ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3330.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3330/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně OSTROJ a. s. , se sídlem v Opavě – Předměstí, Těšínská 1586/66, PSČ 746 01, identifikační číslo osoby 45193681, zastoupené JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 39/2, PSČ 702 00, proti žalované Moravskoslezské průmyslové obchodní kanceláři, s. r. o. , se sídlem v Ostravě – Svinově, Krůčkova 751, PSČ 721 00, identifikační číslo osoby 60320737, zastoupené JUDr. Petrem Vrchlabským, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Havlíčkovo nábřeží 2728/38, PSČ 702 00, o zaplacení částky 10,262.589 Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 24 Cm 155/2010, o dovolání žalované proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. března 2014, č. j. 5 Cmo 14/2014-344, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti v záhlaví označenému usnesení, jímž Vrchní soud v Olomouci potvrdil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 1. října 2013, č. j. 24 Cm 155/2010-337, kterým bylo přerušeno řízení do doby pravomocného skončení řízení ve věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 163/2005, není přípustné.
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena a má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak učinily soudy obou stupňů.
Při argumentaci, že otázka věcné příslušnosti má být dovolacím soudem posouzena jinak, než jak ji posoudily soudy nižších stupňů, dovolatelka zřejmě přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím (srov. např. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. srpna 2013, sp. zn. 32 Cdo 1674/2013, a ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupná na jeho webových stránkách).
Dovolatelkou vymezená otázka vázanosti soudů rozhodnutím vrchního soudu o věcné příslušnosti podle ustanovení §104a odst. 7 o. s. ř. již dovolacím soudem vyřešena byla a odvolací soud se při řešení této otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil.
Nejvyšší soud zdůraznil již v rozsudku ze dne 30. května 2000, sp. zn. 33 Cdo 2657/99, uveřejněném pod číslem 22/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že pravomocným usnesením, jímž bylo rozhodnuto o věcné příslušnosti, jsou soudy v dalším řízení vázány. K tomuto závěru se pak přihlásil např. v usnesení velkého senátu Občanskoprávního a obchodního kolegia ze dne 9. února 2011, sp. zn. 31 Cdo 365/2009, uveřejněném pod číslem 68/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v rozsudku ze dne 6. prosince 2011, sp. zn. 30 Cdo 402/2011. V návaznosti na to Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 30 Cdo 2579/2011, uzavřel, že ačkoliv jsou k části nároku (jenž byl předmětem řízení v tam souzené věci) věcně příslušné rozhodovat v prvním stupni krajské soudy, bude i tato část nároku projednána obvodním soudem, neboť jeho věcná příslušnost k projednání celé věci byla založena usnesením vrchního soudu. Nejvyšší soud tu vyložil, že otázka věcné příslušnosti soudu nemůže být opětovně předmětem posouzení, a to ani v rámci dovolacího přezkumu, jemuž brání podmínka pravomocného rozhodnutí stanovená v §236 o. s. ř. Soud, jehož věcná a místní příslušnost byla určena podle ustanovení §11 odst. 1 věty třetí o. s. ř. nebo některým jiným způsobem uvedeným nebo předvídaným v ustanovení §11 o. s. ř., je zákonným soudem ve smyslu čl. 38 odst. 1 věty druhé Listiny základních práv a svobod. V usnesení ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 2296/2013, uveřejněném pod číslem 69/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, pak Nejvyšší soud znovu zdůraznil, že poté, kdy vrchní soud rozhodne postupem podle ustanovení §104a o. s. ř., nemůže být v dané věci otázka věcné příslušnosti znovu úspěšně nastolena, a dodal, že usnesení o věcné příslušnosti vydané postupem podle ustanovení §104a o. s. ř. je závazné i tehdy, je-li věcně nesprávné; rozhodnutím vrchního soudu o věcné příslušnosti je otázka věcné příslušnosti v projednávané věci „jednou pro vždy“ vyřešena.
Z těchto judikatorních závěrů, od nichž se Nejvyšší soud nehodlá odklonit, pak pro poměry v souzené věci vyplývá, že usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 27. července 2011, sp. zn. Ncp 530/2011-28, kterým bylo rozhodnuto, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné krajské soudy, jsou soudy v této věci vázány, včetně soudu dovolacího, a otázka věcné příslušnosti v této věci je tak „jednou pro vždy“ vyřešena, bez zřetele na skutečnost (dovolatelkou akcentovanou), že vrchní soud, jak vyplývá z výroku jeho rozhodnutí, věcnou příslušnost určil s poukazem na ustanovení §9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., a dokonce bez zřetele na to, zda věcnou příslušnost určil správně či (jak se domnívá dovolatelka) nesprávně.
Zároveň je pak zřejmé, že na druhé z dovolatelkou vymezených otázek, na otázce výkladu ustanovení §6 odst. 1 zákona č. 221/2006 Sb., o vymáhání práv z průmyslového vlastnictví a o změně zákonů na ochranu průmyslového vlastnictví, napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá (na jejím vyřešení napadené rozhodnutí nezávisí, srov. §237 o. s. ř.), byť se odvolací soud této otázky stručně dotkl. Rozhodné je, že otázka věcné příslušnosti byla již závazně vyřešena, znovu se jí tedy zabývat nelze. Ani tato otázka tedy přípustnost dovolání nezakládá.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení rozhodnou soudy v rozhodnutí, jímž se řízení končí (§243c odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně 21. října 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu