ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.2642.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 2642/2014
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce Š. R. , zastoupeného Mgr. Vladimírem Náprstkem, advokátem se sídlem v Berouně, Pivovarnická 170/3, proti žalovanému R. K. , o 800.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 318 C 27/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 8. 8. 2013, č.j. 28 Co 274/2013-216, takto:
I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Rozsudkem ze dne 16. 11. 2012, č.j. 318 C 27/2011-163, Okresní soud v Berouně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby mu žalovaný a R. K. (v řízení před soudy obou stupňů druhý žalovaný) společně a nerozdílně zaplatili 800.000,- Kč s úroky z prodlení v zákonné výši od 21. 11. 2009 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. Podle soudu prvního stupně směnka, kterou žalovaný vystavil 20. 4. 2009, neprokazuje jeho přistoupení k peněžitému závazku podle §533 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 8. 2013, č.j. 28 Co 274/2013-216 (mimo jiné), ve vztahu k žalovanému rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé a v nákladovém výroku potvrdil a rozhodl, že žalobce ani žalovaný nemají právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Uzavřel, že vystavením směnky žalovaný nepřistoupil ke tvrzenému závazku R. K. vrátit žalobci peněžní částku, kterou si od něho půjčil; přistoupení k závazku totiž vyžaduje písemnou formu dohody žalovaného s věřitelem (žalobcem), že splní za dlužníka (R. K.) jeho peněžitý závazek. Směnka uvedenou dohodu nenahrazuje, „neboť je jinou právní skutečností zakládající právo směnečné“ .
Rozhodnutí odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jímž oponuje závěru, že směnka neplatná pro formální vady (tedy „běžná listina“ ) nemá povahu dohody, kterou výstavce, resp. subjekt, který listinu podepsal, přistoupil k závazku třetí osoby vůči remitentovi. Listina – argumentuje dovolatel – prokazuje, že žalovaný přistoupil k závazku R. K. a stal se solidárním spoludlužníkem; předáním směnky žalobci došlo „konkludentně“ k uzavření písemné dohody, podle níž žalovaný splní za dlužníka dluh ve výši 800.000,- Kč. Odvolacímu soudu dále vytknul, že nevyvodil důsledky z nepřezkoumatelnosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, který „nehodnotil směnku jako konkrétní listinný důkaz.“ Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Dovolání je přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena (§237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /srov. čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., dále jen „o.s.ř.“/), konkrétně otázky vztahu (zajišťovací) směnky a institutu přistoupení k závazku.
Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §533 obč. zák. kdo bez souhlasu dlužníka dohodne písemně s věřitelem, že splní za dlužníka jeho peněžitý závazek, stává se dlužníkem vedle původního dlužníka a oba dlužníci jsou zavázáni společně a nerozdílně. Ustanovení §531 odst. 4 zde platí obdobně.
Skutkové zjištění, které odvolací soud podrobil právnímu hodnocení, má základ v tom, že žalobce, který s žalovaným nikdy o půjčce nejednal a žádné peníze mu nepředal, byl podle (vlastní) směnky vystavené žalovaným 20. 4. 2009 v B. remitentem, tj. osobou oprávněnou ke směnečné sumě ve výši 800.000,- Kč, kterou výstavce (žalovaný) slíbil zaplatit 20. 11. 2009. Směnka měla zajišťovat žalobcovu pohledávku z půjčky za R. K. (§657 obč. zák.). Krajský soud v Praze (pravomocným) rozsudkem ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. 47 Cm 179/2010, žalobu na vydání směnečného platebního rozkazu zamítl; podle směnky, obsahující doložku „bez protestu“ , je směnečná suma splatná v sídle remitenta (H.), avšak údaj o místu placení je vyplněn odlišně (B.). Rozpor mezi domicilem a platebním místem způsobuje neplatnost směnky (čl. I §4, §77 odst. 2 zákona č. 191/1950 Sb., směnečného a šekového, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „zákon č. 191/1950 Sb.“).
Názor, že (neplatná) směnka je listinou, která prokazuje, že osoba, která ji jako výstavce podepsala (žalovaný), se stala osobou přistoupivší k závazku dlužníka (R. K.) vůči žalobci, není správný.
Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku; to platí i v případě směnky zajišťovací. Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I §17 zákona č. 191/ 1950 Sb.), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1839/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 59/2004, ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. 29 Odo 1141/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 77/2009). Výstavce vlastní směnky se stává směnečným dlužníkem remitenta bez ohledu na to, že jejím účelem bylo zajistit pohledávku ze závazkového právního vztahu (např. ze smlouvy o půjčce); jde o dva samostatné právní vztahy (směnečný a závazkový). Plněním na zajišťovací směnku zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. Má-li směnka zajišťovat splnění pohledávky za třetí osobou (odlišnou od směnečného dlužníka), zaplacením takové směnky plní směnečný dlužník svůj vlastní dluh ze směnky.
Je-li směnka neplatná – jako tomu bylo v projednávaném případě – nevznikl mezi žalovaným (výstavcem) a žalobcem (remitentem) směnečný vztah a listina, která obsahuje podpis žalovaného, nezachycuje žádný relevantní projev vůle výstavce ani remitenta. Slibem zaplatit ve stanovenou dobu určitou peněžní částku žalobci, čímž měl být zajištěn závazek R. K. (dlužníka) vůči žalobci (věřiteli), se žalovaný nestal spoludlužníkem ve smyslu §533 obč. zák.; jinak řečeno, listina, jejíž znění po formální stránce nesplňuje požadavky kladené na směnku, není dohodou žalovaného a žalobce o tom, že žalovaný splní za R. K. jeho peněžitý závazek.
Námitka, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému zrušit pro nepřezkoumatelnost (§219a odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), tj. výtka tzv. „jiné“ vady řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.), je zjevně nedůvodná (odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně obsahuje náležitosti stanovené §157 odst. 2 o.s.ř.).
Lze uzavřít, že otázku, pro niž bylo dovolání připuštěno, vyřešil odvolací soud ve shodě s tím, co je uvedeno shora; Nejvyšší soud proto – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) – dovolání žalobce zamítl (§243d písm. a/ o.s.ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. 1 a §142 odst. 1 o.s.ř. (žalovanému, který by měl právo na jejich náhradu, v tomto stadiu řízení žádné náklady nevznikly).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 31. října 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu