ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.325.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 325/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Česká podnikatelská pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/23, PSČ 186 00, identifikační číslo osoby 63998530, zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Praze 4 – Nuslích, Doudlebská 1699/5, PSČ 140 00, proti žalované ROMAN - TRANS SPEDITION s. r. o. , se sídlem v Náchodě, Modrá 1977, PSČ 547 01, identifikační číslo osoby 26011221, zastoupené Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Nové Město, Vladislavova 1390/17, PSČ 110 00, o zaplacení částky 3,852.650,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Náchodě pod sp. zn. 60 C 258/2010, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2013, č. j. 20 Co 513/2013-363, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 9. října 2013, č. j. 20 Co 513/2013-363, není přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Na vyřešení otázky procesního práva v rozhodování dovolacího soudu dosud neřešené, „zda je při aplikaci cizího právního řádu nutno aplikovat toliko zákonné ustanovení samotné, popřípadě s použitím judikatury českých soudů, anebo zda je nutné cizí zákonná ustanovení vykládat ve vazbě na výkladovou praxi v zemi původu, zejména na judikaturu vydanou v zemi původu“, napadené rozhodnutí nezávisí. Odvolací soud se řešením otázky, zda je při aplikaci cizího práva třeba vzít zřetel na rozhodovací praxi soudů příslušného státu, popřípadě zda je při aplikaci cizího práva použitelná judikatura českých soudů, vůbec nezabýval.
Dovolatelka neprávem podsouvá odvolacímu soudu závěr, že pokud polské právo obsahuje v podstatě totožná ustanovení jako české právo, má být vykládáno s ohledem na judikaturu českých soudů. Takový (zcela zjevně nesprávný) právní názor v napadeném rozhodnutí vyjádřen není a není v něm obsažen ani implicite. Odvolací soud judikaturou Nejvyššího soudu České republiky neargumentoval při výkladu polského právního předpisu, nýbrž v rámci interpretace normy hmotného práva, jež je součástí právního řádu České republiky.
Odvolací soud vycházel z právního názoru vysloveného v jeho předchozím kasačním rozhodnutí, v usnesení ze dne 27. března 2012, č. j. 20 Co 70/2012-242. V něm zdůraznil, že pojištěným podle zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti z provozu motorového vozidla (dále též jen „zákon č. 168/1999 Sb.“), je ten, na jehož odpovědnost za škodu se pojištění odpovědnosti vztahuje [§2 písm. f)], a pojištění odpovědnosti se vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu způsobenou provozem vozidla uvedeného v pojistné smlouvě (§6 odst. 1), pojišťovna tedy plní vždy za osobu, která je odpovědná za škodu (ta je pojištěná), a pouze proti této osobě má pojišťovna právo na regres pod ustanovení §10 zákona č. 168/1999 Sb. Na základě toho dovodil (též s odkazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu 2011, sp. zn. 32 Cdo 3266/2010, které je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na jeho webových stránkách), že regresní nárok se posoudí podle českého práva, podle zákona č. 168/1999 Sb., avšak osoba, která je odpovědná za škodu způsobenou v Polsku a proti které by měl regresní nárok směřovat, se vzhledem k článku 4 bod 1 a článku 15 písm. a) Nařízení Evropského parlamentu a rady (ES) č. 864/2007 určí podle práva státu, kde ke škodě došlo, tedy podle práva Polské republiky.
Na tyto úvahy pak odvolací soud navázal v napadeném usnesení. Vyšel ze zjištění, že podle článku 120 §1 polského zákoníku práce „v případě způsobení pracovníkem škody osobě třetí v rámci jim vykonávaných pracovních povinností je k narovnání škody povinen výhradně zaměstnavatel“, v důsledku čehož shledal vyřešenou otázku, kde je odpovědný za škodu vzniklou v Polské republice při nehodě zaviněné řidičem žalované. Dovodil, že touto osobou je právě žalovaná a žalovaná je tudíž – vzhledem k judikatuře Nejvyššího soudu České republiky - i osobou zmíněnou v ustanovení §10 odst. 1 zákona č. 168/1999 Sb. Je tedy zřejmé, že odvolací soud judikaturou českého dovolacího soudu argumentoval toliko při interpretaci zákona č. 168/1999 Sb.
Judikatura polských soudů, kterou dovolatelka argumentuje, zejména rozhodnutí polského Nejvyššího soudu ze dne 10. září 2009, sp. zn. V CSK 85/09, jak byl jeho obsah zjištěn soudem prvního stupně, pak nevykládá samotný článek 120 §1 polského zákoníku práce, nýbrž řeší vzájemný vztah tohoto ustanovení a ustanovení článku 43 polského zákona ze dne 22. května 2003 o zákonném pojištění, podle něhož pojišťovna má nárok vymáhat po řidiči motorového vozidla vrácení plnění vyplaceného z pojištění zákonné odpovědnosti držitelů motorových vozidel za náhradu škody mj. v případě, kdy řidič způsobil škodu ve stavu po požití alkoholu. Odvolací soud však v souzené věci – veden právním názorem vysloveným v jeho předchozím kasačním rozhodnutí – neaplikoval polský zákon o zákonném pojištění, nýbrž český zákon č. 168/1999 Sb.
K závěru o přípustnosti dovolání nevede ani argumentace, že odvolací soud „aplikujíce polská zákonná ustanovení, ovšem za pomoci výkladu prostřednictvím české judikatury“, se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku ze dne 29. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2892/2000, v němž Nejvyšší soud podle mínění dovolatelky dovodil, že pro určení osoby povinné k uspokojení regresního nároku je rozhodný tentýž právní řád, jako je právní řád, jímž se řídil samotný nárok na náhradu škody.
K významu skutečnosti, že odvolací soud ve skutečnosti založil své právní závěry na české judikatuře toliko při výkladu českého práva, lze odkázat na závěry shora. Otázkou, jakou judikaturou se má soud ve sporech s cizím prvkem řídit, se ostatně Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. října 2002, sp. zn. 25 Cdo 2892/2000, vůbec nezabýval. Neřešil v něm pak nakonec ani právní otázku, jejíž řešení v něm – neopodstatněně – nalézá dovolatelka. Nezabýval se otázkou, jakým právem se řídí regresní nárok pojišťovny, která poskytla poškozenému plnění z titulu pojištění odpovědnosti za škodu, byla-li příslušná pojistná smlouva uzavřena mezi českými subjekty podle českého práva, leč škoda vznikla na území cizího státu, tedy nárok (odlišný od nároku poškozeného na náhradu škody vůči škůdci), který v českém právním řádu vyplývá z ustanovení §10 zákona č. 168/1999 Sb. a v polském právním řádu (podle zjištění soudů nižších stupňů) z článku 43 zákona ze dne 22. května 2003 o zákonném pojištění. Řešil otázku jinou, zda mohlo dojít k přechodu nároku pojištěného (poškozeného) na náhradu škody vůči škůdci na pojistitele (na rakouskou pojišťovnu), který poskytl pojištěnému pojistné plnění, podle ustanovení §813 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (zrušeného ke dni 1. ledna 2014), ve znění účinném do 31. prosince 2004, jestliže škodu způsobil český státní občan na území České republiky rakouskému státnímu občanu a pojistná smlouva byla uzavřena v zahraničí podle rakouského práva. Šlo tu tedy o tzv. zákonnou cessi práva na náhradu škody, v jejímž rámci pojistitel poskytnutím pojistného plnění pojištěnému vstupuje do jeho právního postavení jako poškozeného vůči škůdci, má tedy přímý nárok na náhradu škody vůči škůdci. Proto Nejvyšší soud v citovaném rozhodnutí zakládá řešení nastíněné otázky na úvaze, že právní vztah mezi pojistitelem a škůdcem je vztahem odpovědnostním a posuzuje se podle ustanovení upravujících odpovědnost za škodu. Totéž pak platí pro dovolatelkou též zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. února 2004, sp. zn. 29 Odo 667/2003.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 28. července 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu