ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3515.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 3515/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse v právní věci žalobkyně EOS KSI Česká republika, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994, identifikační číslo osoby 25 11 74 83, zastoupené Mgr. Veronikou Nedbalovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994/138, proti žalované M. V. , zastoupené opatrovnicí JUDr. Soňou Goetzovou, advokátkou se sídlem ve Slaném, Masarykovo náměstí 138/13, o zaplacení částky 21.761,63 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 110 EC 339/2011, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 21. února 2013, č. j. 24 Co 510/2012-171, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu označenému v záhlaví v rozsahu potvrzujícího výroku ve věci samé (výrok pod bodem I) není podle ustanovení §237 o. s. ř. přípustné.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. nebo jeho části.
Dovolatelka označila jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2012, sp. zn. 33 Cdo 1183/2011, který je veřejnosti dostupný na webových stránkách Nejvyššího soudu, a od rozsudku téhož soudu uveřejněného pod číslem 5/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, při posouzení „kapitalizovaných úroků z prodlení a poplatků přirostlých k jistině“ s argumentací, že smluvní úroky dohodnuté ve smlouvě o úvěru ve výši 19,8 % jsou v rozporu s dobrými mravy, a proto jde o ujednání neplatné. Průměrné čtvrtletní úrokové sazby korunových úvěrů poskytnutých bankami domácnostem od roku 2004 nepřekročily 15 % a v době sjednání úvěru se pohybovaly pod 14 %.
S námitkou, že odvolací soud neposoudil výši úroků z úvěru jako ujednání rozporné s dobrými mravy, dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením §241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání. V řízení před soudy nižších stupňů tuto námitku neuplatnila, netvrdila žádné skutečnosti, pro které by mělo jít o neplatné ujednání, a odvolací soud (ani soud prvního stupně) se proto (ne)platností ujednání o výši úroků nezabýval, neučinil žádný závěr, který by mohl být v dovolacím řízení přezkoumán. Dovolací soud se proto touto námitkou, jejíž prověření předpokládá tvrzení skutečností, pro které je ujednání v rozporu s dobrými mravy, nemohl zabývat.
Totéž platí o námitce nesprávného posouzení způsobu úročení úvěru. Ani tuto námitku žalovaná v předcházejícím řízení neuplatnila, způsob úročení ani výši žalované částky nezpochybnila.
Uvedla-li dovolatelka v dovolání jako další předpoklad přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř., že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, in www.nsoud.cz ). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála, žádnou takovou otázku nevymezila ani neodkázala na judikaturu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit.
Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci samé rozsudku odvolacího soudu odmítl jako nepřípustné podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Pro úplnost se dodává, že dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudu či jeho hodnocení provedených důkazů nelze podřadit pod přípustný dovolací důvod podle ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř., a proto by se jimi (ani v případě neodmítnutí dovolání pro vady) nemohl v dovolacím řízení zabývat.
Z ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. vyplývá, že dovolání podle ustanovení §237 není přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Směřovalo-li dovolání rovněž proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalované k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 11.495,- Kč (výrok pod bodem III), přičemž nejde o nárok ze vztahů uvedených v ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., neboť peněžité plnění přiznané výrokem o nákladech řízení nelze označit pro účely posouzení přípustnosti dovolání za plnění ze vztahu ze spotřebitelské smlouvy, z pracovněprávního vztahu nebo z věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, in www.nsoud.cz), jde ve smyslu tohoto ustanovení o věc, v níž není dovolání přípustné. Nejvyšší soud proto i v tomto rozsahu dovolání žalované odmítl pro nepřípustnost podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. dubna 2014
JUDr. Hana Gajdzioková
předsedkyně senátu