ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1756.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1756/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Pavla Krbka ve věci žalobce Ing. M. R. , zastoupeného JUDr. Filipem Štípkem, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Hradiště 96/6-8, proti žalovaným 1) J. L. a 2) L. L. , zastoupeným JUDr. Kamilou Vágnerovou, advokátkou se sídlem v Roudnici nad Labem, Riegrova 1100, o zaplacení 112.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 30 C 987/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 11 Co 588/2013-80, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 12. listopadu 2013, č. j. 11 Co 588/2013-80, potvrdil rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 26. listopadu 2012, č. j. 30 C 987/2011-59, v části, jíž byla vůči žalovaným (žalovány byly rovněž J. K. a D. P.) zamítnuta žaloba o zaplacení 112.000,- Kč se specifikovaným příslušenstvím (úrokem z prodlení); změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Podle §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. není dovolání podle §237 přípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50.000,- Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv, o pracovněprávní vztahy nebo o věci uvedené v §120 odst. 2; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Již v usnesení ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 1/2000 pod SJ 9/2000, zaujal Nejvyšší soud názor, že přípustnost dovolání podle ustanovení §238 odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu [po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb. podle ustanovení §238 odst. 1 písm. d/] proti rozhodnutí odvolacího soudu o více samostatných nárocích s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem. V dané věci žalobce napadl dovoláním rozsudek, kterým odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 112.000,- Kč s příslušenstvím. Tato částka přitom sestává z částky 22.000,- Kč, kterou žalobce po žalovaných požaduje z titulu půjčky ze dne 19. 1. 2009 a z částky 90.000,- Kč požadované z titulu půjčky ze dne 15. 4. 2009; jedná se tedy o dva samostatné nároky. Jelikož nárok na zaplacení 22.000,- Kč (s příslušenstvím) nepřesahuje částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání ve vztahu k této části potvrzujícího výroku odvolacího soudu vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání proti té části výroku rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu o zaplacení 90.000,- Kč příslušenstvím.
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
Má-li být dovolání přípustné podle ustanovení §237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, musí být z obsahu dovolání patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem. Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které „ustálené rozhodovací praxe“ se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Dovolání žalobce shora uvedené postuláty nesplňuje. Konstatování, že „ napadené rozhodnutí vychází z řešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena“ žalobce dále nerozvedl. Navíc pokud v této souvislosti argumentuje nesprávným právním posouzením věci, nelze přehlížet, že v dovolání uplatněné námitky nevystihují jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Směřují totiž proti skutkovým zjištěním odvolacího soudu a proti jeho hodnocení v řízení provedených důkazů. Oproti odvolacímu soudu žalobce prosazuje názor, že v řízení dostatečně prokázal, že právnímu předchůdci žalovaných L. L. půjčil (reálně předal) jak 22.000,- Kč, tak 90.000,- Kč a že dlužník tyto peněžní prostředky převzal, a na těchto skutkových námitkách pak zakládá kritiku právního posouzení věci. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (zda vztah mezi žalobcem a L. L. byl vztahem ze smlouvy o půjčce a zda dlužník svůj závazek splnil), je evidentní, že žalobcem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Řečeno jinak, není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud. Nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz §241a odst. 1 o. s. ř. a contrario).
Tvrzení, že „napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu“ , žalobce sice nedoplnil specifikací rozhodnutí dovolacího soudu, jejichž závěry neměly být odvolacím soudem respektovány, v textu dovolání je však toto tvrzení rozvedeno výtkou, že odvolací soud opomněl, že není vázán právní kvalifikací věci učiněnou žalobcem, a proto měl sám definovat, jaký právní závazek zajišťovaly směnky vystavené L. L. (dlužníkem), popř. mu měl nárok na zaplacení 112.000,- Kč přiznat právě z titulu směnek. Z toho lze usuzovat, že žalovaný se dovolává rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 1998, sp. zn. 2 Odon 154/97, v němž je přijat a odůvodněn závěr, že není třeba, aby žalobce v žalobě sám výslovně uváděl její právní důvod, neboť právní kvalifikace v žalobě popsaných skutkových okolností je věcí soudu. Žalobce je přesvědčen, že pokud soudy dovodily, že v řízení neprokázal existenci půjčky, měly mu žalovanou částku přiznat z „jiného právního titulu“, neboť svá tvrzení doložil dvěma vlastními směnkami. Žalobci lze sice přisvědčit v tom, že právní kvalifikace skutku je výhradně věcí soudu, pomíjí však, že skutek se v tzv. sporném řízení odvíjí především od žaloby, k jejímž nutným obsahovým náležitostem patří vylíčení rozhodujících skutečností (srov. §79 odst. 1 o. s. ř.), tedy údajů nezbytných k tomu, aby bylo jasné, o čem má soud rozhodnout. Právě z jejich souhrnu musí vyplynout, o jaký právní poměr žalobce svůj nárok opírá. V posuzovaném případě žalobce v žalobě uvedl, že právnímu předchůdci žalovaných půjčil, tedy postupně (dne 19. 1. 2009 a 15. 4. 2009) předal částky 20.000,- Kč a 90.000,- Kč s tím, že mu je dlužník ve sjednaném termínu vrátí, což se nestalo. Neuplatnil tedy nárok ze směnek; směnky předložil soudu jako důkaz, jímž hodlal podpořit své tvrzení o existenci půjček. Lze uzavřít, že odvolací soud se při svém rozhodování neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, jestliže v žalobě popsaný a žalobcem v řízení tvrzený skutek (skutkový děj) poměřoval ustanovením §657 a násl. obč. zák. a nehodnotil ho jako nárok ze směnek.
Výtky žalobce, že je rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné (a že tudíž odvolací soud zatížil řízení vadou), nelze podřadit žádnému kritériu přípustnosti vyjmenovanému v §237 o. s. ř. (nejde o tzv. „spor o právo“ ve smyslu výkladu či aplikace procesních norem).
Vzhledem k tomu, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. května 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu