ECLI:CZ:NS:2014:33.CDO.586.2012.1
sp. zn. 33 Cdo 586/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce města Bruntál proti žalovanému L. R. , zastoupenému Mgr. Josefem Blažkem, advokátem se sídlem Bruntál, nám. J. Žižky 39/2, o zaplacení 25.639,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 14 C 80/2011, o dovolání žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. srpna 2011, č. j. 11 Co 313/2011-20, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhá zaplacení poměrné části příspěvku poskytnutého mu na úpravu bytu na adrese B., neboť se přestěhoval a byt od 26. 4. 2007 neužívá; tím porušil podmínku užívat byt po dobu deseti let od poskytnutí příspěvku, na niž bylo poskytnutí příspěvku vázáno.
Okresní soud v Bruntále usnesením ze dne 2. června 2011, č. j. 14 C 80/2011-13, řízení zastavil a rozhodl, že věc bude po právní moci usnesení postoupena Městskému úřadu v Bruntále; současně rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že k projednání a rozhodnutí věci, jejímž předmětem je nárok na vrácení poměrné části poskytnuté dávky sociální péče - příspěvku na úpravu bytu podle §34 vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen „vyhláška č. 182/1991 Sb.“), není dána pravomoc soudu, neboť podle §107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění (dále jen „zákon č. 100/1998 Sb.“), o povinnosti vrátit dávku ve věcech sociální péče poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši rozhoduje orgán, který je příslušný rozhodovat o přiznání této dávky. Tímto orgánem je podle §1 zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, obecní úřad, v posuzovaném případě Městský úřad v Bruntále. Proto soud prvního stupně postupoval podle §104 odst. 1 o. s. ř. a řízení pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení zastavil.
Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 31. srpna 2011, č. j. 11 Co 313/2011-20, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění, že rozhodnutími Městského úřadu v Bruntále, odboru sociálních věcí, byly žalovanému, jakožto občanu s těžkými vadami nosného a pohybového ústrojí omezujícími ve značném rozsahu jeho hybnost, poskytnuty příspěvky na úpravu bytu v ulici v B. v celkové výši 56.196,- Kč. Před poskytnutím příspěvků se žalovaný písemně mimo jiné zavázal, že příspěvek nebo jeho poměrnou část vrátí v případě, že byt vymění, prodá nebo dojde-li k jiné změně užívacího či vlastnického práva k bytu před uplynutím deseti let od poskytnutí příspěvku. Žalovaný přestal dnem 24. 6. 2007 byt užívat a přestěhoval se do bytu na adrese B. Svůj dluh vůči žalobci ve výši 50.639,- Kč dne 30. 3. 2009 písemně uznal a zavázal se jej splácet po 1.500,- Kč měsíčně; splátkový kalendář však nedodržel. Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně o nedostatku pravomoci soudů k projednání a rozhodnutí dané věci. Konstatoval, že ze znění §107 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb. je zřejmé, že obecní úřad obce s rozšířenou působností je oprávněn rozhodovat jak o poskytnutí příspěvku, tak o jeho vrácení; uvedené ustanovení přitom obsahuje taxativní výčet případů, kdy je příjemce povinen poskytnutou dávku vrátit. Jedním z nich je nesplnění závazku užívat byt po dobu deseti let od poskytnutí příspěvku na úpravu bytu vyplývajícího z §34 odst. 6 vyhlášky č. 182/1991 Sb. Nepřisvědčil tak žalobci, že jeho závazek je soukromoprávní povahy.
Proti usnesení odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř. a důvodnost z §241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Prosazuje názor, že pravomoc soudu je v posuzované věci dána. Soudům vytýká, že jejich postupem byl porušen čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Považuje za nepřípustné a popírající rovnost účastníků právního vztahu, aby Městský úřad v Bruntále rozhodoval současně o poskytnutí příspěvku i o jeho vrácení. Ztotožnil se s právním názorem žalobce, vyjádřeným v jeho odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, podle něhož byl v roce 2002 změněn na základě rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 10 právní výklad v tom smyslu, že závazek příjemce k vrácení poskytnuté dávky je soukromoprávní povahy. Namítá, že v důsledku mozkové příhody jsou omezeny jeho schopnosti duševní a srozumitelně se vyjadřovat a že mu měl být ustanoven opatrovník (§29 odst. 3 o. s. ř.). Z uvedených důvodů dovolacímu soudu navrhl, aby rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II. bod 7. přechodných ustanovení zákona č. 404/2012 Sb.).
Dovolání bylo podáno včas osobou k tomu legitimovanou za splnění podmínky jejího advokátního zastoupení (§241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle §239 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.; důvodné však není.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, žalovaný zpochybnil správnost závěru, že není dána pravomoc soudů projednat a rozhodnout spor ve věci vrácení (poměrné části) příspěvku na úpravu bytu poskytnutého podle §34 vyhlášky č. 182/1991 Sb.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.
Podle §103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).
Podle §104 odst. 1 věty první o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví.
Podle §7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3).
Pravomoc soudu představuje zákonem vymezený okruh věcí, které je soud oprávněn projednat a rozhodnout. Do pravomoci soudu náleží zásadně rozhodování o všech věcech vyplývajících z právních vztahů vyjmenovaných v §7 odst. 1 o. s. ř. Soukromoprávní vztahy (tj. vztahy občanskoprávní, pracovní, rodinné, družstevní a obchodní) se vyznačují zejména rovným postavením jejich účastníků spočívajícím v tom, že ve vzájemném právním vztahu žádný z nich nemá nadřazené postavení, není oprávněn rozhodovat o právech a povinnostech druhého účastníka a vynucovat plnění povinností autoritativně; základní právní formou, jíž se uplatňuje metoda právní regulace v těchto vztazích, je smlouva, popřípadě zákonem předvídaná právní skutečnost. Právě metodou právní regulace se soukromoprávní vztahy liší od vztahů veřejnoprávních, pro něž je charakteristický prvek nadřízenosti a podřízenosti v různých formách a intenzitě, a v nichž je založena způsobilost autoritativně rozhodovat jednou stranou právního vztahu o právech a povinnostech strany druhé; základní metodou právní regulace je zde rozhodnutí orgánu veřejné moci. Pro rozlišení soukromoprávních vztahů od veřejnoprávních vztahů je rozhodující především posouzení vzájemného postavení jejich subjektů, jak vyplývá z příslušných ustanovení právní normy, která na tyto vztahy dopadá (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2008, sp. zn. 33 Odo 926/2006, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 50/2009, usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, a ze dne 23. 6. 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, nálezy Ústavního soudu ze dne 1. 12. 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, a ze dne 10. 11. 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, dále Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 23 a násl.). Projednávání a rozhodování jiných věcí než těch, které vyplývají ze soukromoprávních vztahů vyjmenovaných v §7 odst. 1 o. s. ř., je (vedle správního soudnictví - §244 a násl. o. s. ř.) svěřeno do pravomoci soudů jen na základě zvláštního právního předpisu (§7 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzovaném případě je předmětem řízení vrácení poměrné části příspěvků na úpravu bytu, které byly žalovanému poskytnuty rozhodnutími Městského úřadu Bruntál, odboru sociálních věcí podle §86 odst. 1 a §94 odst. 1, 2 zákona č. 100/1988 Sb., na něž žalovanému vznikl v rozhodné době nárok, neboť splnil podmínky stanovené v §34 vyhlášky č. 182/1991 Sb.
V dovolacím řízení zásadně platí, že při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozhodnutí odvolacího soudu nemůže dovolací soud přihlížet ke změnám v právní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (srovnej rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 30. 11. 1994, sp. zn. 7 Cdo 81/93, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 5/1997). Dovolací soud proto přezkoumal právní závěry odvolacího soudu z pohledu zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „zákon č. 100/1988 Sb.“), a vyhlášky č. 182/1991 Sb., kterou se provádí zákon o sociálním zabezpečení a zákon České národní rady o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů (dále opět jen „vyhláška č. 182/1991 Sb.“), i když byly ke dni 14. 11. 2011, resp. 1. 1. 2012 zrušeny zákonem č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů.
O poskytnutí příspěvku na úpravu bytu užívanému k trvalému bydlení rozhodl obecní úřad obce s rozšířenou působností (§1 odst. 1 písm. c/ a §34 odst. 1 písm. d/ zákona č. 114/1988 Sb., o působnosti orgánů České socialistické republiky v sociálním zabezpečení, v tehdy platném znění), jestliže žadatel, který podal žádost o přiznání příspěvku, se písemně předem zavázal, že (mimo jiné) příspěvek nebo jeho poměrnou část vrátí v případě, že byt vymění, prodá nebo dojde-li k jiné změně užívacího nebo vlastnického práva k bytu před uplynutím deseti let od jeho poskytnutí (§34 odst. 6 vyhlášky č. 182/1991 Sb.). Další podmínky významné z hlediska posouzení opodstatněnosti žádosti o poskytnutí příspěvku a určení jeho výše byly přitom závazně stanoveny v §34 vyhlášky č. 182/1991 Sb. a v její příloze. V ustanovení §106 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. pak byla příjemci dávky uložena povinnost písemně ohlásit příslušnému orgánu sociálního zabezpečení do osmi dnů změny ve skutečnostech rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši a výplatu nebo poskytování. Podle §107 odst. 2 zákona č. 100/1988 Sb., o povinnosti vrátit dávku ve věcech sociální péče poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši rozhodoval orgán, který byl příslušný rozhodovat o přiznání, snížení nebo odnětí dávky ve věcech sociální péče nebo její části. Jestliže příjemce dávky nesplnil některou jemu uloženou povinnost, přijímal dávku nebo její část, ačkoliv věděl nebo musel z okolností předpokládat, že byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, nebo vědomě jinak způsobil, že dávka nebo její část byla vyplacena neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, byl podle §107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb. povinen vrátit dávku nebo její část ode dne, od něhož nenáležela vůbec nebo v poskytované výši; to platilo zejména tehdy, jestliže nesplnil ohlašovací povinnost, dávku vylákal nebo zamlčel některou rozhodnou skutečnost. Podle odstavce 2 téhož ustanovení o povinnosti vrátit dávku ve věcech sociální péče poskytnutou neprávem nebo v nesprávné výši rozhodoval orgán, který byl příslušný rozhodovat o přiznání, snížení nebo odnětí dávky ve věcech sociální péče nebo její části.
Z uvedeného je zřejmé, že o nároku na příspěvek na bydlení rozhodovaly výlučně orgány sociálního zabezpečení, včetně povinnosti příjemce dávky vrátit neprávem nebo nesprávně vyplacenou dávku. Jen tyto orgány byly oprávněny stanovit, zda dávka byla vyplacena neprávem nebo v nesprávné výši, a to v rozhodnutí ukládajícím příjemci dávky povinnost dávku vrátit. Žalovanému nelze přisvědčit, že vztah, z něhož vyplývá žalobcem uplatněný nárok, je soukromoprávní povahy. Vzájemné vztahy poskytovatele dávky a příjemce dávky v souvislosti s rozhodováním o poskytnutí příspěvku na bydlení a o jeho vrácení se vyznačují tím, že jeden z nich vystupuje vůči druhému jako nositel veřejné svrchované moci, který autoritativně rozhoduje o tom, zda a v jakém rozsahu příspěvek poskytne, a jen on rozhoduje o tom, zda a v jakém rozsahu je druhý účastník povinen poskytnutý příspěvek vrátit; takové vztahy jsou tudíž povahy veřejnoprávní. Na tomto závěru nemůže nic změnit okolnost, že žalovaný uznal dluh vůči žalobci, neboť uznáním dluhu nezaniká původní závazek dlužníka a nevzniká nový; pouze se jím zakládá vyvratitelná právní domněnka, že dluh existoval v době, kdy k uznání došlo (§558 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, s přihlédnutím k §3028 přechodných ustanovení zákona 89/2012 Sb., občanského zákoníku). Uznání dluhu ani nemůže změnit veřejnoprávní charakter vztahu, který vznikl mezi účastníky na základě zákona o sociálním zabezpečení, na vztah soukromoprávní (občanskoprávní) povahy (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu z 25. 8. 1981, sp. zn. 8 Co 1/81, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 50/1983, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1206/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/1999).
Lze uzavřít, že žalovanému se nepodařilo zpochybnit správnost právního závěru odvolacího soudu, že vztah mezi účastníky je vztahem veřejnoprávním, a že věc tudíž nespadá do pravomoci soudů. Nesprávnost napadeného rozhodnutí nebylo možno dovodit ani na základě argumentace, že soud měl žalovanému ustanovit opatrovníka podle §29 odst. 3 o. s. ř., neboť z obsahu spisu se nepodává žádný údaj, který by nasvědčoval tomu, že žalovaný je stižen duševní poruchou a že není schopen se srozumitelně vyjadřovat. Žalovaný přebíral zásilky soudu, podal dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, požádal o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce z řad advokátů a své žádosti doložil prohlášením o osobních, majetkových a výdělkových poměrech.
Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobce v této fázi řízení nevynaložil žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 21. ledna 2014
JUDr. Blanka M o u d r á,
předsedkyně senátu