ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2050.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 2050/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobce J. U. , zastoupeného JUDr. Janem Bujnochem, advokátem se sídlem v Ostravě-Svinově, Polanecká 77/22, proti žalované M & M reality holding a.s., se sídlem v Praze 1-Novém Městě, Krakovská 1675/2, PSČ 110 00, identifikační číslo osoby 27 48 77 68, zastoupené Mgr. Martinou Čejkovou Horákovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, náměstí Republiky 2686, o zaplacení částky 60.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 20 C 7/2012, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2013, č. j. 71 Co 38/2013-69, takto:
Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. března 2013, č. j. 71 Co 38/2013-69, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 20. listopadu 2012, č. j. 20 C 7/2012-52, zamítl námitku žalované, že věc má být podle smlouvy uzavřené mezi účastníky projednána v rozhodčím řízení.
Soud prvního stupně vyšel z toho, že žalobce jako zájemce uzavřel se žalovanou jako zprostředkovatelkou 17. října 2011 smlouvu o rezervaci a poskytnutí součinnosti (dále jen „smlouva o rezervaci“) a 18. října 2011 zaplatil zálohu na kupní cenu bytu ve výši 60.000,- Kč. Ve smlouvě o rezervaci bylo uvedeno, že závazkový vztah se řídí obchodním zákoníkem podle ustanovení §262 tohoto zákona, a v článku VI byla sjednána rozhodčí smlouva, podle níž „všechny spory vznikající z této smlouvy a v souvislosti s ní budou rozhodovány s konečnou platností u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky podle jeho řádu a pravidel jedním rozhodcem jmenovaným předsedou Rozhodčího soudu“. Žalovaná uplatnila v souladu s ustanovením §106 odst. 1 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) námitku nedostatku pravomoci soudu k projednání věci s tím, že věc má být podle článku VI smlouvy o rezervaci projednána v rozhodčím řízení.
Soud prvního stupně dovodil, že žalobce v daném smluvním vztahu byl v postavení spotřebitele a proto je nutno při posouzení platnosti rozhodčí smlouvy aplikovat Směrnici Rady č. 93/19/EHS a ustanovení §55 odst. 1, §56 odst. 1 a §39 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“). S odkazem na tato ustanovení, dále na konkrétní ustanovení Řádu Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (dále jen „Rozhodčí soud“), jakož i na citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, dospěl soud prvního stupně k závěru, že rozhodčí smlouva a Řád Rozhodčího soudu, na který rozhodčí smlouva odkazuje, v některých bodech odporují požadavkům formulovaným Směrnicí Rady č. 93/19/EHS, zákonu i judikatuře, pro žalobce jako spotřebitele je rozhodčí smlouva nevýhodná a proto je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Rozhodčí smlouvu lze však oddělit od dalšího obsahu smlouvy o rezervaci a nezpůsobuje tak neplatnost celé smlouvy. Námitka žalované, podle níž má být věc projednána v řízení před rozhodcem, proto není důvodná.
K odvolání žalované Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Odvolací soud zdůraznil, že pro posouzení žalovanou vznesené námitky je zcela postačující zjištění obsahu rozhodčí smlouvy. Uvedl, že aniž by se zabýval závěry soudu prvního stupně o nevýhodách rozhodčí smlouvy pro žalobce jako spotřebitele, ztotožňuje se se závěrem o částečné neplatnosti smlouvy o rezervaci, pokud jde o ujednání o rozhodčí smlouvě, neboť neodpovídá požadavkům kladeným judikaturou na rozhodčí smlouvy tím, že neumožňuje transparentní výběr rozhodce. Odvolací soud odkázal na závěr vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. května 2011, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „R 121/2011“), podle něhož neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na rozhodčí řád vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Cituje rozhodnutí Ústavního soudu uvedl, že požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce se zdůrazňuje proto, že rozhodčí řízení představuje „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jeho výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek jeho rozhodování. Z toho důvodu je závěr soudu prvního stupně o neplatnosti rozhodčí smlouvy správný a námitka vznesená žalovanou je nedůvodná.
Proti usnesení odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, opírajíc jeho přípustnost o ustanovení §237 o. s. ř. a namítajíc, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Z obsahu dovolání vyplývá, že dovolatelka nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že rozhodčí smlouva je neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Tvrdí, že je platná a věc by měla být projednána před Rozhodčím soudem, který zajišťuje uplatnění veškerých zákonných procesních práv. K tomu, aby rozhodčí smlouva byla ve spotřebitelské smlouvě platně dohodnuta, musí být určena transparentní a jednoznačná pravidla pro určení osoby rozhodce. Vyjadřuje přesvědčení, že volba stálého Rozhodčího soudu stejně jako způsob určení rozhodce předsedou Rozhodčího soudu, tedy nestrannou kvalifikovanou třetí osobou, nepředstavuje nerovnováhu v procesním postavení stran. Řád Rozhodčího soudu upravuje procesní postup, který poskytuje v rozhodčím řízení stranám rovný přístup k ochraně jejich práv. Dovolatelka navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil a řízení zastavil.
Žalobce považuje rozhodnutí odvolacího soudu za správné a dovolání za nedůvodné.
Se zřetelem k datu vydání usnesení odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. čl. II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř., neboť odvolací soud se při posouzení platnosti rozhodčí smlouvy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a je i důvodné.
Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle ustanovení §2 zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů (dále jen „zákon č. 216/1994 Sb.“), ve znění účinném k datu uzavření smlouvy o rezervaci (dále jen „rozhodné znění“), strany se mohou dohodnout, že o majetkových sporech mezi nimi, s výjimkou sporů vzniklých v souvislosti s výkonem rozhodnutí a incidenčních sporů, k jejichž projednání a rozhodnutí by jinak byla dána pravomoc soudu, má rozhodovat jeden nebo více rozhodců anebo stálý rozhodčí soud (rozhodčí smlouva) [odstavec 1]. Rozhodčí smlouvu lze platně uzavřít, jestliže strany by mohly o předmětu sporu uzavřít smír (odstavec 2).
Z ustanovení §7 zákona č. 216/1994 Sb., v rozhodném znění, vyplývá, že rozhodčí smlouva má zpravidla určit počet i osoby rozhodců anebo stanovit způsob, jak počet i osoby rozhodců mají být určeny. Konečný počet rozhodců musí být vždy lichý (odstavec 1).
Podle ustanovení §13 zákona č. 216/1994 Sb., v rozhodném znění, stálé rozhodčí soudy mohou být zřízeny pouze na základě zákona (odstavec 1). Stálé rozhodčí soudy mohou vydávat své statuty a řády, které musí být uveřejněny v Obchodním věstníku; tyto statuty a řády mohou určit způsob jmenování rozhodců, jejich počet, a mohou výběr rozhodců vázat na seznam vedený u stálého rozhodčího soudu. Statuty a řády mohou též určit způsob řízení a rozhodování i jiné otázky související s činností stálého rozhodčího soudu a rozhodců včetně pravidel o nákladech řízení a odměňování rozhodců (odstavec 2). Jestliže se strany dohodly na příslušnosti konkrétního stálého rozhodčího soudu a neujednaly v rozhodčí smlouvě jinak, platí, že se podrobily předpisům uvedeným v odstavci 2, platným v době zahájení řízení před stálým rozhodčím soudem (odstavec 3).
Z ustanovení §19 zákona č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky vyplývá, že při Hospodářské komoře České republiky působí jako stálý rozhodčí soud Rozhodčí soud při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky jako nezávislý orgán pro rozhodování sporů nezávislými rozhodci podle předpisů o rozhodčím řízení (odstavec 1). Způsob řízení a rozhodování, způsob jmenování rozhodců, jejich počet, organizační uspořádání rozhodčího soudu, sazebník odměn rozhodců, pravidla o nákladech řízení a další otázky související s činností rozhodčího soudu a jejím ekonomickým zajištěním upravuje Statut a Řád rozhodčího soudu (odstavec 4).
Otázkou platnosti rozhodčí smlouvy se Nejvyšší soud zabýval v již zmíněném R 121/2011 (na které odvolací soud správně odkázal, ale nesprávně aplikoval jeho závěr), v němž dovolací soud dovodil, že neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle ustanovení §39 obč. zák. Uvedený závěr Nejvyšší soud učinil při posouzení rozhodčí smlouvy, v níž se smluvní strany dohodly, že spory, které mezi nimi nastanou, budou řešeny v rozhodčím řízení před jediným rozhodcem, v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb. podle rozhodčího řádu a poplatkového řádu vydanými Sdružením rozhodců, s.r.o. Šlo tak o dohodu o tom, že rozhodování případného sporu je svěřeno ad hoc rozhodci, přičemž výběr příslušného rozhodce byl podřazen režimu rozhodčího řádu vydaného Sdružením rozhodců, s.r.o., tedy obchodní společnosti, která není stálým rozhodčím soudem a podle zákona nebyla (a není) oprávněna vydávat statuty a řády, které by upravovaly způsob vedení rozhodčího řízení, resp. vymezovaly způsob jmenování rozhodců. Nejvyšší soud zdůraznil, že vykonává-li subjekt, který není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zvláštního zákona, takové činnosti, které spadají podle zákona č. 216/1994 Sb. výlučně do působnosti stálých rozhodčích soudů, jde o zcela zřejmý a logicky odvoditelný úmysl odporující zákonu a nastavení podmínek vzbuzujících důvodné pochybnosti o nezávislém a nestranném řešení sporů. Přitom nelze mít ani za to, že by se účastníci dohodli na tom, že by jejich případný spor řešil ad hoc rozhodce, neboť žádný takový rozhodce nebyl v rozhodčí smlouvě uveden, resp. nebyl jasným a zákonu odpovídajícím způsobem stanoven způsob, jak by rozhodce měl být určen, když odkaz na rozhodčí řád obchodní společnosti nelze jako eventuální způsob určení ad hoc rozhodce z již uvedených důvodů akceptovat.
V projednávané věci je však situace odlišná, neboť účastníci se v rozhodčí smlouvě dohodli, že spory vznikající ze smlouvy o rezervaci a v souvislosti s ní budou rozhodovány u Rozhodčího soudu při Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky, tedy u soudu, který byl zřízen zákonem č. 301/1992 Sb., o Hospodářské komoře České republiky a Agrární komoře České republiky (srov. §19), a je ve smyslu ustanovení §13 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. stálým rozhodčím soudem, jehož statuty a řády jsou obligatorně uveřejňovány v Obchodním věstníku (srov. §13 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb.). Závěr vyjádřený v R 121/2011 se tak uplatní a contrario.
Jelikož posouzení platnosti rozhodčí smlouvy odvolacím soudem je v rozporu s judikaturou dovolacího soudu, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení (§243e odst. 1 o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243g odst. 1 věta první o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. února 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu