ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4347.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4347/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Ivanou Zlatohlávkovou ve věci žalobce J. K. , s místem podnikání v Hlinsku, Rváčovská 1549, (identifikační číslo osoby 110 35 498), zastoupeného JUDr. Ing. Jiřím Vlčkem, advokátem se sídlem v Praze 4 - Záběhlicích, Severovýchodní II/12, proti žalovanému K. N. , zastoupenému JUDr. Mgr. Vladimírem Severinem, advokátem se sídlem v Hlinsku, Adámkova 149, o zaplacení 3.000,- Kč s příslušenstvím a o vzájemném návrhu žalovaného na zaplacení 20.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 110 C 112/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 24. dubna 2014, č. j. 22 Co 3/2014-258, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 2.320,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Ing. Jiřího Vlčka, advokáta.
Odůvodnění:
Okresní soud v Chrudimi rozsudkem ze dne 22. října 2013, č. j. 110 C 112/2009-219, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 3.000,- Kč se zde specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu v části, jíž se žalobce po žalovaném domáhal zaplacení dalších úroků z prodlení, a vzájemnou žalobu, jíž se žalovaný po žalobci domáhal vrácení 20.000,- Kč s příslušenstvím. Výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků a výrokem IV. o nákladech státu.
Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, rozsudkem ze dne 24. dubna 2014, č. j. 22 Co 3/2014-258, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil ve výroku I., v části výroku II., jíž byla zamítnuta vzájemná žaloba žalovaného o zaplacení 20.000,- Kč s příslušenstvím, a ve výroku IV.; ve výroku III. jej změnil tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které není podle §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srovnej článek II bod 2 zákona č. 293/13 Sb., dále jen „o. s. ř.“), přípustné.
Žalobce se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Akcentoval, že žalovaný svou námitku nesprávného právního posouzení věci nekonkretizoval.
Protože se v posuzované věci jedná o vztah ze spotřebitelské smlouvy, zabýval se dovolací soud přípustností dovolání podle §237 o. s. ř. (§238 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. a contrario).
Podle §237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř., v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je (podle §241a odst. 2 o. s. ř.) obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení §237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak“, musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. srpna 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013).
Dovolání žalovaného shora uvedený postulát nesplňuje, neboť v něm není uvedeno (a ani z obsahu dovolání se nepodává), který ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v §237 o. s. ř. má žalovaný za naplněný. Absence tohoto údaje zatěžuje podání kvalifikovanou vadou, kterou již nelze odstranit. Nejvyššímu soudu tudíž nezbylo, než dovolání podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítnout.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být v posuzovaném případě odůvodněn (§243f odst. 3 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí (exekuci).
V Brně dne 26. listopadu 2014
JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á
předsedkyně senátu