ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3856.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 3856/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Miroslava Galluse a JUDr. Pavla Příhody v právní věci žalobkyně PARAMO, a.s. , se sídlem v Pardubicích, Přerovská 560, PSČ 530 06, identifikační číslo osoby 48 17 33 55, zastoupené JUDr. Janem Růžkem, advokátem se sídlem v Lounech, Poděbradova 751, proti žalovaným 1) „REBEL PETROL“ k.s. v likvidaci , se sídlem v Poděbradech, Nám. Jiřího 18/19, PSČ 290 01, identifikační číslo osoby 49 81 48 42 (vymazané z obchodního rejstříku ke dni 30. června 2012) a 2) E. M. , zastoupenému JUDr. Josefem Šlerkou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Nerudova 37/32, o zaplacení částky 40,605.871,59 Kč, vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 34 Cm 16/2001, o dovolání žalovaného 2) proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. dubna 2014, č. j. 3 Cmo 415/2013-153, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
Vrchní soud v Praze v záhlaví uvedeným usnesením k odvolání žalovaného 2) potvrdil usnesení ze dne 22. srpna 2013, č. j. 34 Cm 16/2001-141, v odvoláním napadeném výroku II., kterým Krajský soud v Hradci Králové rozhodl, že v řízení proti žalovanému 2) se pokračuje.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný 2) dovolání, v němž co do přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“) s tím, že má být vyřešena „otázka hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
Dovolatel nejprve rekapituluje dosavadní průběh řízení a následně odvolacímu soudu vytýká nesprávnost postupu, pokud opřel své rozhodnutí o konkrétní ustanovení občanského soudního řádu, tedy o ustanovení §111 odst. 2, pak měl zkoumat věc i z pohledu ostatních ustanovení občanského soudního řádu, zvláště když se toho žalovaný 2) svým odvolacím tvrzením domáhal. Měl vysvětlit, „proč nadřadil §111 o. s. ř. nad tím, že by se vyrovnal s obranou žalovaného z pohledu §6 o. s. ř., kdy je soudu uloženo vykládat a používat ustanovení o. s. ř. tak, aby nedocházelo k jeho zneužívání“. Dovolatel zmiňuje rovněž ustanovení §2 o. s. ř., podle něhož dbají soudy na to, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů občanů, a namítá, že „sem spadá i jeho právo na spravedlivý proces, které mu zcela zřejmě musí v tomto konkrétním procesu být odepřeno“.
Podle přesvědčení dovolatele „plnění bylo na JUDr. H. - Č.S.A.D. Klíčov“. Tím, že po dobu konkurzního řízení proti žalované 1) nikdo po dovolateli žádné plnění nežádal, plynul čas, po který mohl účinně reagovat. Vznikla tak šestiletá doba, „po kterou vůbec nikdo nekonal“. Od vzniku pohledávky uplynulo sedmnáct let a žalovanému byla odňata možnost domoci se spravedlnosti tím, že by žaloval JUDr. H., který měl v rámci odběru nafty pohledávku splácet. Pokračování v řízení a vymáhání sporného dluhu po sedmnácti letech nemůže vést k ničemu jinému než k nespravedlivému procesu. Dovolatel (tehdy jako žalovaný) v roce 2001 prohlásil, že nárok neuznává, a proto podal odpor proti platebnímu rozkazu, navrhoval, aby byl proveden důkaz konkrétním spisem Městského soudu v Praze, a zároveň se domáhal výslechu žalobkyně, zda vede či nevede směnečné spory a jak naložila se směnkami, které stojí v základu věci. Dovolatel žádá, aby soud nepřistupoval pouze k formální aplikaci o. s. ř., ale aby jej vykládal v souladu s §6 a s právem na spravedlivý proces. Považuje „za nepřípustné, aby bylo pokračováno v jakémkoli řízení pouze proto, že jsou zde formální důvody, když je již na počátku zřejmé, že bude zahájen proces, který žalovaného připraví o jeho právo na spravedlivý proces“.
Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně uvádí, že dovolatel nepřináší žádné tvrzení o tom, že by se odvolací soud ve svém rozhodnutí odchýlil od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani nevysvětluje, v čem by měla taková odchylka spočívat. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 10, ročník 2014, pod číslem 116, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že „má být vyřešena otázka hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena a má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“. Podle obsahu dovolací argumentace, v níž brojí toliko proti právním závěrům odvolacího soudu, aniž polemizuje s judikaturou Nejvyššího soudu, má tím zjevně na mysli, že by měl dovolací soud věc po právní stránce posoudit jinak než odvolací soud. Takový předpoklad přípustnosti dovolání však ustanovení §237 o. s. ř. nezná. Poslední z tam taxativně vypočtených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří totiž pouze na případ otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoliv že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. Nejvyšší soud zdůraznil již např. v usnesení ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněném pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a v usnesení ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, in www.nsoud.cz (ústavní stížnost proti němu Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13), že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř.
I kdyby bylo možno připustit, že dovolatel požaduje, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak, muselo by být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle názoru dovolatele dovolací soud odchýlit (srov. výše zmíněné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013). Takový údaj se v dovolání nenachází.
Pro úplnost Nejvyšší soud dodává, že ustanovení §237 o. s. ř. neobsahuje ani dovolatelem tvrzený předpoklad přípustnosti dovolání, že „má být vyřešena otázka hmotného a procesního práva, která nebyla v rozhodování odvolacího soudu dosud vyřešena“.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl jako nepřípustné.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, neboť nejde o rozhodnutí, jímž se řízení končí (srov. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. listopadu 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu