ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.722.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 722/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Příhody a soudců JUDr. Hany Gajdziokové a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobce Ing. A. M. , podnikatele, zastoupeného JUDr. Michalem Hudečkem, advokátem, se sídlem v Olomouci, Krapkova 452/38, PSČ 779 00, proti žalovanému R. M. , podnikateli, zastoupenému JUDr. Lubomírem Pánikem, advokátem, se sídlem v Ústí nad Labem, Masarykova 1120/43, PSČ 400 01, o zaplacení částky 59.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 11 C 24/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. července 2013, č. j. 17 Co 59/2012-144, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 4.598,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho advokátka.
Odůvodnění:
Se zřetelem k době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II, části první, přechodných ustanovení zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013 (dále též jen „o. s. ř.“).
Podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Může-li tedy být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř. (jako je tomu v projednávané věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné. Dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že odvolací soud se při řešení otázky, zda je uplatnění nároku na zaplacení provize vůči žalovanému výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku, odchýlil od ustálených judikatorních závěrů, v nichž Nejvyšší soud tento zákonný pojem definuje jako zneužití práv některým z účastníků obchodněprávního vztahu. Dovolatel je přesvědčen, že svého práva nikterak nezneužil a toliko žádá, co mu po právu náleží.
Závěr odvolacího soudu lze vyjádřit jinými slovy tak, že je-li dohoda účastníků o tom, že provizi zaplatí žalobci prodávající a zprostředkovatelská smlouva uzavřená mezi účastníky se ruší, neplatná toliko pro nedostatek sjednané formy, pak vzhledem k zjištěným (v napadeném rozhodnutí vylíčeným) okolnostem, za nichž k uzavření této dohody toliko v ústní formě došlo, je uplatnění práva na zaplacení provize vůči žalovanému dovolatelem výkonem práva v rozporu se zásadami poctivého obchodního styku ve smyslu ustanovení §265 obchodního zákoníku (zákona č. 513/1991 Sb., zrušeného ke dni 1. ledna 2014). Nejvyšší soud neshledává dovolání přípustným, neboť dovoláním zpochybněné právní posouzení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu přijatou k výkladu uvedeného ustanovení [srov. zejm. rozsudek ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 427/2003, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck (dále též jen „Soubor“), pod číslem C 3243, rozsudek ze dne 20. ledna 2009, sp. zn. 29 Cdo 359/2007, uveřejněný v Souboru pod číslem C 6969, a rozsudky ze dne 22. listopadu 2007, sp. zn. 32 Odo 175/2006, a ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 32 Cdo 4428/2009, jež jsou, stejně jako ostatní rozhodnutí Nejvyššího soudu zde citovaná, veřejnosti dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu].
Nejvyšší soud podotýká (s odkazem na důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že uplatnění předpokladů přípustnosti dovolání spočívajícího v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být založeno na polemice se skutkovým stavem věci, na němž právní posouzení odvolacího soudu spočívá.
Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.
V Brně dne 27. května 2014
JUDr. Pavel Příhoda
předseda senátu