ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.3873.2012.1
sp. zn. 32 Cdo 3873/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně SANDY Strážnice, spol. s r.o. , se sídlem ve Strážnici, Úprkova 678, PSČ 696 62, identifikační číslo osoby 45474656, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem v Praze 1, Letenská 525/12, identifikační číslo osoby 00006947, zastoupené Mgr. Radkem Kocourkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Uhelný trh 414/9, o zaplacení 10 536 325 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 133/2010, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 12 Co 143/2012-69, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. května 2012, č. j. 12 Co 143/2012-69, se zrušuje a věc se vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobce Ing. Marian Budinský, správce konkursní podstaty (dále též jen „žalobce“) úpadkyně SANDY Strážnice, spol. s r.o., identifikační číslo osoby 45474656 (dále též jen „úpadkyně“), domáhal po žalované po připuštění změny žaloby zaplacení žalované částky jako 3% úroku p. a. z částky 19 682 475 Kč za dobu od 26. června 2005 do 3. srpna 2009. Uvedl, že jde o úroky dle §351 odst. 2 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“), jejichž zaplacení opomněl požadovat v jiném samostatném soudním řízení o vrácení zaplacené části kupní ceny, které bylo ukončeno vyhovujícím rozsudkem a kterou mu žalovaná uhradila 3. srpna 2009. Žalovaná nezpochybňovala skutkové okolnosti uváděné žalobcem, nicméně se bránila zejména tvrzením, že o úroku, jenž je předmětem řízení, bylo již pravomocně rozhodnuto, přičemž rovněž vznesla námitku promlčení.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 7. října 2011, č. j. 24 C 133/2010-54, zamítl žalobu a rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů řízení žádnému z účastníků.
Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že dne 14. prosince 1992 byla uzavřena mezi Fondem národního majetku (právním předchůdcem žalované) jako prodávajícím a úpadkyní jako kupující smlouva o privatizaci, která byla posléze změněna třemi dodatky. Na sjednanou kupní cenu úpadkyně uhradila pouze částku 19 682 475 Kč, a proto dne 12. července 1996 Fond národního majetku od této smlouvy odstoupil pro nedoplacení kupní ceny ze strany úpadkyně. Účinky odstoupení od smlouvy nastaly dne 31. července 1996, přičemž o vrácení zaplacené části kupní ceny spolu se 14% úrokem z prodlení od 25. srpna 2000 do zaplacení bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, č. j. 11 Cm 109/2003-138. Soud prvního stupně nepřisvědčil názoru žalované, že v souzené věci je dána překážka věci rozsouzené. Učinil tak na základě zjištění, že žalobce se nedomáhá úroku z prodlení, jak se žalovaná mylně domnívala, nýbrž úroků, na jejichž zaplacení mu vyplývá nárok z §351 odst. 2 obch. zák., přičemž úroky i úroky z prodlení jsou příslušenstvím pohledávky a mohou existovat vedle sebe. Soud prvního stupně se dále zabýval námitkou promlčení ze strany žalované. Vycházeje z §397 obch. zák. uvedl, že čtyřletá promlčecí doba práva na zaplacení úroku, která počala v souladu s §394 odst. 1 obch. zák. běžet dne 31. července 1996, kdy došlo k odstoupení od smlouvy, uplynula dnem 31. července 2000, přičemž k tomuto datu se dle soudu prvního stupně promlčel nárok na zaplacení úroku jako celek. Soud prvního stupně uzavřel, že žaloba byla ve věci podána v době, kdy nárok žalobce byl již zcela promlčený. Podle soudu prvního stupně by však žaloba nebyla důvodná ani v případě nepromlčení nároku, a to pro jeho neexistenci v žalovaném období. Dle názoru soudu prvního stupně totiž byla žalovaná povinna zaplatit žalobci úrok pouze za období ode dne, kdy úpadkyně uhradila předmětnou částku Fondu národního majetku, do dne odstoupení od smlouvy, a nikoli za dobu po odstoupení od smlouvy.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze ve výroku označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že uložil žalované zaplatit žalobci 10 536 325 Kč a náhradu nákladů za řízení před soudy obou stupňů.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, na jehož základě dospěl ke správným skutkovým zjištěním. Odvolací soud proto z jeho závěrů vycházel, aniž bylo třeba dokazování jakkoli doplňovat.
Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně dovodil, že projednání nároku uplatněného žalobcem nebrání překážka věci pravomocně rozsouzené, neboť v řízení ukončeném rozsudkem Městského soudu v Praze pod sp. zn. 11 Cm 109/2003 nebyl nárok na zaplacení úroku dle §351 odst. 2 obch. zák. uplatněn, a proto o něm nebylo rozhodováno. Pokud však jde o posouzení existence nároku žalobce a otázky promlčení, zaujal odvolací soud názor, že soud prvního stupně sice aplikoval správná zákonná ustanovení, avšak nesprávně je vyložil.
Odvolací soud se především neztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že žalobci náležel nárok na zaplacení úroku z prodlení ve smyslu §351 odst. 2 obch. zák. jen za období ohraničené dnem, kdy úpadkyně zaplatila část kupní ceny na privatizovaný majetek, a dnem zániku smlouvy v důsledku odstoupení právního předchůdce žalované. Podle posouzení odvolacího soudu totiž z ustanovení §351 odst. 2 obch. zák. vyplývá, že teprve dnem odstoupení od smlouvy vznikne právo požadovat úrok ze zaplacené částky, a to zpětně k datu, kdy bylo plnění věřitelem poskytnuto, které trvá do doby, než je peněžité plnění (jistina) vráceno. Jestliže proto byla částka 19 682 475 Kč žalovanou zaplacena dne 3. srpna 2009, mohl žalobce až k tomuto datu požadovat úrok z částky 19 682 475 Kč. Odvolací soud dospěl k závěru, že v žalovaném období nárok žalobce na zaplacení úroku dle §351 odst. 2 obch. zák. trval.
Podle odvolacího soudu soud prvního stupně pochybil i svým závěrem o promlčení žalobního nároku. Svůj opačný názor založil na úvaze, že úrok dle §351 odst. 2 obch. zák. je příslušenstvím pohledávky a sdílí její osud. Jestliže proto není promlčena pohledávka, jejímž příslušenstvím je požadovaný úrok, pak nemůže dojít ani k jeho promlčení. Vzhledem k tomu, že žalobce uplatnil nárok na zaplacení jistiny 19 682 475 Kč u soudu dne 12. července 2000, učinil tak před uplynutím promlčecí doby, která počala běžet dnem odstoupení od smlouvy, tj. 31. července 1996, a jistina tak nebyla promlčena. Dle názoru odvolacího soudu dnem podání žaloby na zaplacení jistiny došlo i k „zastavení“ běhu promlčecí doby u příslušenství pohledávky, tedy u nároku na zaplacení úroku dle §351 odst. 2 obch. zák., přičemž běh této promlčecí doby se opět obnovil dnem 20. června 2009, kdy pravomocně skončilo řízení ve věci sp. zn. 11 Cm 109/2003. Pakliže žalobce podal žalobu na zaplacení úroku dne 22. června 2009, učinil tak podle propočtu odvolacího soudu v době, kdy do konce čtyřleté promlčecí doby zbývalo ještě 19 dnů. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce na zaplacení úroku dle §351 odst. 2 obch. zák. není promlčen.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná z důvodu nesprávného právního posouzení věci dovoláním. Dovolatelka v něm zastává a obhajuje názor o promlčení nároku žalobce na úroky dle §351 odst. 2 obch. zák., k němuž podle jejího mínění došlo jak v obecné čtyřleté promlčecí době, tak i v desetileté promlčecí době dle §408 odst. 1 obch. zák.
Dovolatelka tak oponuje závěru odvolacího soudu, že podáním žaloby na zaplacení jistiny došlo k „zastavení“ promlčecí doby i u jejího příslušenství, tj. u úroku dle §351 odst. 2 obch. zák. Tvrdí, že takový závěr je v rozporu s §402 obch. zák., neboť žalobce žádný právní úkon ohledně svého práva na zaplacení úroku dle §351 odst. 2 obch. zák. ve smyslu tohoto ustanovení neučinil, když toto své právo žalobou včas neuplatnil. Jestliže žalobce v řízení o zaplacení jistiny neuplatnil nárok na úroky, nemohlo podle dovolatelky podáním žaloby na zaplacení jistiny ke stavení promlčecí doby ohledně úroků dojít a nárok na úroky se promlčel 1. srpna 2000. Kromě toho dovolatelka odvolacímu soudu vytýká, že při posuzování námitky promlčení zcela opomenul objektivní desetiletou promlčecí dobu dle ustanovení §408 odst. 1 obch. zák. Pokud proto odvolací soud dospěl k závěru (a dle dovolatelky k chybnému), že žalobce uplatnil nárok na úroky z důvodu stavení promlčecí doby v obecné čtyřleté promlčecí době, bylo jeho povinností rovněž zkoumat, zda nedošlo k promlčení dle §408 odst. 1 obch. zák. Pokud by tak učinil, což se nestalo, musel by s ohledem na svůj názor, že promlčecí doba začala běžet dnem 1. srpna 1996, dospět k závěru, že k promlčení nároku žalobce došlo nejpozději dne 1. srpna 2006.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ve vyjádření k dovolání se žalobce ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu a navrhuje dovolání zamítnout.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012 (dále též jen „o. s. ř.“).
V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. srpna 2013, č. j. 37 K 36/2000-508, které nabylo právní moci dnem 19. září 2013, zrušen podle §44 odst. 1 písm. b) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání (dále též jen „ZKV“), konkurs na majetek úpadkyně po splnění rozvrhového usnesení.
Zrušením konkursu zanikly účinky prohlášení konkursu uvedené v §14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) ZKV (srov. §45 odst. 1 ZKV), přičemž zánik účinků prohlášení konkursu (§14 ZKV) nastal s právní mocí usnesení o zrušení konkursu. Nejvyšší soud proto jednal v dovolacím řízení na straně žalobkyně se společností SANDY Strážnice, spol. s r.o., se sídlem ve Strážnici, Úprkova 678, PSČ 696 62, identifikační číslo osoby 45474656, kterou takto označil i v záhlaví svého rozhodnutí, a to bez právního zastoupení, neboť plná moc od správce konkursní podstaty Ing. Mariana Budinského pro advokáta JUDr. Lubomíra Gajduška zanikla právní mocí usnesení o zrušení konkursu.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a je i důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně toho, jak jej dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.). Nejvyšší soud se proto zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Posoudit správnost napadeného rozhodnutí znamená z pohledu dovolacích námitek přezkoumat závěr odvolacího soudu o tom, že k promlčení nároku žalobce na úroky podle §351 odst. 2 obch. zák. nedošlo.
Podle §351 odst. 2 věty první obch. zák. platí, že strana, které bylo před odstoupením od smlouvy poskytnuto plnění druhou stranou, toto plnění vrátí, u peněžního závazku spolu s úroky ve výši sjednané ve smlouvě pro tento případ, jinak stanovené podle §502.
Podle §402 obch. zák., z něhož odvolací soud (byť ho výslovně v odůvodnění napadeného rozhodnutí necitoval) při posuzování důvodnosti námitky promlčení vznesené žalovanou vycházel, promlčecí doba přestává běžet, když věřitel za účelem uspokojení nebo určení svého práva učiní jakýkoli právní úkon, který se považuje podle předpisu upravujícího soudní řízení za jeho zahájení nebo za uplatnění práva v již zahájeném řízení.
Odvolací soud dospěl k závěru, že dnem podání žaloby na zaplacení jistiny 19 682 475 Kč došlo i k „zastavení“ běhu promlčecí doby u příslušenství pohledávky, tedy u nároku na zaplacení úroku dle §351 odst. 2 obch. zák., přičemž její běh se opět obnovil po pravomocném skončení řízení ve věci sp. zn. 11 Cm 109/2003, tedy dnem 20. června 2009. S tímto posouzením ze strany odvolacího soudu se dovolací soud neztotožňuje.
Právo na úroky, i když jsou příslušenstvím pohledávky, je relativně samostatným právem, které oprávněný může (ale také nemusí) současně uplatnit s jistinou. Názor odvolacího soudu o stavení promlčecí doby neobstojí již proto, že důsledky stavení promlčecí doby dle §402 obch. zák. stíhají jen to právo, ohledně kterého bylo zahájeno soudní řízení nebo které bylo uplatněno v již zahájeném soudním řízení. Bylo-li proto v soudním řízení ukončeném rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 29. dubna 2009, sp. zn. 11 Cm 109/2003, uplatněno pouze právo na zaplacení jistiny, o němž bylo také rozhodnuto, nepřestala dle §402 obch. zák. běžet promlčecí doba u práva na úroky dle §351 odst. 2 obch. zák., které postupem dle §402 obch. zák. uplatněno nebylo. Tvrdí-li proto dovolatelka, že ohledně úroků dle §351 odst. 2 obch. zák. ke stavení promlčecí doby dle §402 obch. zák. podáním žaloby na zaplacení jistiny nedošlo, je tato její námitka důvodná. Dospěl-li odvolací soud k závěru opačnému, právně pochybil.
Opodstatněná je však i druhá námitka dovolatelky, že povinností odvolacího soudu bylo zkoumat, zda nedošlo k promlčení dle §408 odst. 1 obch. zák., podle jehož první věty bez ohledu na jiná ustanovení tohoto zákona skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Jestliže odvolací soud toto omezení objektivní desetiletou promlčecí dobou, které se vztahuje na všechny případy, kdy před jejím koncem nebylo právo uplatněno v soudním nebo rozhodčím řízení, opomenul, je jeho právní posouzení věci neúplné, jeho závěr o nepromlčení nároku žalobce na úroky dle §351 odst. 2 obch. zák. nemůže ani z tohoto důvodu obstát a dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl uplatněn právem.
Za situace, kdy Nejvyšší soud neshledal, že by řízení trpělo vadami uvedenými v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o. s. ř., ani jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž přihlíží v případě přípustného dovolání z úřední povinnosti (srov. §242 odst. 3 druhou větu o. s. ř.), bez nařízení jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé (a v souvisejícím výroku o nákladech za řízení před soudy obou stupňů) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta první o. s. ř.).
Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. ledna 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu