ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.165.2013.1
sp. zn. 33 Cdo 165/2013
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně Agentury Korálek s.r.o. se sídlem v Praze 5, Nad závodištěm 379/1, identifikační číslo osoby 25729632, zastoupené Mgr. Michalem Mrzenou, advokátem se sídlem v Praze 1, Palackého 15/715, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 58, o 304.768 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 344/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. června 2012, č. j. 62 Co 93/2012-141, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 304.768 Kč s příslušenstvím z titulu jeho odpovědnosti za existenci postoupené pohledávky.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 24. 11. 2011, č. j. 31 C 344/2008-105, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 160.040,- Kč. Rozhodl tak poté, kdy jeho předchozí (žalobě vyhovující) rozsudek ze dne 1. 6. 2010, č. j. 31 C 344/2008-64, Městský soud v Praze usnesením ze dne 12. 1. 2011, č. j. 62 Co 406/2010-85, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že dne 20. 10. 1999 B. J. (právní předchůdkyně žalobkyně) půjčila žalovanému částku 290.000,- Kč na dobu do 1. 11. 2000 a žalovaný tuto částku poskytl společnosti Bikes Publishing, s.r.o., jejímž byl společníkem. Svůj dluh vůči B. J. žalovaný dne 18. 12. 2000 uznal co do důvodu i výše. Smlouvou z téhož dne žalovaný B. J. postoupil svou pohledávku za Bikes Publishing, s.r.o. ve výši 290.000,- Kč se smluvním úrokem ve výši 15 % z částky 490.000,- Kč od 21. 10. 1999 do 30. 6. 2000 a dále se zákonnými úroky z prodlení; ve smlouvě prohlásil, že jím postupovaná pohledávka je splatná, vymahatelná, není zatížena žádnými právy třetích osob a její postoupení neodporuje smlouvě, kterou uzavřel s Bikes Publishing, s.r.o. Uvedená společnost neuznala nárok B. J. z postoupené pohledávky s tím, že z částky 490.000,- Kč, kterou jí žalovaný bezúročně půjčil, mu 200.000,- Kč vrátila a zbytek, tj. 290.000,- Kč započetla na svou pohledávku za žalovaným. Usnesením ze dne 20. 11. 2006, č. j. 28 C 376/2003-17, které nabylo právní moci dne 2. 1. 2007, Obvodní soud pro Prahu 5 schválil smír účastníků řízení – B. J. na straně žalobkyně a Bikes Publishing, s.r.o. na straně žalované, v němž se žalovaná zavázala zaplatit žalobkyni 180.000,- Kč do 15 dnů od právní moci usnesení; tato částka byla připsána na účet B. J. dne 8. 1. 2007. Smlouvou ze dne 21. 10. 2011 postoupila B. J., nyní S., svou pohledávku za žalovaným z titulu jeho odpovědnosti postupitele ve výši 304.768 Kč se specifikovaným příslušenstvím za cenu 8.000,- Kč žalobkyni, jejíž je jedinou společnicí a jednatelkou. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně uzavřel, že žalobkyně není ve věci aktivně věcně legitimována, neboť smlouva o postoupení pohledávky uzavřená dne 21. 10. 2011 mezi ní a B. J. je ve smyslu ustanovení §196a odst. 3 obchodního zákoníku platného ke dni uzavření smlouvy neplatná (nebyly splněny zákonné podmínky převodu majetku z jediného společníka a jednatele žalující společnosti na tuto společnost). Navíc dospěl k závěru, že nárok na zaplacení žalované částky je promlčen, neboť právní předchůdkyně žalobkyně byla prokazatelně informována o vzniku škody nejpozději z dopisu JUDr. Z. A. ze dne 5. 4. 2004, přičemž žaloba ve věci byla podána až dne 21. 3. 2008.
K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2012, č. j. 62 Co 93/2012-141, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil, ve výroku o náhradě nákladů řízení jej změnil jen tak, že tyto vyčíslil částkou 173.470,-Kč. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. I po doplnění dokazování vycházel de facto ze skutkového stavu zjištěného již soudem prvního stupně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2009, nepřisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobkyně není ve věci aktivně legitimována, a smlouvu, kterou B. J. postoupila žalobkyni svou pohledávku za žalovaným, posoudil jako platnou. Konstatoval však, že nesprávnost závěru o nedostatku věcné aktivní legitimace žalobkyně nemá vliv na věcnou správnost rozsudku soudu prvního stupně, neboť obstojí jeho závěr, že žalobou uplatněné právo žalobkyně přiznávané jí coby postupníkovi ustanovením §527 odst. 1 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. §3028 zákona č. 89/2012 Sb. – dále jen „obč. zák.“), je promlčeno. Uzavřel, že odpovědnost postupitele za jím postoupenou pohledávku lze posoudit jako zvláštní druh odpovědnosti za škodu a uzavřel, že v posuzovaném případě uplynula jak objektivní promlčecí doba, která započala svůj běh od události, z níž škoda vznikla (tj. od 18. 12. 2002, kdy byla uzavřela smlouva o postoupení pohledávky), tak subjektivní promlčecí doba, která započala běžet ode dne, kdy se právní předchůdkyně žalobkyně z dopisu právní zástupkyně Bikes Publishing, s.r.o., JUDr. Z. A., PhD., z 14. 4. 2003 dozvěděla o okolnostech vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá (tento dopis byl také přílohou vyjádření Bikes Publishing, s.r.o. ze dne 5. 4. 2004 adresovaného soudu ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 376/2003). Jelikož obě promlčecí doby uplynuly již v roce 2005 a žaloba na zaplacení žalované částky byla podána u soudu teprve 21. 3. 2008, je nutno akceptovat žalovaným vznesenou námitku promlčení. Odvolací soud nepřisvědčil žalobkyni, že její žalobou uplatněné právo se promlčuje v obecné promlčecí době uvedené v §101 obč. zák., která začala běžet od 2. 1. 2007, kdy pravomocně skončilo soudní řízení proti společnosti Bikes Publishing, s.r.o., neboť teprve tehdy mohla její právní předchůdkyně B. J. poprvé u soudu uplatnit své právo proti žalovanému. Akcentoval, že právní předchůdkyni žalobkyně - přestože se rozhodla uplatnit právo z postoupené pohledávky vůči Bikes Publishing s.r.o. - nic nebránilo, aby po doručení dopisu JUDr. Z. A., PhD., v němž bylo argumentováno zánikem pohledávky z důvodu započtení, uplatnila právo na náhradu škody vůči žalovanému.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýká, že věc nesprávně právně posoudil, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkových zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování, a že řízení bylo postiženo vadou, která má za následek nesprávné rozhodnutí věci. Prosazuje názor, že vzhledem k tomu, že neuplatnila právo na náhradu škody podle §420 a násl. obč. zák., nýbrž právo sui generis z odpovědnosti postupitele za pravost a vymahatelnost postupované pohledávky podle §527 obč. zák., neřídí se promlčecí doba ustanovením §106 obč. zák., nýbrž ustanovením §101 obč. zák., podle něhož běží promlčecí doba ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Je přesvědčena, že B. J. mohla uplatnit své právo vůči žalovanému až v okamžiku, kdy bylo najisto postaveno, že pohledávka, kterou jí žalovaný postoupil, není vymahatelná v plném rozsahu, neboť zanikla zčásti započtením. Takový závěr mohla definitivně učinit až s právní mocí rozhodnutí Okresního soudu pro Prahu 5 ve věci vedené pod sp. zn. 28 C 376/2003, tedy dne 2. 1. 2007. Do pravomocného skončení sporu s Bikes Publishing, s.r.o., vůči níž vymáhala postoupenou pohledávku, nemohla předvídat svůj (byť i jen částečný) neúspěch, který ji vedl k uplatnění práva z odpovědnosti žalovaného coby postupitele za kvalitu a pravost jím postoupené pohledávky. Stanovisko dlužníka (Bikes Publishing, s.r.o.), který od počátku (v dopise z 5. 4. 2004) popíral existenci svého dluhu (namítal jeho zánik započtením pohledávek), na tom nemůže nic změnit, neboť bez soudního rozhodnutí nemůže postupník sám posoudit oprávněnost námitek dlužníka a nemůže tudíž uplatnit nárok vůči postupiteli z titulu jeho odpovědnosti za existenci postoupené pohledávky. Nárok vůči žalovanému tak dospěl teprve rozhodnutím soudu, i když šlo o schválení smíru; ten uzavřela pod procesním tlakem, neboť z názoru soudu vyplývalo, že ji pohledávka v rozsahu postoupeném žalovaným přiznána nebude a byla tudíž nucena přijmout alespoň částečné plnění. Byla-li by v řízení proti dlužníkovi postoupená pohledávka vymožena v celém rozsahu, odpovědnost žalovaného podle §527 obč. zák. by nevznikla.
Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2012 - dále jen „o. s. ř.“ (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) řádně zastoupeným advokátem (§241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.
Úvodem je třeba konstatovat, že dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán v dovolání uplatněnými důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); to znamená, že revidovat správnost rozhodnutí odvolacího soudu lze jen z pohledu těchto důvodů a jejich obsahového vymezení. K uvedení důvodů dovolání je účastníku řízení stanovena dovolací lhůta; důvody, které jsou uplatněny po jejím marném uplynutí, se dovolací soud nemůže zabývat (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 309/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod označením C 365). V posuzované věci byl rozsudek odvolacího soudu doručen právnímu zástupci žalobkyně (dovolatelky) dne 21. 9. 2012 a dvouměsíční lhůta k podání dovolání uplynula ve středu 21. 11. 2012. Protože podání, jímž žalobkyně doplnila své dovolání, bylo předáno k poštovní přepravě dne 29. 11. 2012, tedy po uplynutí dovolací lhůty, nemůže dovolací soud přihlížet k tam uplatněným dalším námitkám.
Ačkoli dovolatelka v dovolání avizuje uplatnění více dovolacích důvodů, z obsahové konkretizace dovolání se podává, že uplatnila pouze dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat nesprávné právní posouzení věci. V jeho rámci zpochybnila závěr odvolacího soudu, že žalobou uplatněné právo je promlčeno.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Bylo-li sjednáno postoupení pohledávky za úplatu, odpovídá postupitel postupníkovi mimo jiné, jestliže postoupená pohledávka nebo její část zanikla započtením nároku, který měl dlužník vůči postupiteli (srov. §527 odst. 1 písm. c/ obč. zák.).
Podle §101 obč. zák. pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé.
Podle §106 odst. 1 a 2 obč. zák. se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.
Žalobkyně v dovolání prosazuje názor, že se promlčení žalobou uplatněného práva na zaplacení 304.760,- Kč (s příslušenstvím) neřídí ustanovením §106 obč. zák., jak uzavřel odvolací soud, nýbrž §101 obč. zák., neboť nejde o „klasickou“ náhradu škody, ale o zvláštní nárok svého druhu (sui generis); okamžik, kdy toto právo mohlo být vykonáno poprvé, přitom spojuje s právní mocí rozhodnutí soudu o povinnosti dlužníka k zaplacení postoupené pohledávky s odůvodněním, že teprve tehdy bylo najisto postaveno, že nebyla postoupena existující (resp. existující v převedeném rozsahu) pohledávka.
Dnem, kdy právo mohlo být vykonáno (uplatněno) poprvé, je zásadně den, kdy právo bylo možno odůvodněně vykonat podáním žaloby u soudu. Tento okamžik nastává většinou spolu se splatností dluhu. Nebyla-li splatnost dluhu určena dohodou ani stanovena jiným způsobem (např. právním předpisem), lze o splnění dluhu požádat dlužníka kdykoli. Dlužník je v takovém případě povinen podle §563 obč. zák. splnit dluh prvého dne poté, kdy byl o jeho splnění věřitelem požádán. Může-li však věřitel vyvolat splatnost dluhu sám, pak může své právo jako protiklad dluhu i vykonat. Z toho důvodu soudní praxe ustáleně judikuje, že v takových případech je první objektivní možnost vykonání práva dána již okamžikem, kdy věřitel mohl nejdříve o splnění požádat. Jinak řečeno, pro počátek promlčecí doby je rozhodný den bezprostředně následující po dni, kdy došlo ke vzniku tohoto právního vztahu (nikoli tedy až den, kdy došlo ke splatnosti dluhu). To, že se věřitel o vzniku svého práva nedozvěděl, nemá podle soudní praxe pro počátek běhu objektivní promlčecí doby vliv. Více k tomu viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, 597 s.
Z uvedeného vyplývá, že i pokud by se promlčení práva postupníka vůči postupiteli (§527 odst. 1 písm. c/ obč. zák.) poměřovalo obecným ustanovením §101 obč. zák., jak prosazuje dovolatelka, přicházela by v úvahu pouze lhůta objektivní (jinou ustanovení §101 obč. zák. neupravuje), která by počala svůj běh okamžikem, kdy postupník své právo z odpovědnosti postupitele za existenci postoupené pohledávky mohl vůči postupiteli poprvé vykonat. Vzhledem k tomu, že pohledávka může být platně postoupena novému věřiteli (postupníkovi) bez vědomí dlužníka, je původnímu věřiteli (postupiteli) uložena povinnost oznámit dlužníkovi bez zbytečného odkladu, že k postoupení pohledávky došlo. Teprve tímto okamžikem se postoupení pohledávky stává právně účinným ve vztahu k dlužníkovi a od tohoto okamžiku je dlužník povinen plnit postupníkovi jako svému novému věřiteli. Jestliže postupitel nesplnil notifikační povinnost, může postupník přivodit účinnost postoupení pohledávky vůči dlužníkovi tím, že mu písemnou smlouvou (viz §524 odst. 1 obč. zák.) prokáže, že k postoupení pohledávky došlo. Do doby, než je mu oznámeno či prokázáno postoupení pohledávky, může dlužník splnit dluh postupiteli a tím přivodit zánik závazku. Dokud není cese dlužníkovi oznámena či prokázána, může dlužník přivodit zánik svého dluhu dosavadnímu věřiteli i jinak než splněním, např. započtením. Poté již nemůže - logicky vzato - dlužník svou pohledávku na pohledávku, kterou věřitel účinně postoupil třetí osobě, započíst (již nejde o vzájemné pohledávky dlužníka a dosavadního věřitele - postupitele). Z uvedeného vyplývá, že došlo-li k zániku pohledávky v důsledku započtení před jejím účinným převedením, vzniká odpovědnost (povinnost) postupitele za existenci jím postoupené pohledávky nejpozději dnem, kdy byla uzavřena smlouva o postoupení pohledávky (kdy došlo ke vzniku právního vztahu mezi postupitelem a postupníkem), a to, že se postupník o vzniku svého práva z titulu odpovědnosti postupitele za existenci postoupené pohledávky nedozvěděl, nemá pro počátek běhu (objektivní) promlčecí doby vliv.
Lze uzavřít, že v posuzovaném případě objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení žalované částky začala běžet následující den po uzavření smlouvy o postoupení pohledávky, tj. dne 19. 12. 2000, a to ať již podle §101 či 106 obč. zák. Uzavřením smlouvy o postoupení pohledávky totiž vznikla žalovanému jako postupiteli (zvláštní) odpovědnost za existenci postoupené pohledávky zakotvená v §527 odst. 1 písm. c/ obč. zák., jejímž smyslem je ochrana nového věřitele, aby postoupená pohledávka neměla právní vady a aby nebyla nedobytná. Uzavření smlouvy o postoupení pohledávky přitom současně představuje případnou událost, z níž vznikla postupníkovi škoda.
Pokud žalobkyně spojuje počátek běhu promlčecí doby s okamžikem, kdy bylo možno „ s definitivní platností učinit závěr, že postoupená pohledávka je nevymahatelná v rozsahu, v jakém byla postoupena “ (kdy bylo najisto postaveno, že byla převedena pohledávka, která zčásti zanikla započtením), zaměňuje promlčecí dobu objektivní za subjektivní, ačkoli sama prosazuje použití obecné promlčecí doby podle §101 obč. zák., která je dobou objektivní. Pokud by promlčení práva postupníka z titulu odpovědnosti postupitele za existenci převáděné pohledávky bylo poměřováno ustanovením §106 odst. 1 obč. zák., obstojí závěr odvolacího soudu, že marně uplynula i dvouletá subjektivní promlčecí doba. Otázkou počátku běhu subjektivní promlčecí doby se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již opakovaně zabýval, a ustálil se na názoru, že subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy poškozený prokazatelně nabyl vědomost o tom, že mu vznikla škoda a kdo za ni odpovídá, tedy když zjistí takové skutkové okolnosti, z nichž (krom určení odpovědného subjektu) lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah. Dozvědět se o škodě přitom znamená, že se poškozený dozví o majetkové újmě určitého druhu a rozsahu, kterým ji lze natolik objektivně vyčíslit v penězích, že je možné právo na její náhradu důvodně uplatnit u soudu. Poškozený se dozví, jak bylo uvedeno výše, o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a tedy není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně (např. na základě odborného posudku nebo rozhodnutí soudu). Vztaženo k posuzované věci lze uzavřít, že odvolací soud nepochybil, pokud počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojil s okamžikem, kdy se žalobkyně dozvěděla stanovisko dlužníka k postoupené pohledávce.
Není správný názor dovolatelky, že své právo nemohla uplatnit u soudu dříve, než nabylo právní moci rozhodnutí soudu, které postavilo najisto, za jakou část postoupené pohledávky jí žalovaný odpovídá (v jakém rozsahu jí převedl neexistující pohledávku, resp. v jakém rozsahu tato pohledávka zanikla započtením). Právo podle §527 odst. 1 písm. c/ obč. zák. žalobkyně nepochybně mohla vůči žalovanému u soudu uplatnit bez ohledu na výsledek řízení, které vedla proti dlužníkovi; zánik pohledávky v důsledku započtení dlužník namítl již dne 14. 4. 2003 ve své reakci na výzvu k zaplacení. Nic nebránilo postupu, který mohl zamezit případnému promlčení práva na zaplacení částky z titulu odpovědnosti žalovaného za existenci jím převáděné pohledávky; tomu ostatně nasvědčuje skutečnost, že spor mezi žalobkyní a Bikes Publishing s.r.o. skončil smírem, který nereflektoval, do jaké výše pohledávka převáděná smlouvou z 18. 12. 2002 zanikla započtením.
Protože dovolatelce se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu a jeho obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud dovolání jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze skutečnosti, že dovolatelka nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalovanému v souvislosti s dovolacím řízením náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. července 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu