ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.2076.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 2076/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně Home Credit a.s. , se sídlem v Brně, Nové sady 996/25, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 26 97 86 36, zastoupené JUDr. Vladimírem Muzikářem, advokátem se sídlem v Brně, Havlíčkova 127/13, proti žalovaným 1) G. B. , a 2) J. B. , zastoupenému JUDr. Lubomírem Rokytou, advokátem se sídlem v Bílovci, Slezské náměstí 14/37, o zaplacení částky 19.719,43 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 272 C 112/2009, o dovolání žalovaného 2) proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 7. května 2013, č. j. 47 Co 315/2012-82, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně a žalovaný 2) nemají vzájemně právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 19. dubna 2012, č. j. 272 C 112/2009-60, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobkyni částku 6.081,02 Kč se 7,5% úrokem od 5. ledna 2002 do zaplacení [výrok I.], žalovanému 2) uložil zaplatit žalobkyni částku 14.094,86 Kč se 7,5% úrokem od 5. ledna 2002 do zaplacení [výrok II.] a rozhodl o nákladech řízení [výroky III. a IV.].
K odvolání žalovaného 2) Krajský soud v Brně v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. [první výrok], změnil jej ve výroku o nákladech řízení ve vztahu k žalovanému 2) [druhý výrok] a rozhodl o nákladech odvolacího řízení ve vztahu k tomuto žalovanému [třetí výrok].
Odvolací soud vyšel z toho, že mezi žalobkyní a právním předchůdcem žalovaných J. B. (dále jen „dlužník“) byla uzavřena smlouva o úvěru, na jejímž základě žalobkyně poskytla dlužníku úvěr ve výši 19.838,50 Kč. Dlužník zemřel a na základě ujednání ve smlouvě o úvěru se stal úvěr předčasně splatný. Podle usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. září 2002, sp. zn. 15 D 84/2002, Nd 37/2002, nabyl žalovaný 1) z dědictví 30,14 % a žalovaný 2) 69,86 %. S ohledem na ustanovení §470 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč. zák.“) považoval odvolací soud za správné posouzení odpovědnosti žalovaných jakožto dědiců soudem prvního stupně za dluh dlužníka ze smlouvy o úvěru. Odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. října 2004, sp. zn. 25 Cdo 818/2004, in www.nsoud.cz , nepovažoval za důvodnou námitku žalovaného 2), neboť žalobkyně jako věřitelka nebyla účastnicí dědického řízení a k dohodě dědiců o vypořádání dědictví nedala souhlas. Jestliže rozhodnutí soudu učiněné podle ustanovení §470 odst. 2 obč. zák. není v souladu s dohodou v dědickém řízení, je na žalovaných, aby následným vyrovnáním uzavřenou dohodu mezi sebou naplnili.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňuje předpoklad přípustnosti, podle něhož má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Podle názoru dovolatele je dohoda dědiců závazná nejen pro účastníky dohody navzájem, ale i pro jiné subjekty, tedy pro věřitele, a má přednost před zákonnou úpravou. Oproti zjištění soudů nižších stupňů tvrdí, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení a proti uzavření dohody nic nenamítala, byť měla právo se vyjádřit.
Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, podle něhož dohoda dědiců, v níž upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v §470 obč. zák. bez souhlasu věřitelů, zavazuje jen dědice, z nichž každý odpovídá i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného ustanovením §470 odst. 2 obč. zák.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 17. února 2005, sp. zn. 32 Odo 246/2003 (jenž je veřejnosti k dispozici na jeho webových stránkách a na nějž správně odkázal soud prvního stupně), dovodil, že dohoda o vypořádání dědictví upravuje jen právní vztahy mezi dědici navzájem a nemůže se týkat (a ovlivnit práva) třetích osob, zejména zůstavitelových věřitelů. Dohoda dědiců, v níž by upravili odpovědnost za dluhy zůstavitele odlišně od právní úpravy této odpovědnosti v §470 obč. zák. bez souhlasu věřitelů, by zavazovala jen dědice, z nichž každý by odpovídal i nadále za dluhy zůstavitele podle poměru daného ustanovením §470 odst. 2 obč. zák. Tento závěr vychází ze starší judikatury, konkrétně ze závěrů rozsudku bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. prosince 1974, sp. zn. 4 Cz 63/74, uveřejněného pod číslem 48 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1975. Jde proto již o ustálenou judikaturu a Nejvyšší soud neshledává důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.
Zpochybňuje-li dovolatel závěr odvolacího soudu tvrzením, že žalobkyně byla účastnicí dědického řízení a proti uzavření dohody nic nenamítala, jde o polemiku se skutkovým stavem věci, na němž právní posouzení odvolacího soudu spočívá. Tuto výhradu nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. a dovolací soud k ní nemohl přihlédnout.
Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného 2) podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (srov. ustanovení §243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 25. června 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu