ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1769.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1769/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce J. L., zastoupeného Mgr. Petrem Smejkalem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Na Sadech 2033/21, PSČ 370 01, proti žalovanému Z. S. , zastoupenému JUDr. Františkem Šimákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Tylova 123/4, PSČ 370 01, o vydání věci, eventuálně o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 5 C 83/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 17. ledna 2014, č. j. 5 Co 1478/2010-237, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 9.583,20 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Krajský soud v Českých Budějovicích změnil rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 30. dubna 2010, č. j. 5 C 83/2009-87, a uložil žalovanému vydat žalobci 59,28 m3 modřínové kulatiny v celých délkách jakostní třídy B, není přípustné.
Dovolatel, ač zastoupen advokátem, zjevně nepostřehl, že novelou občanského soudního řádu provedenou s účinností od 1. ledna 2013 doznala úprava dovolacího řízení zásadních změn, a jak v otázce přípustnosti dovolání, tak co do jeho důvodů argumentuje způsobem, který odpovídá procesnímu režimu vztahujícímu se toliko na dovolání podaná proti těm rozhodnutím odvolacích soudů, která byla vydána do konce roku 2012. V důsledku toho důvodu má mylně za to, vycházeje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a), které občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 nezná, že je dovolání přípustné z toho důvodu, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je rozhodnutím měnícím. Tak tomu ale není.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Absence kterékoliv z uvedených obligatorních náležitostí, která nebyla napravena ve lhůtě k podání dovolání, má za následek odmítnutí dovolání pro vady podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. (z již ustálené judikatury Nejvyššího soudu k tomu srov. např. usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, sešit č. 10, ročník 2014, pod číslem 116 a usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V souzené věci však Nejvyšší soud důvod k odmítnutí dovolání pro vady neshledal, neboť v obsahovém vylíčení uplatněného dovolacího důvodu vymezení předpokladu přípustnosti dovolání vyhovující ustanovení §237 o. s. ř. nalezl. Dovolatel totiž mimo jiné namítá, že odvolací soud se při řešení otázky dobré víry žalobce jako předpokladu nabytí vlastnického práva od nevlastníka podle ustanovení §446 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014, dále též jen „obch. zák.“) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. října 2012, sp. zn. 23 Cdo 2569/2010 (jenž je, stejně jako i ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách).
V tomto rozsahu (a pouze v něm) dovolání splňuje obligatorní náležitosti umožňující posoudit jeho přípustnost. Dovolatelem takto nastolená otázka však přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozhodnutí odvolacího soudu na jejím vyřešení ve skutečnosti nezávisí a není tak splněna základní z podmínek stanovených v §237 o. s. ř.
Závěr o tom, že žalobce byl v dobré víře, pokud jde o vlastnické právo prodávajícího, popř. o jeho oprávnění zbožím nakládat za účelem jeho prodeje, k němuž se upíná vymezený předpoklad přípustnosti dovolání, učinil odvolací soud toliko podpůrně. Primárně založil své rozhodnutí na závěru, že žalobce nabyl dřevní hmotu od jejího vlastníka (ať již přímo od Ing. B. či přeprodejem přes společnost TEN O´ CLOCK s. r. o.). Tento závěr odvolacího soudu sice dovolatel rovněž kritizuje (byť ne zcela důsledně, neboť v rámci své argumentace vychází z vlastnictví Ing. B. jako z nepochybné skutečnosti), nečiní tak však způsobem odpovídajícím ustanovení §237 o. s. ř., nehledě na to, že jeho námitky jsou výlučně skutkového charakteru, přičemž v dovolacím řízení podléhajícím procesní úpravě účinné od 1. ledna 2013 nelze skutkový stav věci zjištěný soudy nižších stupňů za žádných okolností zpochybnit. Stran řešení otázky, zda prodávající byl vlastníkem zboží, proto obsah dovolání (absence vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání) neumožňuje posoudit jeho přípustnost. Pak ovšem nelze shledat přípustným dovolání v otázce dobré víry žalobce, neboť její řešení by mělo význam (rozhodnutí odvolacího soudu by na něm záviselo) pouze v tom případě, že by byl úspěšně zpochybněn právní závěr o vlastnickém právu prodávajícího.
V té části dovolání, v níž je zpochybňován závěr odvolacího soudu o nedostatku dobré víry žalovaného (dovolatele), dovolání obligatorní náležitosti vyžadované ustanovením §241a odst. 2 o. s. ř. neobsahuje, neboť vymezení toho, v čem dovolatel stran této otázky spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání v intencích ustanovení §237 o. s. ř., nelze v dovolání nalézt.
Pro případ, že by snad bylo lze vztáhnout dovolací argumentaci k řešení otázky dobré víry na straně žalobce též na otázku dobré víry dovolatele, Nejvyšší soud poznamenává, že odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil. Nejvyšší soud totiž v rozsudku ze dne 12. prosince 2007, sp. zn. 32 Cdo 44/2007, při výkladu ustanovení §446 obch. zák. dovodil (v návaznosti na judikaturu Ústavního soudu, srov. např. jeho usnesení ze dne 28. srpna 2001, sp. zn. IV. ÚS 112/01, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 30/2001, sešit č. 23/2001, nález ze dne 26. srpna 2003, sp. zn. I. ÚS 437/02, uveřejněný tamtéž pod číslem 110/2003, sešit č. 31/2003, a nález pléna ze dne 13. června 2006, sp. zn. Pl. ÚS 75/04, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod číslem 119/2006, sešit č. 41/2006, a pod číslem 452/2006 Sbírky zákonů), že tato norma na kupujícího klade přísné nároky, je proto nutné, aby v situacích, kdy existují o dobré víře kupujícího sebemenší pochybnosti, kupující prokázal, že využil všechny dostupné prostředky k tomu, aby se přesvědčil, že prodávající je skutečně oprávněn převést vlastnictví k předmětné věci.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný, jehož dovolání bylo odmítnuto, je povinen nahradit žalobci účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobci tak náleží mimosmluvní odměna v částce 7.620,- Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 23. dubna 2014, (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1.663,20 Kč, která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 9.583,20 Kč je dovolatel povinen žalobci zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokáta (§243b ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 23. října 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu