proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání rovněž proti druhému výroku usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaných 2) a 3) k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 968,- Kč, přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, in www.nsoud.cz), jde ve smyslu tohoto ustanovení o věc, v níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání žalovaných odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu