ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1211.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1211/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce R. J. , zastoupeného JUDr. Miroslavem Ťupou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 11, proti žalovanému M. T. , zastoupenému JUDr. Miroslavem Koreckým, advokátem se sídlem v Praze 1, ul. 28. října 1001/3, o zaplacení 3.000.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 7 C 130/2012, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co 323/2013-76, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud Praha - východ rozsudkem pro zmeškání ze dne 24. ledna 2013, č. j. 7 C 130/2012-22, uložil žalovanému a L. L., povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně 3.000.000,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci v téže lhůtě úrok z prodlení ve výši 7,75 % ročně z částky 3.000.000,- Kč od 1. 2. 2012 do zaplacení a zastavil řízení ohledně úroku z prodlení z částky 3.000.000,- Kč ve vztahu k L. L. Současně rozhodl o nákladech řízení.
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. září 2013, č. j. 24 Co 323/2013-76, změnil rozsudek pro zmeškání soudu prvního stupně tak, že ve vztahu k L. L. se nevydává, potvrdil jej v částech týkajících se žalovaného a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalovaného shora uvedené postuláty nesplňuje. Své konstatování, že „níže uvedené právní otázky nebyly dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešeny“ , žalovaný dále nikterak nerozvedl a žádnou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva, k níž by měl dovolací soud zaujmout stanovisko, nespecifikoval. Navíc nelze přehlížet, že jím uplatněné dovolací námitky ani nevystihují jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Závěr odvolacího soudu, že v posuzovaném případě byly naplněny podmínky pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř.), je totiž zpochybněn výhradami směřujícími proti skutkovému zjištění odvolacího soudu. Oproti odvolacímu soudu žalovaný prosazuje, že žalobce v řízení před soudem prvního stupně vydání rozsudku pro zmeškání nenavrhl. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu věci (že žalobce vydání rozsudku pro zmeškání nenavrhl), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy dovodit, že nejsou splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro zmeškání ve smyslu §153b odst. 1 o. s. ř. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Výhrady žalovaného vůči postupu soudu prvního stupně při opravě protokolu o jednání (tj. námitka, že soudy zatížily řízení vadou) nelze podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v §237 o. s. ř. (nejde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu výkladu či aplikace procesních norem).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. července 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu