ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.4361.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 4361/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně Komerční banky, a. s. , se sídlem v Praze 1, Na Příkopě 33 č.p. 969, PSČ 114 07, identifikační číslo osoby 45317054, zastoupené JUDr. Romanem Majerem, advokátem se sídlem v Praze 4 – Michlích, Vyskočilova 1326/5, PSČ 140 00, proti žalované V. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Drvotou, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích 1, Karla IV. 93/3, PSČ 370 01, o zaplacení částky 308.732,35 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 16 EC 961/2011, o dovolání žalované proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. srpna 2013, č. j. 22 Co 1755/2013-91, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2 článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Dovolání žalované proti v záhlaví označenému usnesení, kterým Krajský soud v Českých Budějovicích potvrdil usnesení ze dne 12. června 2013, č. j. 16 EC 961/2011-83, jímž Okresní soud v Písku rozhodl tak, že návrh žalované ze dne 13. února 2013 na zrušení rozsudku pro zmeškání ze dne 13. prosince 2012, č. j. 16 EC 961/2011-72, se zamítá, není přípustné.
Dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 ve spojení s §237 o. s. ř.) v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda její podání ze dne 13. února 2013 má být posouzeno jako návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání nebo jako odvolání, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (dovolatelkou blíže neoznačené), podle které mají být podání posuzována podle svého obsahu, přestože jsou nesprávně označena. V tom však dovolatelce přisvědčit nelze.
Dovolatelka neprávem přičítá odvolacímu soudu, že předmětné její podání neposuzoval podle jeho obsahu. Odvolací soud vzal – vedle označení úkonu jako návrhu na zrušení rozsudku pro zmeškání - na zřetel, že podání je adresováno okresnímu soudu (nikoliv tedy soudu odvolacímu) a obsahuje návrh, aby tento soud (nikoliv tedy soud odvolací) rozsudek pro zmeškání zrušil a aby nařídil ve věci jednání. Na základě tohoto odvolací soud dovodil, že z podání je zřejmé, co jím dovolatelka vyjádřila. V tomto ohledu, dovolatelkou vytýčeném, se tedy od judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. důvody rozsudku ze dne 15. prosince 2005, sp. zn. 21 Cdo 568/2005, uveřejněného pod číslem 66/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek ze dne 17. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1576/2005, jenž je, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupný na jeho webových stránkách) neodchýlil.
Odvolací soud se ostatně od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil ani při řešení otázky, jaký význam má při posouzení předmětného procesního úkonu argumentace v něm obsažená, podle níž pokud nebylo dovolatelce řádně doručeno předvolání k jednání, tak absentuje jeden ze základních předpokladů pro vydání rozsudku pro zmeškání (tedy argumentace, která je odvolacím důvodem u odvolání proti rozsudku pro zmeškání, srov. §205b o. s. ř.).
Nejvyšší soud v již citovaném rozsudku ze dne 17. května 2006, sp. zn. 21 Cdo 1576/2005, zdůraznil též to, že při posuzování procesních úkonů podle jejich obsahu je rozhodující vůle, kterou účastník projevil, přičemž případný omyl v procesním úkonu nemá právní význam, a že procesnímu úkonu nelze přisuzovat jiný význam, než který účastník svým projevem sledoval; k tomu, že případně účastník později svůj projev vůle interpretoval odlišně, se samozřejmě nepřihlíží. V usnesení ze dne 17. února 2000, sp. zn. 20 Cdo 1857/98, pak Nejvyšší soud (v opačně postavené procesní situaci) formuloval závěr, podle něhož to, že účastník jako důvody odvolání uplatnil okolnosti, jež by omlouvaly zmeškání jednání, ještě z tohoto podání návrh na zrušení rozsudku pro zmeškání nečiní (srov. shodně též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 2365/99, a ze dne 17. března 2010, sp. zn. 33 Cdo 1079/2008). Dovolatelkou zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je s těmito judikatorními závěry v souladu.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Postačí proto poznamenat, že náklady, na jejichž náhradu by jinak měla žalobkyně právo, neshledal Nejvyšší soud účelně vynaloženými, neboť její vyjádření k dovolání se zcela míjí s argumentací, jejímž prostřednictvím dovolatelka dovozovala přípustnost dovolání a jeho důvodnost.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 29. října 2014
JUDr. Pavel P ř í h o d a
předseda senátu