ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.3028.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 3028/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. H. , zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované M. K. , zastoupené Mgr. Renatou Wachtlovou, advokátkou se sídlem v Hořovicích, Pražská 346/33, o 621.136,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 107 C 98/2010, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 3. 2014, č.j. 23 Co 37/2014-344, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 13.455,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám Mgr. Renaty Wachtlové, advokátky.
Odůvodnění:
V záhlaví označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil rozsudek ze dne 30. 8. 2013, č.j. 107 C 98/2010-299, kterým Okresní soud v Berouně zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalované zaplacení 621.136,- Kč s „9% ročním úrokem z prodlení z částky 751.136,- Kč za dobu od 13. 9. 2010 do zaplacení“ , a uložil mu zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 157.373,18 Kč; k náhradě nákladů, které v odvolacím řízení vznikly žalované (28.108,- Kč), zavázal žalobce.
Dovolání, jímž žalobce rozhodnutí odvolacího soudu napadl, není přípustné (srov. §237, §239 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /čl. II bod 1, 7 zákona č. 404/2012 Sb., čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb./, dále jen „o.s.ř.“).
Odvolací soud po právní stránce uzavřel, že peněžní prostředky, které žalobce poskytoval žalované a jejím dětem (dalším členům domácnosti) nebo v jejich prospěch v době od listopadu 2007 do prosince 2009, nebyly půjčkou ve smyslu §657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 /viz §3028 zákona č. 89/2012 Sb./, dále jen „obč. zák.“), a že se žalovaná na žalobcův úkor jejich přijetím bezdůvodně neobohatila, protože o žádný z případů vyjmenovaných v §451 a násl. obč. zák. nešlo. Žalobce plnil jednak na základě dohody, jíž účastníci založili společnou domácnost (§115, §489, §491 obč. zák.), jednak na základě darovací smlouvy (§628 a násl. obč. zák.).
Shora uvedený právní závěr odvolací soud vystavěl na následujících skutkových zjištěních, k nimž po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně.
Poté, co žalovaná s dětmi opustila manžela, si účastníci pronajali byt v H., K., a dohodli se, že budou žít ve společné domácnosti. Od listopadu 2007 do prosince 2009 žili v družském vztahu jako životní partneři s úmyslem žít spolu trvale (nikoliv jen po přechodnou dobu), společně hradili náklady na své potřeby a nerozlišovali své příjmy. Trávili spolu volný čas, jezdili společně na dovolené, aktivně se podíleli na výchově dětí žalované (žalobce je vodil do a ze školy, zajišťoval jejich účast na kroužcích, financoval jejich potřeby), účastnili se oslav rodinných příslušníků, společně navštěvovali své přátele i rodiče. Na úhradu potřeb takto vedené domácnosti – zejména nájemného, služeb s nájmem bytu spojených a ostatních potřeb – poskytoval žalobce (převody na bankovní účet žalované, v hotovosti nebo přímými platbami) peněžní prostředky v měsíční výši 10.000,- Kč až 25.000,- Kč, od července 2008 ve výši 30.000,- Kč až 35.000,- Kč, které byly průběžně spotřebovány. Vztah účastníků od září do prosince 2009 procházel krizí, kterou oba považovali za dočasnou; teprve v prosinci 2009 žalovaná opustila společnou domácnost (byt účastníci předali pronajímateli) a odstěhovala se s dětmi ke své matce.
Podle §241a odst. 1 o.s.ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; zpochybněním právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel odvolací soud, není řádné uplatnění tohoto dovolacího důvodu. Uvedené se vztahuje k části dovolání, jíž žalobce prosazuje názor, že jeho ústní návrh smlouvy o půjčce z října 2007 žalovaná akceptovala tím, že „se podle něho fakticky chovala, tedy tím, že peněžní prostředky přijala a konzumovala.“ Kritiku právního závěru odvolacího soudu tak založil na vlastní verzi skutkového stavu, podle které se v rozhodné době „zdržoval převážně jinde“ (byl spoluvlastníkem bytu v H., U. R.), takže účastníci spolu nebydleli, a ani se nedohodli na společné úhradě nákladů na své potřeby včetně potřeb dětí žalované.
Spojuje-li žalobce přípustnost dovolání s otázkou rozložení důkazního břemene účastníků ve sporu o zaplacení peněžní částky, nejde o otázku procesního práva, na níž byl rozsudek odvolacího soudu z hlediska právního posouzení založen. V řízení totiž žalovaná prokázala, že právním důvodem plnění byly dohoda účastníků o společném žití v družském vztahu a o společné úhradě nákladů na potřeby domácnosti a darování; námitka, podle níž jde o bezdůvodné obohacení na žalobcův úkor, není-li existence žádného právního titulu prokázána, se nemůže uplatnit.
Dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o.s.ř. nelze napadnout nesprávnost nebo neúplnost skutkových zjištění výtkami proti hodnocení důkazů odvolacím soudem opírajícímu se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v §132 o.s.ř. Dovolací soud proto nepřihlédl k námitkám, jimiž žalobce vytýkal neúplnost zjištění, neprovedl-li soud prvního stupně důkazy výslechem jím navržených svědků J. B. a I. Ž., a vadné hodnocení výpovědi žalované, z níž – ve spojení s dalšími důkazy (zejména SMS zprávou z 31. 7. 2010) a okolnostmi, které vyšly za řízení najevo – soudy obou stupňů uzavřely, že úhradou zálohy kupní ceny osobního automobilu dne 13. 6. 2008 žalobce žalovanou obdaroval.
Namítá-li žalobce nepřezkoumatelnost rozhodnutí odvolacího soudu a nezákonnost listinného důkazu (SMS zprávy z 31. 7. 2010), nenapadá žádný jeho právní závěr vyplývající z hmotného nebo procesního práva, na němž je rozhodnutí věci založeno, nýbrž vytýká odvolacímu soudu, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K takové vadě však dovolací soud přihlíží pouze v případě, jedná-li se o dovolání přípustné (§242 odst. 3, věta druhá, o.s.ř.). Pokud jde o námitku nepřípustnosti důkazu, je třeba nad rámec shora uvedeného připomenout, že soud prvního stupně provedl důkaz spisem státního orgánu, tedy trestním spisem Policie ČR, Krajského ředitelství policie Středočeského kraje, KRPS-29261/TČ-2010, jehož součástí bylo – mimo jiné – odborné vyjádření z oboru kriminalistika, odvětví analýz dat a zkoumání nosičů dat, obsahující i znění textové zprávy z 31. 7. 2010.
Žalobce sice výslovně napadl rozhodnutí odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, ve vztahu k výrokům o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů však žádnou argumentaci nevznesl.
Nejvyšší soud nepřípustné dovolání odmítl (§243c odst. 1, 2 o.s.ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§243f odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně 27. listopadu 2014
JUDr. Pavel K r b e k
předseda senátu