ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.257.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 257/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce JUDr. M. Č. , proti žalované Z. B. , zastoupené JUDr. Karlem Davidem, advokátem se sídlem v Lounech, Beneše z Loun 50, o nahrazení projevu vůle, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 21 C 595/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. ledna 2013, č. j. 22 Co 524/2012-190, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 14. června 2012, č. j. 21 C 595/2004-157, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby soud nahradil projev vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu, jejímž předmětem bude převod vlastnického práva k bytové jednotce č. 3062/2 v budově s ideálním spoluvlastnickým podílem o velikosti 313/23192 na společných částech budovy postavené na pozemcích parc. č. 1364/1, 1364/2, 1364/3, 1364/7 a 1365, vše v obci P., katastrální území S. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 28. ledna 2013, č. j. 22 Co 524/2012-190, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Žalovaná vstoupila do řízení na místo původní žalované R. M. na základě usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. září 2007, č. j. 21 C 595/2004-44.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej čl. II bod 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), přípustné, neboť především neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Dovolání žalobce shora uvedený postulát nesplňuje. Žalobce totiž netvrdí, že by se odvolací soud při svém rozhodování odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, ani že řešil otázku, která dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena nebo je jím rozhodována rozdílně. Důvod přípustnosti shledává v tom, že ve věci měly být odvolacím soudem řešené právní otázky (které specifikuje pouhým odkazem na předchozí rozsudek odvolacího soudu v dané věci) posouzeny jinak. Takový argument významově neodpovídá žádnému ze čtyř kritérií uvedených v §237 o. s. ř.
Nadto je namístě uvést, že žalobce v dovolání ani neuplatnil jediný způsobilý dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 o. s. ř.). Dovolací námitky totiž primárně zpochybňují správnost skutkového závěru, že žalobce v řízení dostatečně neprokázal, že R. M. (původní žalovaná) s ním dne 3. 2. 2004 uzavřela smlouvu o smlouvě budoucí ve znění, které předložil soudu, že tato smlouva o budoucí smlouvě je projevem její vůle coby budoucí prodávající a že s textem smlouvy nebylo později manipulováno. Na těchto skutkových námitkách pak založil kritiku právního posouzení věci. Vzhledem k tomu, že podstatou úvahy o správnosti právního posouzení věci je prověření, zda zjištěný skutkový stav dovoloval učinit příslušný právní závěr (tj. že žalobce nemá právo na nahrazení prohlášení vůle žalované uzavřít s ním kupní smlouvu), je evidentní, že dovolatelem užitá argumentace dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci nevystihuje. Řečeno jinak, není zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud.
Namítá-li dovolatel, že soudy obou stupňů byl „ porušen procesní režim koncentrace řízení, když ve sporu obešly zákaz tvrzení a důkazů, daný účastníkům, a to svojí vlastní aktivitou při dokazování “, přehlíží, že k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/, b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, dovolací soud přihlédne, je za zde nenaplněného předpokladu, že dovolání je přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.).
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o nákladech dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 20. května 2014
JUDr. Ivana Zlatohlávková
předsedkyně senátu