ECLI:CZ:NS:2014:32.CDO.972.2013.1
sp. zn. 32 Cdo 972/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Galluse a soudců JUDr. Pavla Příhody a JUDr. Hany Gajdziokové v právní věci žalobkyně MFC - MORFICO s.r.o. , se sídlem v Tišnově, Olbrachtova 1758, PSČ 666 03, identifikační číslo osoby 25507494, zastoupené JUDr. Martinem Buršíkem, advokátem se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 79/9, proti žalované Pozemstav Brno, akciová společnost, se sídlem v Brně, Masarykova č.o.31, č.p.427, PSČ 656 22, identifikační číslo osoby 00530832, zastoupené JUDr. Igorem Velebou, advokátem se sídlem v Brně, Koliště 259/55, o zaplacení 207 078 Kč s příslušenstvím a smluvní pokuty, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 41 Cm 20/2009, o dovolání žalované proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. října 2012, č. j. 1 Cmo 116/2012-317, takto:
Dovolání se zamítá.
Odůvodnění:
Podle obsahu spisu se žalobkyně domáhala, podanou žalobou u Okresního soudu Brno-venkov zaplacení ceny díla ve výši 216 878 Kč se zákonným úrokem z prodlení a smluvní pokutou ve výši 0,05 % denně z částky 216 878 Kč od 30. března 2004 do zaplacení. Tato žaloba, která původně napadla u uvedeného soudu jako vzájemná žaloba, byla Krajskému soudu v Brně jako věcně příslušnému soudu přikázána v rozsahu částky 207 078 Kč s příslušenstvím a smluvní pokutou, ohledně níž žalobkyně v průběhu řízení omezila nárok a požadovala ji ve výši 0,05 % denně z částky 207 078 Kč za období od 30. března 2004 do 2. října 2009.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. října 2011, č. j. 41 Cm 20/2009-237, zamítl žalobu a rozhodl o nákladech řízení mezi účastnicemi a o vrácení nespotřebované části záloh oběma účastnicím. Učinil tak na základě závěru, že pohledávka žalobkyně zanikla započtením pohledávky žalované, která jí vznikla vůči žalobkyni z titulu náhrady škody zaplacením ceny za opravy a dokončení sjednaného díla třetímu subjektu.
K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Olomouci v záhlaví označeným rozsudkem změnil rozsudek soudu prvního stupně v části zamítavého výroku ve věci samé tak, že uložil žalované zaplatit žalobkyni 207 078 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 2 % p. a. od 30. března 2004 do zaplacení (výrok I.), a dále ho zrušil v další napadené části zamítavého výroku ve věci samé ohledně smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 207 078 Kč od 30. března 2004 do 2. října 2009 a ve výroku o nákladech řízení mezi účastnicemi a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (výrok II.).
Odvolací soud vyšel při přezkoumání napadeného rozsudku ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, podle nichž byla mezi účastnicemi uzavřena dne 4. července 2003 smlouva o dílo, v níž se žalobkyně zavázala provést na podklady zhotovené žalovanou anhydritové podlahy v tloušťce 4 cm na stavbě domu s pečovatelskou službou (na blocích A, B a C) v Ú. u B. za dohodnutou cenu díla 827 080 Kč bez daně z přidané hodnoty (dále též jen „DPH“). Po provedení podlah v bloku A byly zjištěny jejich nedostatky spočívající v popraskání betonu, přičemž následnou kontrolou bylo zjištěno, že tloušťka anhydritových podlah je menší o 4 cm. Žalovaná vady díla u žalobkyně reklamovala a požadovala opravu vadně položené podlahy. Žalobkyně reklamaci odmítla s tvrzením, že spodní izolační vrstvy byly ze strany žalované nedostatečně položeny, a proto neměla možnost provést nalití podlah ve sjednané tloušťce 40 mm. Žalovaná žalobkyni upozornila, že vytčené vady odstraní prostřednictvím třetí osoby MD NOVA s.r.o. a takto vzniklé náklady přeúčtuje žalobkyni k úhradě. Vzhledem k tomu, že žalobkyně k opravě vad nenastoupila, žalovaná nechala odstranit vady díla na bloku A a dále provést dílo na blocích B a C prostřednictvím MD NOVA s.r.o. Žalobkyně vyúčtovala žalované sjednanou cenu díla fakturou č. 002540006 znějící na částku 216 878 Kč včetně DPH a žalovaná započetla vůči této pohledávce z titulu vzniklé škody svou pohledávku vůči žalobkyni sestávající z částky 166 426 Kč jako nákladů na opravu díla a dále z částek 122 122,20 Kč a 11 746,80 Kč jako rozdílů mezi cenou za položení podlah na blocích B a C firmou MD NOVA s.r.o. a cenou sjednanou se žalobkyní.
Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně nese plnou odpovědnost za vady provedeného díla, byť by teoreticky bylo možné, že tyto vady byly způsobeny nevhodnými podkladními vrstvami, které zajistila žalovaná. Nesdílí však již další jeho závěr o platnosti zápočtu ze strany žalované, na jehož základě soud prvního stupně žalobu zamítl.
Odvolací soud zopakoval dokazování listinnými důkazy popsanými v odůvodnění rozhodnutí a zjistil, že v bodu F. 4. obchodních podmínek si účastnice sjednaly, že pokud zhotovitel neodstraní reklamovanou vadu v termínu dle bodu 3 tohoto článku, je objednatel oprávněn vadu odstranit sám nebo prostřednictvím jiné osoby, vždy na náklady zhotovitele. Další zjištění učinil z obchodních podmínek ohledně smluvní pokuty sjednané za prodlení zhotovitele s termínem dokončení díla a s odstraněním vad díla a nedodělků a za prodlení objednatele se zaplacením faktury. Zjištění soudu prvního stupně, že si účastnice ve smlouvě sjednaly oprávnění žalované odstranit vady díla a dokončit dílo třetí osobou, je proto podle odvolacího soudu nesprávné, neboť tato možnost byla sjednána v bodu F. 4. obchodních podmínek pouze ve vztahu k vadám díla v záruční době.
Odvolací soud vyšel při posuzování nároku žalobkyně na zaplacení ceny díla z ustanovení §548 odst. 1 obchodního zákoníku (dále též jen „obch. zák.“) upravujícího vznik nároku na zaplacení ceny díla a z ustanovení §554 odst. 1 obch. zák. řešícího otázku provedení díla. Konstatoval, že obchodní zákoník neumožňuje, aby objednatel bez dohody se zhotovitelem sám odstranil nebo nechal odstranit vady díla; takový postup je možný pouze v případě, kdy objednatel uplatnil právo na slevu z ceny nebo pokud odstoupil od smlouvy. Podle zjištění soudu prvního stupně z protokolu č. 20/142 o předání a převzetí prací ze dne 16. února 2004, podepsaného zástupci zhotovitele i objednatele, bylo „předmětem předání sekce A anhydritové potěry včetně separačních vrstev skladba PE folie + KP MIRELON anhydritový potěr AE tloušťka 40 mm, plocha celkem 765 m2 bez vad a nedodělků“. Protokol obsahuje výslovné ujednání, že zástupci zhotovitele předávají a zástupci objednatele přejímají provedené dílo ke dni 16. února 2004. Žalovaná však žádné vady díla a škodu vzniklou jednáním žalobkyně po datu 16. února 2004 netvrdila, přičemž k provedení těchto prací se společnost MD NOVA s.r.o. žalované zavázala ve smlouvě o dílo uzavřené již dne 6. listopadu 2003, tedy před předáním díla dne 16. února 2004 a tedy v době, kdy žalovaná měla vůči žalobkyni pouze nárok na řádné dokončení díla.
Odvolací soud zaujal názor, že pokud žalovaná dokončila dílo třetí osobou, znemožnila tím žalobkyni provedení díla v rozsahu sjednaném smlouvou, přičemž podepsáním protokolu o předání a převzetí díla oběma účastnicemi vznikl žalobkyni v souladu s ustanovením §548 odst. 1 obch. zák. nárok na úhradu ceny provedeného díla. Uzavřel, že právní závěr soudu prvního stupně o existenci pohledávky žalované vůči žalobkyni, která byla způsobilá k započtení, není správný, a proto změnil zamítavý rozsudek soudu prvního stupně tak, že vyhověl žalobě v rozsahu nároku na zaplacení ceny díla včetně zákonného úroku z prodlení podle §369 obch. zák. Odvolací soud dále zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části zamítavého výroku ve věci samé, v níž soud prvního stupně rozhodoval o nároku na smluvní pokutu, a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení se zdůvodněním, že se soud prvního stupně nárokem žalobkyně na zaplacení smluvní pokuty co do důvodu, výše i jejího souladu s dobrými mravy vůbec nezabýval a jeho rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné.
