ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1343.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1343/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně L. S., zastoupené Mgr. Vítem Burešem, advokátem se sídlem Brno, Dobrovského 824/50, proti žalovanému M. V. , zastoupenému JUDr. Marií Karasovou, advokátkou se sídlem Brno, Úvoz 82/39, o zaplacení 843.300,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 48 C 190/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2013, č. j. 37 Co 17/2012-88, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. září 2013, č. j. 37 Co 17/2012-88, a rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 20. září 2011, č. j. 48 C 190/2008-62, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 20. září 2011, č. j. 48 C 190/2008-62, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 843.300,- Kč s blíže specifikovanými úroky z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že v době, kdy účastníci udržovali známost, žalobkyně žalovanému na základě jejich dohody ze svých prostředků poskytla na projekt a stavbu domu v jeho výlučném vlastnictví celkem 843.300,- Kč. Bankovními platbami z 5. 12. 2002, ze 17. 12. 2002, z 30. 1. 2003, z 22. 2. 2005 a z 5. 4. 2005 tak převedla postupně částky 15.700,- Kč (s označením „první záloha na projekt B.“), 19.700,- Kč (s označením „projekt 2. část“), 7.900,- Kč, dále 400.000,- Kč (s označením „B. - záloha na hrubou stavbu“) a 400.000,- Kč (s označením „B. - záloha“). Účastníci dům plánovali pro společné bydlení a dohodli se, že po jeho dokončení žalovaný jednu jeho polovinu se souvisejícími pozemky převede na žalobkyni. Poté, co se v červnu 2005 rozešli, dohodli se, že žalovaný žalobkyni peněžní prostředky vrátí, jakmile společně budovaný dům s pozemky prodá. Žalovaný vlastnické právo k nemovitostem převedl kupní smlouvou ze dne 6. 3. 2007, avšak žalobkyni přes výzvy peněžní prostředky nevrátil. Takto zjištěný skutkový stav soud prvního stupně poměřoval ustanovením §51 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - srovnej §3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb. (dále jen „obč. zák.“), a dovodil, že účastníci uzavřeli inominátní smlouvu (nikoli smlouvu o půjčce), v níž si sjednali, že žalobkyně poskytne finanční prostředky na stavbu domu žalovaného s tím, že po jeho výstavbě získá na domě (a pozemcích) spoluvlastnický podíl. V souvislosti s ukončením partnerského vztahu změnili ve smyslu §516 obč. zák. původní ujednání o vypořádání tak, že žalovaný vrátí žalobkyni peněžní prostředky, které do stavby investovala, až dům s pozemky prodá. Ujednání účastníků o době splatnosti závazku žalovaného přitom shledal platným. Námitce promlčení vznesené žalovaným nepřisvědčil s tím, že i kdyby ujednání o splatnosti bylo neplatné pro neurčitost, řídila by se splatnost závazku §563 obč. zák., tedy výzvou k plnění; ta byla učiněna 24. 8. 2007 s lhůtou k plnění do 15. 9. 2007. Vzhledem k tomu, že žaloba byla soudu doručena 21. 3. 2008, tj. před uplynutím promlčecí doby, žalobě vyhověl.
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. září 2013, č. j. 37 Co 17/2012-88, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu o zaplacení 443.300,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení zamítl (výrok I.), v rozsahu částky 400.000,- Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (výrok II.). Nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalovaná částka má být vrácena na základě inominátní smlouvy uzavřené mezi účastníky poté, co se rozešli, neboť nekoresponduje s vymezením skutku v žalobě. Oproti soudu prvního stupně dospěl k závěru, že účastníci uzavřeli několik smluv o půjčce. V souvislosti s ukončením vztahu účastníci provedli novaci smluv, týkající se splatnosti půjček, tak, že žalovaný žalobkyni vrátí peníze, jakmile prodá nemovitost, na jejíž stavbu mu peníze poskytla. Toto ujednání však odvolací soud shledal neplatným pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. a vyjádřil názor, že v tom případě nebyla splatnost jednotlivých půjček nijak smluvena. V návaznosti na to pak dovodil, že žalovaný úspěšně vznesl námitku promlčení u půjček poskytnutých ve dnech 5. 12. 2002, 17. 12. 2002, 30. 1. 2003 a 22. 2. 2005 v celkové výši 443.300,- Kč; tříletá promlčecí doba podle §101 obč. zák. u nich začala běžet ode dne, kdy bylo možno právo vykonat poprvé, tj. druhý den po poskytnutí každé jednotlivé půjčky. Právo žalobkyně na vrácení těchto půjček je tudíž promlčeno, neboť žaloba byla podána po marném uplynutí promlčecích dob dne 21. 3. 2008. Právo na vrácení poslední půjčky, která měla být poskytnuta dne 5. 4. 2005 ve výši 400.000,- Kč, sice promlčeno není, avšak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části pro jeho nepřezkoumatelnost z nedostatku důvodů zrušil (soud prvního stupně ve vztahu k žalobním tvrzením důkazy nijak nehodnotil a neučinil ohledně nich žádný skutkový závěr) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně s pokynem, aby v dalším řízení zvážil, zda dosavadní důkazy postačují k prokázání tvrzení, že žalobkyně žalovanému dne 5. 4. 2005 poskytla půjčku ve výši 400.000,- Kč.
Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že odvolací soud se svým závěrem o neplatnosti ujednání o splatnosti závazku žalovaného vrátit jí peněžní prostředky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od rozhodnutí ze dne 10. 5. 2011, sp. zn. 21 Cdo 1669/2010, z něhož cituje pasáže týkající se výkladu obsahu právních úkonů z hlediska jejich určitosti za pomoci interpretačních pravidel podle §35 odst. 2 obč. zák. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř. zpochybňuje závěr o neurčitosti ujednání o splatnosti závazku žalovaného vrátit jí peněžní prostředky poskytnuté na výstavbu domu v jeho vlastnictví a z něho vycházející názor o počátku běhu promlčecí doby a o promlčení žalovaného nároku. V případě, že by byla námitka promlčení úspěšná, poukazuje na možnost posoudit ji jako výkon práva v rozporu s dobrými mravy (§3 odst. 1 obč. zák.). Žalobkyně rovněž brojí proti závěru odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně není ve smyslu §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přezkoumatelné pro nedostatek důvodů v části týkající se dne 5. 4. 2005 poskytnutých 400.000,- Kč. Dovolacímu soudu navrhuje, aby rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a II. potvrzuje.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou při splnění podmínek uvedených v §241 odst. 1, 4 a §241a odst. 2 o. s. ř., a je přípustné, protože směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které závisí na otázce hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (§237 o. s. ř.).
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 1 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalobkyně zpochybnila závěr odvolacího soudu, že ujednání o splatnosti závazku žalovaného je neplatné pro neurčitost (§37 odst. 1 obč. zák.).
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. musí být právní úkon učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný.
Sankce neplatnosti právního úkonu se tímto ustanovením váže k náležitostem projevu vůle; projev vůle je neurčitý, je-li po jazykové stránce sice srozumitelný, avšak nejednoznačný zůstává jeho věcný obsah, tj. když se jednajícím nepodařilo obsah vůle jednoznačným způsobem stanovit. Závěr o neurčitosti právního úkonu předpokládá, že ani jeho výkladem (§35 odst. 2 obč. zák.) nelze dospět k nepochybnému poznání, co chtěli účastníci projevit (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 20 Cdo 2018/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 35/2001).
Pro posuzovanou věc je stěžejní žalobní tvrzení, že účastníci si po rozchodu sjednali, že žalovaný žalobkyni vrátí peněžní prostředky, které investovala do výstavby jeho nemovitosti, jakmile tuto nemovitost prodá. Takto vyjádřená shodná vůle účastníků srozumitelně a jednoznačně váže splatnost dluhu žalovaného na okolnost, která má v budoucnu nastat. Jde o ujednání, jež je zcela určité a jednoznačné; protože z hlediska svého obsahu nevyvolává žádné pochybnosti, nebyl ani důvod k výkladu projevu vůle účastníků podle interpretačních pravidel uvedených v §35 odst. 2 obč. zák. Neobstojí proto názor odvolacího soudu, že tvrzené ujednání o splatnosti dluhu žalovaného je podle §37 odst. 1 obč. zák. neurčité, váže-li splatnost na okolnost, která vůbec nemusí nastat. Nelze se pak ztotožnit ani se závěrem, že doba splnění nebyla dohodnuta a že právo ji určit náleží věřiteli (§563 obč. zák.).
Podle §564 obč. zák. je-li doba plnění ponechána na vůli dlužníka, určí ji na návrh věřitele soud podle okolností případu tak, aby to bylo v souladu s dobrými mravy.
Ustanovení §564 obč. zák. se vztahuje na případy, kdy splatnost závazku byla výslovně dohodnuta tak, že závisí na vůli dlužníka, nebo kdy splnění závazku závisí na okolnosti, kterou může ovlivnit jen dlužník. V takových případech má dlužník právo plnit kdykoliv a věřitel je povinen přijmout plnění, až mu je dlužník nabídne; určit, kdy má dlužník plnit (např. výzvou ve smyslu §563 obč. zák.), věřitel nemůže, stejně jako není legitimován k žalobě na plnění (§80 písm. b/ o. s. ř.), případně k žalobě na nahrazení jiného projevu vůle (§161 odst. 3 o. s. ř.), než je určení splatnosti (srovnej rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 1992, sp. zn. 11 Co 28/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 47/93). Žaloba na určení doby plnění je svou povahou žalobou, jíž se žalobce domáhá vydání (konstitutivního) rozsudku, který nahrazuje projev vůle dlužníka ohledně doby plnění, ponechaný v původním závazku na jeho vůli (§161 odst. 3 o. s. ř.). Právo věřitele navrhnout, aby soud určil dobu splnění závazku, nepodléhá promlčení (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 3176/2012).
Z výše uvedeného vyplývá, že nejsou správné závěry odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o splatnosti závazku žalovaného pro neurčitost ve smyslu §37 odst. 1 obč. zák. a že nárok žalobkyně na zaplacení částky 433.300,- Kč (s příslušenstvím) zanikl promlčením (§101 a §563 obč. zák.). Byla-li splatnost dluhu ponechána ve smyslu §564 obč. zák. na vůli dlužníka (žalovaného), bylo vyloučeno při posouzení vznesené námitky promlčení připínat počátek běhu promlčecí doby podle §101 obč. zák. k možnosti žalobkyně vyzvat žalovaného k plnění podle §563 obč. zák.; jak již bylo výše uvedeno, v případě splatnosti ponechané na vůli dlužníka není dlužník oprávněn k postupu podle §563 obč. zák.
Lze přisvědčit též výtce žalobkyně, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v části týkající se částky 400.000,- Kč, která jí měla být poskytnuta dne 5. 4. 2005, ve smyslu §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř.
Podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. odvolací soud rozhodnutí zruší, jestliže není přezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů.
Měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele (srovnej v literatuře např. Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, str. 1769). V rozsudku ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1045/99, uveřejněném v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročník 2001, pod číslem 14, Nejvyšší soud vysvětlil, že je-li rozhodnutí soudu prvního stupně nepřezkoumatelné, protože tento soud nerespektoval zásady uvedené v ustanoveních §157 a §132 o. s. ř., musí odvolací soud takové rozhodnutí zrušit; jestliže tak neučiní a přijme rozhodnutí ve věci samé, pak zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.
V posuzovaném případě je z obsahu spisu zřejmé, že soud prvního stupně provedl obsáhlé dokazování výslechem účastníků řízení, svědků a listinnými důkazy, jež v odůvodnění svého rozhodnutí reprodukoval, a po jejich zhodnocení jednotlivě i ve vzájemné souvislosti přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů v plném rozsahu uvěřil tvrzení žalobkyně a proč obranné tvrzení žalovaného vyhodnotil jako nevěrohodné; přitom neopomenul přihlédnout ke všemu, co vyšlo v řízení najevo (zejména věcné a časové souvislosti poskytnutí jednotlivých částek). To platí i ohledně částky 400.000,- Kč, která byla z účtu žalobkyně převedena dne 5. 4. 2005 s poznámkou „B.-záloha“ na účet M. B. Nemůže proto obstát závěr odvolacího soudu, že rozhodnutí soudu prvního stupně je v části týkající se částky 400.000,- Kč (s příslušenstvím) nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože „ohledně tvrzení žalobkyně, že dne 5. 4. 2005 poskytla tuto částku, neučinil žádný skutkový závěr a že ve vztahu k tomuto tvrzení důkazy nijak nehodnotil.“ Nelze mít ani za to, že odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně bylo na újmu žalovaného z hlediska jeho možnosti uplatnit odvolací námitky. Za této situace nebyl důvod postupovat podle §219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a rozsudek soudu prvního stupně v části týkající se 400.000,- Kč s příslušenstvím zrušit.
Jelikož se žalobkyni podařilo zpochybnit správnost závěru odvolacího soudu o neplatnosti ujednání účastníků o splatnosti závazku žalovaného a na něho navazujícího závěru o promlčení (části) práva žalobkyně na zaplacení částky 433.300,- Kč s příslušenstvím, jakož i závěru o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí soudu prvního stupně v rozsahu 400.000,- Kč s příslušenstvím, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu (nesprávnost závěrů o neplatnosti ujednání o splatnosti závazku žalovaného a promlčení práva žalobkyně, potažmo o předčasnosti žaloby), platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil rovněž tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení, ale znovu i o nákladech řízení původního, včetně řízení dovolacího (§243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. června 2014
JUDr. Blanka Moudrá
předsedkyně senátu