ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.1761.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 1761/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobce E. P. , zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému P. M. , zastoupenému Mgr. Michalou Ševčíkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Valentinská 92/3, o 944.986,75 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 18 EC 1805/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 17. prosince 2013, č. j. 14 Co 577/2013-238, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.004,- Kč k rukám Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.
Odůvodnění:
Žalovaný podal dovolání proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Plzni, který potvrdil rozsudek pro uznání Okresního soudu v Domažlicích ze dne 30. listopadu 2011, č. j. 18 EC 1805/2011-21, jímž mu byla uložena povinnost zaplatit žalobci celkem částku 944.986,75 Kč s blíže specifikovaným úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (bod 2. čl. II. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť (posuzováno podle jeho obsahu) neobsahuje údaje o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Může-li být totiž dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., musí dovolatel vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení několika otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich vymezit, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen uvést, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Žalovaný ve svém dovolání vyšel z nesprávného očekávání, že věc bude posuzována podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, když uvedl, že jeho dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu uvedeného v §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. [ačkoliv obsahově líčí dovolací důvod podle dříve platného znění §241a odst. 2 písm. a) – řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci], přičemž tato ustanovení, na která odkazuje, občanský soudní řád ve znění účinném od 1. 1. 2013 již nezná. Přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. není od 1. 1. 2013 budována na kriteriu „zásadní právní významnosti“ napadeného rozhodnutí. Jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva 1) při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo 2) která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo 3) která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo 4) která má být dovolacím soudem (jako dříve vyřešená právní otázka) posouzena jinak, pak je dovolání (s výjimkami dle §238 o. s. ř.) přípustné bez dalšího (viz rozhodnutí publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 80/2013). V důsledku nesprávné domněnky o použití občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 žalovaný předpoklady přípustnosti taxativně uvedené v §237 o. s. ř. řádně nevymezil.
Podle §241a odst. 6 o. s. ř. v dovolání nelze uplatnit nové skutečnosti nebo důkazy ve věci samé.
V dovolacím řízení, jehož účelem je přezkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu, se dokazování ve věci neprovádí. Proto v něm nelze ani úspěšně uplatňovat nové skutečnosti nebo nové důkazy, tj. takové skutečnosti či důkazy, které nebyly uvedeny v řízení před soudem prvního stupně ani soudem odvolacím (k tomu srovnej usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 15. 8. 1995, sp. zn. 6 Cdo 114/94, publikované v časopisu Právní rozhledy 6/1996). Až v dovolacím řízení přišel žalovaný s odkazy na rozsudek Okresního soudu Praha-západ ze dne 8. srpna 2013, č. j. 1 T 14/2013-597, a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2014, č. j. 12 To 412/2013-626, s tvrzením, že proti němu „paralelně vedené trestní řízení“ skončilo pravomocně tak, že byl obžaloby zproštěn, přičemž bylo prokázáno, že žalobci žádná škoda nevznikla. Dovolací soud k tomuto tvrzení nemohl přihlédnout.
O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení §243b odst. 5, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Žalobce má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů, jež sestávají z odměny za zastupování advokátem v dovolacím řízení. Poté, co Ústavní soud zrušil vyhlášku č. 484/2000 Sb. (srov. nález ze dne 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, publikovaný ve Sbírce zákonů České republiky pod č. 116/2013), výši mimosmluvní odměny dovolací soud určil podle ustanovení §1 odst. 1, 2, §2, §6 odst. 1, §7 bodu 5, §8 odst. 1 a §11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 30. 6. 2014 (čl. II. vyhlášky č. 120/2014 Sb.) - dále jen „advokátní tarif“, tj. částkou 12.100,- Kč. Součástí nákladů je paušální částka náhrady za úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 300,- Kč (§13 odst. 1, 3 advokátního tarifu) a částka 2.604,- Kč, odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 35/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 30. října 2014
JUDr. Václav Duda
předseda senátu