ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.1841.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 1841/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně RK REALITY BYTY Hrubý s. r. o. , se sídlem v Praze 3 – Vinohradech, Vinohradská 2029/124, PSČ 130 00, identifikační číslo osoby 27194817, zastoupené JUDr. Vladimírem Jaškem, Ph.D., LL.M., advokátem, se sídlem v Praze 1, V Jirchářích 148/4, PSČ 110 00, proti žalovaným 1) N. T. S. , a 2) N. T. T. H. , oběma zastoupeným JUDr. Vladimírem Gelbičem, advokátem, se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 659/11, PSČ 120 00, o zaplacení částky 135 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 5 C 145/2009, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. října 2013, č. j. 64 Co 510/2012-303, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 8 228 Kč, a to společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.).
Dovolání proti v záhlaví označenému rozsudku, jímž Městský soud v Praze změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 20. září 2012, č. j. 5 C 145/2009-260, tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 135 000 Kč s úrokem z prodlení tam uvedeným, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud se při řešení „právní otázky existence, platnosti smluv a určení právního vztahu mezi účastníky“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.), konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2010, sp. zn. 32 Cdo 4818/2010, a ze dne 25. září 2012, sp. zn. 32 Cdo 2301/2011 (které jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti k dispozici na webových stránkách Nejvyššího soudu).
V obou označených rozhodnutích Nejvyšší soud – s odkazem na svou ustálenou judikaturu – formuloval požadavky na postup soudu při odstraňování pochybností o obsahu právního úkonu jeho výkladem za užití zákonem stanovených interpretačních pravidel. V rozsudku sp. zn. 32 Cdo 4818/2010 se pak vyjádřil též v tom smyslu, že smlouva, podle níž „obchody nesmějí být prováděny na vlastní účet mandatáře ani na jméno mandanta“, nesplňuje základní náležitosti smlouvy mandátní.
V čem konkrétně se měl odvolací soud od uvedených judikatorních závěrů odchýlit, dovolatelé nespecifikují. Namítají především, že odvolací soud „nesprávně interpretoval vztah mezi účastníky, když konstatoval, že se řídí mandátní, resp. příkazní smlouvou, tedy smlouvami v režimu dvou odlišných zákonů“. Není zřejmé, v čem má v tomto ohledu spočívat odklon od označené ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu; Nejvyšší soud se v uvedených svých rozhodnutích takovouto otázkou nezabýval. Především však dovolatelé tuto námitku zakládají na účelové dezinterpretaci odůvodnění napadeného rozhodnutí. Z kontextu, z něhož zpochybněný výrok vytrhli, je nade vši pochybnost zřejmé, že výraz „mandátní“ užil odvolací soud proto, že takto byla smlouva označena soudem prvního stupně, a dodatek „resp. příkazní“, uvádějící věc na pravou míru, navazuje logicky na argument, že žalovaní nevystupovali při uzavření smlouvy jako podnikatelé. V navazujících úvahách pak odvolací soud důsledně užívá výrazů „příkazník“ a „příkazní smlouva“ a cituje ustanovení občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., účinného do 31. prosince 2013) upravující příkazní smlouvu.
V čem má spočívat odklon od uvedené judikatury Nejvyššího soudu, není zřejmé ani z blíže nespecifikované námitky, že odvolací soud nesprávně interpretoval obsah plné moci (jejíž existenci a v ní obsažené jazykové vyjádření odvolací soud pojal v rámci hodnocení důkazů jako jeden z argumentů pro skutková zjištění, na jejichž základě založil závěr o tom, že k uzavření příkazní smlouvy, z níž žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, mezi účastníky došlo). Argument, že odvolací soud ponechal stranou mezi účastníky uzavřené smlouvy o spolupráci či o zprostředkování, rovněž neodpovídá obsahu odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Též zcela vágně formulovaná námitka, že odvolací soud se nevyrovnal řádně s otázkou existence, náležitostí a platnosti smlouvy, postrádá údaj o tom, v čem (v řešení které otázky hmotného práva) se měl odvolací soud odchýlit od shora uvedených judikatorních závěrů. Nejvyšší soud sám tu při porovnání důvodů napadeného rozhodnutí s dovolateli označenou judikaturou žádné odchylky nenalézá.
Oproti tomu, k čemu se vyjadřuje Nejvyšší soud v jimi označené judikatuře, se dovolatelé nesoustředí na kritiku postupu odvolacího soudu při odstraňování pochybností o obsahu smlouvy jejím výkladem, nýbrž zpochybňují správnost skutkového stavu věci, na jehož základě učinil odvolací soud závěr o tom, že smlouva, z níž žalobkyně dovozuje uplatněný nárok, mezi účastníky uzavřena byla. Tím – oproti svému přesvědčení - neotevírají otázku hmotného či procesního práva, jež by mohla být dovolacím soudem judikatorně vyřešena v intencích ustanovení §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. července 2014, sp. zn. 32 Cdo 733/2014).
Dovolateli tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání tak není dán, neboť odvolací soud se při řešení otázky jimi předestřené od judikatury dovolacího soudu, kterou označili, neodchýlil.
Za situace, kdy v souzené věci nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 2 věta první o. s. ř.) dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaní, jejichž dovolání bylo odmítnuto, jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. Vyhláška č. 484/2000 Sb., kterou se stanoví paušální sazby výše odměny za zastupování účastníka advokátem nebo notářem při rozhodování o náhradě nákladů v občanském soudním řízení a kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, s účinností ke dni 7. května 2013, kdy byl publikován ve Sbírce zákonů pod č. 116/2013. Žalobkyni tak náleží mimosmluvní odměna v částce 6 500 Kč podle ustanovení §1 odst. 2 věty první, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. ledna 2014, neboť úkon byl učiněn 16. dubna 2014, (srov. čl. II vyhlášky č. 390/2013 Sb.), dále náhrada hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby podle §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a náhrada za daň z přidané hodnoty ve výši 21 % podle §137 odst. 3 o. s. ř., tj. 1 428 Kč, kterou bude advokát jako plátce této daně povinen z odměny a z náhrad odvést a která podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. rovněž patří k nákladům řízení. Celkovou náhradu ve výši 8 228 Kč jsou dovolatelé povinni žalobkyni zaplatit ve lhůtě tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího advokáta (§243b ve spojení s §149 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně 4. listopadu 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu