ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3489.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3489/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobce STAVBA Brno, družstvo , se sídlem v Brně, Podnásepní 10, PSČ 602 00, identifikační číslo osoby 00030864, zastoupeného JUDr. Pavlem Indrou, advokátem se sídlem v Blansku, Rožmitálova 40/10, proti žalovaným 1) STAVBA, k. s. , se sídlem v Brně, Kobližná 2, identifikační číslo osoby 41600819, zastoupené Mgr. Liborem Burianem, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, 2) KB-LeRK, spol. s r.o. v likvidaci , se sídlem v Brně, Běhounská 20, identifikační číslo osoby 60710292, 3) I. S. , zastoupenému Mgr. Miroslavem Klanicou, advokátem se sídlem v Brně, Krkoškova 728/2, 4) Mgr. J. O. , a 5) Mgr. Z. O. , oběma zastoupeným Mgr. René Zelenkou, advokátem se sídlem ve Valašském Meziříčí, Vrbenská 62/4, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 11 Cm 415/1994, o dovolání žalované 1) proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. června 2013, č. j. 8 Cmo 145/2013-1163, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 27. prosince 2012, č. j. 11 Cm 415/1994-1145, v řízení o určení vlastnictví k nemovitostem rozhodl, že žalobce uvede všechna svá konkrétní tvrzení ve věci a k těmto tvrzením označí a předloží důkazy do 20 dní od doručení usnesení, a dále že žalovaní 1) až 5) uvedou všechna konkrétní tvrzení a k těmto tvrzením označí a předloží důkazy, které uplatňují proti tvrzením v žalobě ve lhůtě 30 dní od doručení podání žalobce dle prvního výroku usnesení.
Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí mimo jiné uvedl, že účastníci (žalobce i žalovaní) i přes poučení soudem dle §118a občanského soudního řádu (dále též jen o. s. ř.“) neustále navrhují provedení dalších důkazů, což vede k tomu, že řízení je stále prodlužováno opakovaným doplněním tvrzení a navrhováním dalších důkazů k provedení. Soud prvního stupně dále popisuje, na jakých jednáních a kdy jednotliví účastníci uváděli svá tvrzení a navrhovali důkazy, přičemž pokud jde o druhou žalovanou, konstatuje, že se nařízených jednání nezúčastňuje, nepředkládá svá tvrzení ani neoznačuje a nepředkládá důkazy. Pakliže řízení ve věci není koncentrováno ze zákona a žalobce navrhl, aby soud s ohledem na průtahy v řízení nařídil ve smyslu ustanovení §118c o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009 koncentraci řízení, soud tomuto návrhu vyhověl s tím, že řízení bude koncentrováno vůči všem účastníkům řízení. Současně stanovil lhůtu pro doplnění tvrzení a důkazů žalobci a žalovaným samostatně tak, aby v návaznosti na tvrzení žalobce mohli také žalovaní uplatnit svá jednoznačná tvrzení a k nim navrhnout a označit důkazy.
K odvolání žalované 1) a žalovaného 3) Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným usnesením změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil žalobci a žalovaným 1) až 5) uvést konkrétní tvrzení ve věci a k těmto tvrzením označit důkazy ve lhůtě 30 dnů od doručení usnesení s tím, že ke skutečnostem a důkazům uvedeným po této lhůtě nebude v řízení přihlíženo.
Odvolací soud po posouzení obsahu předloženého spisu dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru o existenci důvodů ke koncentraci řízení, které popsal soud prvního stupně v odůvodnění usnesení a proti nimž odvolatelé žádné námitky nevznesli. Odvolací soud označil ve shodě s odvolateli za nesprávný způsob, jakým soud prvního stupně určil lhůtu ke splnění povinnosti tvrzení a důkazní povinnosti, neboť lhůta určená žalovaným nebyla určena tak, aby každý ze žalovaných mohl jednoznačně zjistit, kdy započal její běh a kdy její běh skončí. Proto změnil napadené usnesení soudu prvního stupně tak, že uložil každému z účastníků ke splnění jeho procesních povinností stejnou lhůtu.
Usnesení odvolacího soudu napadla žalovaná 1) z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovoláním. Jeho přípustnost odůvodňuje skutečností, že „tato věc dosud nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a to i proto, že ustanovení §118c o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009, o něž se rozhodnutí opírá, nebylo v praxi příliš užíváno a dnes je již zrušeno.“ Dovolatelka odvolacímu soudu (a shodně i soudu prvního stupně) vytýká, že právně pochybil, dospěl-li k závěru o existenci důvodů ke koncentraci řízení podle §118c o. s. ř. Namítá, že toto ustanovení nemíří na situace aktivních účastníků řízení, nýbrž je cíleno na případy, kdy je účastník řízení nečinný a kdy ani po výzvách soudu nevylíčí podstatné skutečnosti či neoznačí potřebné důkazy. Ani však za této situace nemůže soud podle dovolatelky přistoupit ke koncentraci automaticky, nýbrž pouze v případě, je-li to účelné. Současně zdůrazňuje, že soud nemůže rozhodnout o koncentraci řízení dle §118c o. s. ř. a tím zastavit k určitému časovému okamžiku aktivitu účastníků a urychlit tak řízení ani v situaci, kdy dospěje k závěru, že již disponuje dostatečným množstvím důkazů. Pokud by se soud domníval, že v řízení dochází dalšími návrhy důkazů jen k průtahům v řízení, disponuje podle dovolatelky jinými nástroji, jak postupovat v souladu se zásadou rychlosti a hospodárnosti (např. rozhodnout o neprovedení důkazů).
Dovolatelka zastává a obhajuje názor, že hledisko účelnosti vyžadované pro možnost nařízení koncentrace dle §118c o. s. ř. nebylo v souzené věci splněno, o čemž svědčí i samotné odůvodnění rozhodnutí, v němž soud uvádí, že od účastníků řízení dostává početná vyjádření a disponuje nemalým množstvím důkazních návrhů. Podle dovolatelky tak nejde o situaci, že by soud neměl dostatek návrhů a podkladů pro rozhodnutí ve věci a bylo by třeba výzvami motivovat nečinné účastníky, aby se ve věci vyjádřili. Další důvod pro zrušení usnesení soudů obou stupňů spatřuje dovolatelka ve skutečnosti, že koncentrace řízení byla nařízena v době, kdy ještě nebyly provedeny všechny navržené důkazy.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil usnesení soudů obou soudů pro jejich zatížení vadou.
Ve vyjádření k dovolání ho žalobce označuje jako účelové podání, které směřuje pouze k oddálení meritorního rozhodnutí ve věci. Na rozdíl od dovolatelky zastává názor, že soud nařídil koncentraci v souladu s §118c o. s. ř., přičemž vysvětluje, že k návrhu na koncentraci řízení, jemuž bylo po právu vyhověno, ho vedly neustálé návrhy účastníků řízení (a zejména první žalované), které bude trvat již dvacet let. Navrhuje, aby Nejvyšší soud odmítl dovolání pro nepřípustnost a současně rozhodl o nákladech řízení.
Z obsahu dovolání se podává, že dovolatelka uplatněným dovolacím důvodem brojila proti nedostatečnosti důvodů koncentrace, jak je soud prvního stupně vyjádřil v odůvodnění svého rozhodnutí. Dovolatelka však zřejmě přehlédla, že vedle důvodů, na něž poukazuje, založil soud prvního stupně rozhodnutí o koncentraci řízení též na dalších důvodech, ležících nejen na straně dovolatelky, ale i ostatních žalovaných (včetně například nečinnosti druhé žalované, spočívající v neúčasti na nařízených jednáních, v nepředkládání tvrzení a v neoznačení a nepředkládání důkazů), které dovolatelka nezpochybňovala. Nejvyšší soud již například v rozsudku ze dne 17. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4957/2007, jenž je veřejnosti k dispozici in www.nsoud.cz , vysvětlil, že k usnesení o koncentraci řízení dle §118c o. s. ř. ve znění účinném do 30. června 2009, zavazujícímu stejnou měrou a ve stejném rozsahu všechny účastníky řízení, postačuje, jsou-li naplněny zákonné předpoklady pro koncentraci řízení třeba jen u jednoho účastníka, a od tohoto závěru se soudy při rozhodování o koncentraci řízení v souzené věci neodchýlily.
Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud naplnění předpokladů přípustnosti dovolání dle ustanovení §237 o. s. ř. neshledal. Za situace, kdy nepřichází v úvahu ani aplikace ustanovení §238a o. s. ř., které upravuje přípustnost dovolání proti taxativně vyjmenovaným usnesením odvolacího soudu (o něž v předmětné věci nejde), Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), odmítl dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. února 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu