ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.733.2014.1
sp. zn. 32 Cdo 733/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Gajdziokové a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Miroslava Galluse ve věci žalobkyně GE Money Auto, s.r.o. , se sídlem v Praze 4, Vyskočilova 1422/1a, PSČ 140 00, identifikační číslo osoby 60 11 27 43, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Dukelská třída 15/16, proti žalovanému M. B. , zastoupenému JUDr. Jaroslavou Moravcovou, advokátkou se sídlem v Pardubicích, Semtín 81, o zaplacení částky 1,147.596,72 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 29 EC 255/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. března 2013, č. j. 29 EC 255/2011-125, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2013, č. j. 28 Co 203/2013-134, takto:
I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. března 2013, č. j. 29 EC 255/2011-125, se zastavuje .
II. Dovolání proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2013, č. j. 28 Co 203/2013-134, se odmítá .
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 14. března 2013, č. j. 29 EC 255/2011-125, kterým mu soud nepřiznal osvobození od soudních poplatků, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. července 2013, č. j. 28 Co 203/2013-134, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolatel tvrdí, že dovolání je přípustné podle ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se soudy obou stupňů, zejména odvolací soud, odchýlily od ustálené rozhodovací praxe a že věc nebyla řešena dovolacím soudem, přičemž otázka osvobození má zásadní význam pro další řízení. V dovolání obsáhle popisuje důvody, pro které se ocitl v nepříznivé finanční situaci. Navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud se nejprve zabýval dovoláním proti rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání je podle ustanovení §236 odst. 1 o. s. ř. mimořádným opravným prostředkem, kterým lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu.
Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně nelze úspěšně napadnout dovoláním. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení §201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje. Občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Protože nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti usnesení soudu prvního stupně zastavil podle ustanovení §104 odst. 1 o. s. ř. (shodně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 47/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle ustanovení §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Z hlediska způsobilosti založit přípustnost dovolání je právně bezvýznamné dovolací tvrzení, že „otázka osvobození“ má po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení §237 o. s. ř. není od 1. ledna 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Může-li být dovolání přípustné jen podle ustanovení §237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolatel zakládá přípustnost dovolání na tvrzení o ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, avšak žádná rozhodnutí, od jejichž závěrů se měl odvolací soud odchýlit, neoznačuje. Přitom námitka, podle které odvolací soud posoudil dovolatelem vytčenou otázku v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. jen tehdy, je-li z dovolání patrno, od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. shodně právní závěr např. v usnesení Nejvyššího soudu uveřejněném pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení téhož soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, jež je veřejnosti k dispozici, stejně jako níže uvedené rozhodnutí, na webových stránkách Nejvyššího soudu). Takový údaj se však z dovolání nepodává. Dovolatel ani žádnou otázku, ať již hmotného či procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v dovolání neoznačuje, nelze ji ani z obsahu dovolání dovodit. Stejně tak označil-li dovolatel jako předpoklad přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 o. s. ř. skutečnost, že „věc nebyla řešena dovolacím soudem“, pak z dovolání není seznatelné, o jakou „věc“ jde. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky, která v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu nebyla dosud vyřešena, musí být z dovolání patrno, kterou otázku má dovolatel za dosud dovolacím soudem nevyřešenou (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013).
Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší soud dodává (s odkazem na důvody usnesení Nejvyššího soudu uveřejněného pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), že uplatnění předpokladu přípustnosti dovolání spočívajícího v tom, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, nemůže být založeno na polemice se skutkovým stavem věci, na němž právní posouzení odvolacího soudu spočívá.
Shora uvedené nedostatky nelze již odstranit, neboť lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení §241b odst. 3 větu první o. s. ř.), dovolateli uplynula dne 26. září 2013 (srov. ustanovení §57 odst. 2 větu první a druhou o. s. ř.). Jde přitom o vady, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedených náležitostí nelze posoudit přípustnost dovolání.
Nejvyšší soud proto dovolání jako nepřípustné odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 věty první o. s. ř.
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodnuto, protože nejde o rozhodnutí, kterým se řízení končí (§151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 9. července 2014
JUDr. Hana G a j d z i o k o v á
předsedkyně senátu