ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.4937.2014.1
sp. zn. 33 Cdo 4937/2014
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Václavem Dudou ve věci žalobkyně JUDr. P. M. , zastoupené Mgr. Danielou Hnídkovou, advokátkou se sídlem v Jablonci nad Nisou, Podhorská 434/6, proti žalované J. M. , zastoupené Mgr. Karlem Markem, advokátem se sídlem v Prachaticích, Krumlovská 459, o 79.721,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prachaticích pod sp. zn. 20 C 122/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. července 2014, č. j. 7 Co 862/2014-272, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka) podala dovolání proti části výroku (§41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 – dále jen „o. s. ř.“) rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích, jíž byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Prachaticích ze dne 24. února 2014, č. j. 20 C 122/2013-205, zamítající její žalobu o zaplacení částky 79.721,- Kč s úrokem z prodlení, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.
Přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 o. s. ř., neboť má za to, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, přičemž blíže označených sedm právních otázek by měl „dovolací soud vyřešit anebo by je měl posoudit jinak, než odvolací soud“. Obsáhle pak rozvádí důvody, pro které nesouhlasí s tím, jak odvolací soud věc po právní stránce posoudil.
Podle §241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2013 (článek II. bod 1. zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II. bod 2. zákona č. 293/2013 Sb. - dále jen „o. s. ř.“), v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až §238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Může-li být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř., je dovolatel povinen vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nestačí pouhá citace ustanovení §237 o. s. ř. (či jeho části). Domáhá-li se dovolatel revize řešení otázek, ať již hmotného či procesního práva, musí ve vztahu ke každé z nich uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolaní, tzn., že je povinen popsat, v čem se při jejím řešení odvolací soud a) odchýlil od „ustálené rozhodovací praxe“ dovolacího soudu nebo b) že jde o otázku v rozhodování dovolacího soudu dosud nevyřešenou nebo c) že uvedená právní otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, d) popř. že tato, již dříve dovolacím soudem vyřešená otázka má být dovolacím soudem posouzena (opětovně, ale) jinak.
Požadavek dovolatelky, aby jí vymezené právní otázky „dovolací soud posoudil jinak, než učinil odvolací soud“, není řádným vymezením přípustnosti dovolání v režimu §237 o. s. ř., neboť významově neodpovídá tomu, aby „dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak“ (shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, které je dostupné veřejnosti na webových stránkách Nejvyššího soudu).
Nejvyšší soud dovolání žalobkyně proti shora uvedenému rozsudku odvolacího soudu odmítl podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř., neboť (posuzováno podle jeho obsahu - §41 odst. 2 o. s. ř.) neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.), a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat.
Pro úplnost nutno uvést, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu §241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že samotné hodnocení důkazů soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení §132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2013) úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle §241a odst. 1 o. s. ř.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. prosince 2014
JUDr. Václav D u d a
předseda senátu