Rozsudek odvolacího soudu v rozsahu jeho měnícího výroku ve věci samé napadla žalovaná dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále též jen „o. s. ř.“). Jako dovolací důvody uvádí nesprávné právní posouzení věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], postižení řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.], přičemž rovněž tvrdí, že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř.].
Vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, se podle dovolatelky dopustil odvolací soud nesplněním poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř. Tvrdí, že v řízení byl její nárok po celou dobu posuzován jako nárok z vad díla, přičemž až odvolací soud posuzoval její nárok jako nárok z trvající smlouvy – nárok na řádné pokračování v provádění díla. To vyvolalo její přesvědčení o možnosti a oprávněnosti zápočtu a skutečnost, že ani netvrdila neoprávněnost faktury vystavené žalobkyní. Podle vyjádření dovolatelky byla porušena zásada předvídatelnosti rozhodnutí, pokud jí nebyla dána možnost doplnit tvrzení a důkazy například k objasnění skutečností, zda bylo možné považovat nárok jako nárok z probíhající smlouvy či jako nárok z vad díla.
Dovolatelka dále odvolacímu soudu vytýká, že vzal za prokázané skutečnosti, k nimž nebyla učiněna dostatečná tvrzení. Rozporuje tak především závěr soudů obou stupňů, že žalobkyně fakturovala provedenou část díla oprávněně a vzniklo jí tak právo na jeho úhradu. Tvrdí, že závěr odvolacího soudu o tom, že podepsáním protokolu o předání a převzetí díla oběma účastnicemi vznikl žalobkyni v souladu s §548 odst. 1 obch. zák. nárok na úhradu provedeného díla včetně zákonných úroků z prodlení, nemá vůbec oporu v provedeném dokazování, jelikož o této skutečnosti vůbec dokazování neprováděl. Obdobně podle dovolatelky neprováděl dokazování ani soud prvního stupně ohledně vzniku řádného nároku na úhradu ceny díla, a pokud uvedl, že považovala fakturu za oprávněnou, dovodil takový závěr pouze ze skutečnosti, že proti faktuře vystavené žalobkyní započetla svou pohledávku na náhradu škody. Dovolatelka poukazuje na to, že zápočet pohledávky nemá charakter uznání závazku, že žalobkyně nedodržela podmínky, které si účastnice sjednaly pro fakturaci provedených prací, a že ani sama žalobkyně dostatečně netvrdila, že splnila veškeré podmínky smlouvy pro řádnou fakturaci. Soudům obou stupňů pak shodně vytýká, že se otázkou dodržení sjednaných podmínek pro vznik nároku na zaplacení ceny díla vůbec nezabývaly. Podle názoru dovolatelky šlo proto ze strany žalobkyně o neoprávněnou fakturaci. Neuplatnění této námitky v řízení vysvětluje svou domněnkou, že i v případě oprávněného vystavení faktury by došlo k zániku fakturované pohledávky v důsledku provedeného zápočtu.
Podle dovolatelky soudy obou stupňů právně pochybily, dovodily-li, že pohledávku žalobkyně považovala za oprávněnou, resp. že pohledávka žalobkyně vznikla, existovala a byla splatná. Opakovaně zdůrazňuje, že zápočet své splatné pohledávky na náhradu škody vůči nesplatné pohledávce žalobkyně nelze kvalifikovat jako úkon uznání závazku. Kromě toho odvolacímu soudu vytýká, že právně pochybil, dospěl-li k závěru o nemožnosti započtení nároku na náhradu škody, resp. o neoprávněnosti nároku na náhradu škody. S odkazem na §550 obch. zák. a na rozdíl od odvolacího soudu dovolatelka zastává a obhajuje názor, že jí vznikl nárok na náhradu škody i v situaci, kdy od smlouvy neodstoupila a kdy k předání díla v době opravy díla třetím subjektem nedošlo. V této souvislosti poukazuje na ustanovení §344 a násl. obch. zák., které zakotvuje oprávnění (nikoli tedy povinnost) účastníků právních vztahů odstoupit od smlouvy, a na své oprávnění i v průběhu provádění díla udílet žalobkyni pokyny, jak má dílo provést, s čímž koresponduje povinnost žalobkyně se jejími pokyny a výzvami řídit. Pokud tedy žalobkyně této své povinnosti nedostála, pak v situaci, kdy i soudy obou stupňů konstatovaly, že jí tato povinnost vznikla (odpovídala za vady), byla povinna uhradit dovolatelce škodu, která jí v této souvislosti vznikla. Pokud tedy žalobkyně svůj závazek dokončit dílo řádně a včas nesplnila a odmítala splnit, byla dovolatelka oprávněna v souladu s §324 obch. zák. zajistit plnění tohoto závazku třetí osobou, aniž by ukončovala smluvní vztah se žalobkyní, a náklady, které jí v této souvislosti vznikly, jsou škodou, kterou je oprávněna po žalobkyni požadovat. Dovolatelka dále poukazuje na konkrétní smluvní ujednání, která uvádí na podporu své argumentace o oprávněnosti svého postupu nechat odstranit vady díla a dokončit ho třetí osobou a následně pak požadovat náhradu nákladů po žalobkyni.
Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V podrobném vyjádření k dovolání reaguje žalobkyně na jednotlivé dovolací námitky a uvádí, že ani jeden z ohlášených dovolacích důvodů nemůže obstát. Údajné vady řízení se podle žalobkyně odvolací soud nedopustil, neboť nešlo o situaci, kdy odvolací soud dospívá k odlišnému právnímu názoru, pro který by bylo třeba žalovanou poučit dle §118a o. s. ř. Na rozdíl od dovolatelky vyjadřuje přesvědčení o dostatečnosti žalobních tvrzení, k nimž bylo vedeno i rozsáhlé dokazování. Poukazuje na to, že žalovaná uplatněný nárok uznala opakovaně i v průběhu řízení, a to včetně řízení, které bylo původně vedeno u Okresního soudu Brno-venkov, jehož konečné rozhodnutí bylo následně zrušeno a věc v části nároku o úhradu ceny díla byla postoupena Krajskému soudu v Brně jako soudu věcně příslušnému. Za této situace považuje žalobkyně za zcela logické, že se soudy obou stupňů zaměřily na spornou otázku existence vzájemného nároku žalované a potažmo platnosti provedeného zápočtu, přičemž se však neopomněly při dokazování i v odůvodnění rozhodnutí dostatečně vypořádat i s nárokem žalobkyně. Žalobkyně se ztotožňuje i s právním názorem odvolacího soudu stran absence právní možnosti žalované jako objednatele díla zajistit v průběhu jeho provádění odstranění jeho vad a dokončení třetí osobou s nárokem na náhradu nákladů vůči žalobkyni jako zhotoviteli a navrhuje, aby dovolací soud zamítl dovolání a přiznal jí právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Se zřetelem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení – v souladu s bodem 7. článku II., části první, přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – občanský soudní řád ve znění účinném do 31. prosince 2012.
Dovolání je přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v rozsahu, v němž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, není však důvodné.
Nejvyšší soud přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu v napadeném rozsahu (srov. §242 odst. 1 o. s. ř.), jsa vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatelka obsahově vymezila (srov. §242 odst. 3 větu první o. s. ř.).
S ohledem na přípustnost dovolání dovolací soud nejprve zkoumal, zda v řízení nedošlo k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b)a §229 odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnostem), případně k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.). Byť dovolatelka namítala, že se odvolací soud dopustil vady řízení, neboť dle jejího mínění nedostál ve vztahu k ní své poučovací povinnosti dle §118a odst. 2 o. s. ř., dovolací soud tuto a ani jinou vadu řízení z obsahu spisu neshledal.
Zakládá-li dovolatelka existenci tvrzené vady řízení na změně právní kvalifikace jejího nároku, pak jde o mylné východisko, neboť v řízení žádný nárok neuplatnila. Z obsahu spisu se podává, že žalovaná se bránila žalobnímu nároku na zaplacení ceny díla tvrzením, že tento nárok žalobkyně zanikl již před podáním žaloby v důsledku jejího jednostranného zápočtu, jehož předmětem byla její pohledávka vůči žalobkyni na náhradu škody. Neshledal-li pak odvolací soud pro skutečnosti popsané v odůvodnění rozhodnutí pohledávku žalované za způsobilou k započtení, nejde o procesní situaci, která by odůvodňovala aplikaci §118a o. s. ř. Lze proto uzavřít, že ohlášený dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. nebyl naplněn.
Nejvyšší soud se dále zabýval správností právního posouzení věci zpochybňovaného dovolatelkou [dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.].
Právní posouzení věci je činnost soudu, spočívající v podřazení zjištěného skutkového stavu pod hypotézu (skutkovou podstatu) vyhledané právní normy, jež vede k závěru, zda a komu soud právo či povinnost přizná či nikoliv.
Nesprávným právním posouzením věci je obecně omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutková zjištění), tj. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Odvolací soud dospěl k závěru o nezpůsobilosti pohledávky žalované na náhradu škody k započtení, přičemž tento svůj závěr podrobně a správně odůvodnil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na kterou v odůvodnění svého rozhodnutí odkazoval (srov. např. právní závěry v rozsudku ze dne 4. května 1999, sp. zn. 29 Cdo 2206/98, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 8, ročník 1999, pod číslem 83). Jestliže si účastnice ve smlouvě možnost řádného dokončení díla třetí osobou nesjednaly, ale tuto možnost omezily v bodu F. 4. obchodních podmínek jen ve vztahu k vadám díla v záruční době, pak nechala-li žalovaná dílo dokončit a odstranit jeho vady třetí osobou, konkrétně společností MD NOVA s.r.o. před jeho předáním a převzetím mezi účastnicemi, k němuž došlo dne 16. února 2004, nemůže se úhrady takto vzniklých nákladů domáhat po žalobkyni. Dospěl-li proto odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) k závěru o neplatnosti zápočtu pro nezpůsobilost tvrzené pohledávky žalované na náhradu škody vůči žalobkyni, je toto jeho právní posouzení věci správné a žádné právní pochybení mu v tomto směru nelze vytýkat. S ohledem na závěr o neplatnosti tvrzeného zápočtu již bylo nadbytečné se zabývat k námitce dovolatelky otázkou, zda lze tento zápočet kvalifikovat jako úkon uznání závazku.
Dovolací soud nepřisvědčil ani názoru dovolatelky, že skutková zjištění odvolacího soudu, na nichž založil závěr o vzniku práva žalobkyně na zaplacení ceny díla, nemají oporu v provedeném dokazování. Listinné důkazy (zejména předmětná smlouva o díla a protokol o předání a převzetí díla), o které odvolací soud opřel své právní posouzení otázky vzniku práva na zaplacení ceny díla, byly v řízení provedeny a skutková zjištění, která z nich byla učiněna a z nichž vyšel i odvolací soud, jsou popsána v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně. Dovolatelka v této souvislosti ovšem pomíjí, že několikrát dala zřetelně najevo, že proti samotnému žalobnímu nároku na zaplacení ceny díla žádné námitky nevznáší. Pokud pak žalovaná v dovolání namítá, že žalobkyni nárok na zaplacení ceny díla nevznikl, neboť nedodržela sjednané podmínky, patrně přehlédla, že tomu, aby až v dovolání uplatnila toto nové tvrzení, brání ustanovení §241a odst. 4 o. s. ř., podle něhož v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
Dovolací soud uzavřel, že ani ohlášený dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. nebyl v souzené věci naplněn.
S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalované pro nedůvodnost zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení nebylo v řízení rozhodováno, protože rozhodnutím o dovolání řízení ve věci nekončí (srov. §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 23. června 2014
JUDr. Miroslav Gallus
předseda senátu